1. kapitola
„Tohle už je vážně trochu moc. Máte volno až do odvolání a nejméně týden o vás nechci slyšet!“ premiér Velké Británie vztekle praštil telefonem.
„Děje se něco pane?“ zeptala se ho tiše jeho sekretářka.
„Nevím, co se s Mycroftem děje… čím déle uplynulo od smrti jeho bratra, tím horší to s ním je. Měl by se vzpamatovat, už to jsou skoro dva roky proboha!“
„A s bratrem žádný dobrý vztah neměl…“ podotkla ještě sekretářka.
Premiér pokrčil rameny a sklonil se znovu ke svým papírům.
Mycroft Holmes seděl s hlavou v dlaních v kanceláři. Jeho svět se hroutil jako domeček z karet. Už dva roky lhal do očí všem lidem, na kterých mu záleželo. Už dva roky se cítil jako ta nejhorší špína, protože nemohl nikomu říct pravdu. Už dva roky ho to vnitřně sžíralo jako rakovina. Čím víc času uplynulo, tím to bylo horší. Nejvíce se nenáviděl ve chvílích, kdy se mu Gregory svěřoval se svými pocity viny, že je zodpovědný za Sherlockovu sebevraždu. Sice svého milého objímal to ano, ale utěšovat ho prostě nedokázal. Vůbec se nedivil, když mu Gregory napsal, že se stěhuje do svého starého bytu. Mycroft chápal, že s ním Gregory už nemůže vydržet.
Po jeho odchodu začal Mycroft po večerech doma pít. Pak na usnutí bral prášky na spaní a ve dne na uklidnění. Neměl nikoho, kdo by ho kontroloval, neměl nikoho, kdo by ho napomenul. Žil jen pro práci a o tu teď také přišel. Už neměl nic. Potřásl hlavou, zvedl se od stolu a odešel. Už měl jasno.
Detektiv inspektor Lestrade seděl v kanceláři a vypisoval papíry. Byla to nuda, ale on potřeboval zaměstnat svůj mozek a své ruce. Od té doby, co se odstěhoval od Mycrofta Holmese se věnoval jen práci. Odstěhovat se vážně nechtěl, ale Mycroft k němu byl den ode dne chladnější. Gregory ho chápal, protože sám si byl vědom toho, že je zodpovědný za to, co Sherlock udělal. Byl si jistý, že ho z toho Mycroft viní. Už mu nechtěl chodit na oči, a tak se odstěhoval. Bylo to těžké, hrozně těžké, ale bylo to pro Mycrofta lepší a to bylo pro Gregoryho rozhodující. Podepsal poslední papír a zvedl se z křesla. Byl domluvený s Johnem, že zajdou na pivo.
„Ahoj Gregu, jak je?“ zeptal se hned na rovinu John. Gregory totiž vypadal příšerně. Byl evidentně přepracovaný.
„No nic moc, pár dní jsem se zdržel v práci déle…“ odpověděl inspektor vyhýbavě.
„Proč na tebe britská vláda nedohlédne?“
„Odstěhoval jsem se od něj,“ odpověděl Gregory a svěsil hlavu. John jen užasle zíral.
„Proč, vždyť ho miluješ?“
„Právě proto. V poslední době byl jako ledovec, ale chápu ho. Jsem za Sherlockovu smrt odpovědný a vím to…“ John mu skočil do řeči.
„To jsme už probírali snad stokrát, ty za to nemůžeš!!“
„Ale cítím to tak Johne a Mycroft určitě taky.“
„Blbost!“ zabručel John. Ale v tématu už raději nepokračovali, aby se nepohádali hned na začátku večera. Začali se bavit o politice a o fotbale. Asi za hodinu Johnovi zazvonil mobil.
„Promiň, mám příslužbu,“ omluvil se a zvedl telefon, „ano?… cože?… kdy? Dobře, hned jsem tam!,“ zavěsil a podíval se na Gregoryho, „promiň, ale musím jet. Kolega potřebuje pomoct. Přivezli mu tam nějaký komplikovaný případ, nezlob se!“
„Nic se neděje, tak se měj.“ mrkl na něj Gregory. John se zvedl a rychle vyběhl z hospody ven.
Gregorymu se nechtělo jít do bytu, kde by byl sám a tak se přesunul před televizi a díval se na puštěný program. Asi za dvě hodiny mu zazvonil mobil.
„Johne, co se děje? Vracíš se za mnou?“
„Gregu… můžeš sem prosím přijet?“ ozval se v telefonu John.
„No můžu, ale proč?“ podivil se Gregory.
„To se nehodí vysvětlovat po telefonu, přijeď a vysvětlím ti to.“
„Dobře, už jedu.“ Gregory zavěsil, zaplatil a vydal se ven pro taxi. Do nemocnice dorazil za dvacet minut a vydal se za Johnem do lékařského pokoje. Potkal ho ale na chodbě.
„Řekneš mi teď, co se děje?“
„Gregu, pojď semnou…“
John ho zatáhl do jednoho prázdného pokoje.
„Gregu, přivezli sem večer Mycrofta…“
„Co se mu stalo?“ Gregory zbledl jako stěna a chytil Johna za ramena.
„Sebevražda. Vzal si prášky na spaní, zapil je litrem whisky a pak si ve vaně podřezal žíly. Na demonstrační sebevraždu to nevypadá, chtěl se opravdu zabít.“
Gregovi vyhrkly slzy do očí a John ho objal.
„Chci ho vidět, Johne, prosím!“
„Gregu, není to hezký pohled. My jsme museli…“
„Johne, pusť mě k němu!“
„Dobře, ale jen v klidu a potichu!“ Gregory přikývl a John ho vzal za ruku a odvedl ho chodbou k jednomu pokoji. Lestrade jako detektiv už viděl ledacos, ale ani zavražděná těla nevinných lidí ho nemohla připravit na to, co uviděl v posteli.
Za tu dobu, co ho neviděl, Mycroft hodně zhubl. Byl v podstatě jen kost a kůže. Pod očima byly jasně vidět temné černé kruhy, které značily velké vyčerpání. Mycroftova zápěstí byla omotaná silnou vrstvou obvazu a řemínky připoutaná k bokům postele. Do levé paže byla zavedena kanyla s výživou. Mycroft ležel na zádech a jeho hlava byla nakloněná k levé straně. Gregory se neubránil slzám, když viděl, co z jeho Mycrofta zbylo. Přistoupil k němu blíž, pohladil ho po vlasech a políbil na čelo.
„Zůstanu tu s ním, Johne.“ zašeptal a sedl si na židli vedle postele. John jen pokýval hlavou a opustil pokoj.
Gregory vzal něžně do svých rukou Mycroftovu a lehce políbil její hřbet. Bál se, že jediným silnějším a prudším pohybem Mycroftovi ublíží. Nevěděl, proč se Mycroft pokusil zabít. Bylo to kvůli Sherlockově smrti? Chyběl Mycroftovi jeho malý bráška tak moc, že se pokusil ho následovat? Nebo to snad bylo kvůli tomu, že ho opustil? Pokusil by se Mycroft zabít jen kvůli tomu, že ho opustil průměrný detektiv inspektor? Nevěděl, nebyl si jistý.
Mycroft se změnil. Gregory neznal muže, který před ním ležel. Jedna věc se však nezměnila. Stále Mycrofta miloval, stále se o něj staral. Trhalo mu srdce vidět ho v tak zuboženém stavu. Gregory si povzdychl, opravdu zničil všechno, co mu přišlo pod ruce. Nejdřív Sherlock, nyní Mycroft.
Hřbetem ruky si setřel slzy, které stékaly z jeho očí. Ta tíha viny, kterou cítil, ho ničila, tlačila ho k zemi. Měl by odejít, měl by se nechat převelet do jiného města, někam, kde ho nikdo nezná, kde už nikoho nezraní.
„Nevím, co se ti nyní honí hlavou. Nevím, co se s tebou děje. Nevím, neznám tě. Miluju tě, tak příšerně tě miluju, až mi to trhá srdce. Vím, že ty už to samé necítíš a pravděpodobně už nikdy cítit nebudeš. Miluju tě, na to nikdy nezapomeň.“
Gregory mluvil tiše a jasně. Zoufale svíral Mycroftovu ruku a modlil se, ať ho bůh ušetří. Tohle si Mycroft nezasloužil. Sherlock si nezasloužil tu neúctu, kterou ho neustále jeho lidé zasypávali, nezasloužil si smrt. A Gregory si nezasloužil nic z toho, co v životě měl. Nezasloužil si pozici inspektorem. Vždyť byl úplně neschopný. Nezasloužil si mít tu čest a aspoň chvíli být Mycroftem milován. Nezasloužil si, aby mu kdy Sherlock pomáhal.
Byl ztracený, nevěděl, co má dělat. Jednu věc ale věděl jistě, až se Mycroft probudí, musí si s ním naposledy promluvit, protože pak od něj co nejdále odejde.
...
John se unaveně složil před pokojem, za jehož dveřmi Mycroft ležel. Bratr jeho nejlepší přítele, jeho milence, se pokusil zabít a jeho druhý nejlepší kamarád byl naprosto zničený. Bál se, aby si Greg něco neudělal. Byl už v takovém rozpoložení, kdy jeho život pomalu ztrácel cenu a on se propadal do stále větších depresí.
John moc dobře rozuměl Gregorymu. Sám se vinil ze Sherlockovy smrti, ale moc dobře věděl, že by jí nijak nedokázal zabránit. To samé platilo pro Gregoryho. Nemohl nic udělat. Už za Sherlockova života to ho pro něj udělal dost. Pomohl mu dostat se z drog, našel mu práci, dával na něj pozor, staral se o něj, když nikdo jiný nebyl poblíž. Gregory v žádném případě nemohl za Sherlockovu smrt. Za tu mohl pouze a jedině Moriarty, nikdo jiný.
Sherlockova smrt způsobila obrovskou ránu v Mycroftově a Gregoryho vztahu. Tak velkou, že si nebyl jistý tím, jestli se dá ještě někdy zalepit. Moc dobře věděl, že Gregory Mycrofta bezmezně miluje. Položil by za něj i život, kdyby musel.
Když mu Sherlock volal ze střechy, řekl mu, že ho miluje a navždy bude. John doteďka žil s tím, že Sherlock ho miloval. Pokud ale nyní Mycroft umře, Gregory bude žít s tím, že byl nenáviděn. A není nic horšího, než když žijete s tím, že člověk, kterého jste milovali, zemřel s tím, že vás nenáviděl.
John byl tak zamotaný ve vlastním světě, že si nevšiml postavy, která vedle něj už celých pět minut stála.
„Idioti,ˮ ozval se hluboký hlas a John cítil, jak se jeho srdce zastavuje.
Ne, to nemohl být-
Diskusní téma: 1. kapitola
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.