11. kapitola

15.08.2015 21:05

 

Greg přišel za manželem ve čtyři odpoledne, zrovna když pil čaj. Hned na první pohled bylo poznat, že je naštvaný.

„Ahoj Mycrofte.“

„Vítej, drahý. Co se děje? Vypadáš naštvaně.“

Greg se zašklebil a posadil se vedle něj na postel.

„Nevedu Scotland Yard, ale mateřskou školku. Ono nestačí, že na sebe žalují jako malé děti a nejsou schopni dodržovat vnitřní předpisy. Provokují se jako malé děti a já to pak mám řešit.“

„Pohádali se?“

„Sally přinesli nový nábytek a Dimmock se nabídl, že ho složí a rozmístí, jenže si vyhodil záda a tak tam jen zůstal, že bude alespoň radit. Skládat a rozmisťovat šel Anderson. Už za deset minut byl u mě v kanceláři, ať něco s Dimmockem udělám, protože jinak ho zabije a jako polehčující okolnost uvede fakt, že ty kecy nevydrží poslouchat ani svatej.“

Mycroft se usilovně kousal zevnitř do tváře, aby se nezačal smát. Scénu si představoval úplně živě a upřímně svého manžela litoval.

„A co ty? Je ti dobře?“

„Chodím často na záchod a rychle se unavím, ale jinak se mám dobře. Dopoledne tu byla doktorka Kingová s ultrazvukem a naše děťátko je v pořádku. Víš, přemýšlel jsem a co kdybychom holčičku pojmenovali Nicole a chlapečka William?“

Gregory si přitáhl manžela k sobě a políbil ho.

„Jsi úžasný Mycey. Málokdo by vydržel to, co ty. Se jmény souhlasím, jsou krásná. Mimochodem, mám tě pozdravovat od dcer a od bratra.“

„Já vím, s oběma jsem si psal. Svorně totiž usoudili, že jsem lepší než Google,“ zasmál se jemně Mycroft a pak zazíval. Zase na něj padala únava. „Promiň drahý, omlouvám se, ale už zase bych spal.“

„Neomlouvej se. O nic nejde. Stejně už musím jít domů.“ Greg pomohl Mycroftovi ulehnout, políbil ho a potichu odešel.

...

Po třech dnes sestry odpojily Mycrofta od infuze a všichni čekali, co bude. Klidné odpoledne na sesterně vyrušilo lehké zaklepání. Vzápětí se objevila Sherlockova hlava.

„Dobrý den, mohu za svým bratrem?“

„Dobrý den, pane Holmesi. Ovšem jen za ním běžte, ale pokud by spal, tak ho nebuďte.“

Sherlock kývl a odešel. Po vstupu do pokoje svého bratra zjistil, že tvrdě spí. Posadil se tedy do křesla a čekal.

...

Mycroft nesnášel rodinné oslavy, ale přesto se jich občas musel účastnit. Většinou ho donutila jeho matka. Zrovna se slavily její kulaté narozeniny a on na nich byl s Gregorym a svými dcerami. Viděl dokonce i Sherlocka s Johnem a Hamishem. Jenže chybělo jeho nejmladší dítě. Vydal se ho tedy hledat, ale v celém domě ho nenašel. Bylo to k zbláznění, jeho matka neodpouštěla neúčast tak snadno.

„Děláš, jako bys nevěděl, že tvoje nejmladší dítě nikdy neodpustilo svým sourozencům, že si odešli studovat a vykašlali se na svého sourozence!!!“ ozval se Sherlockův hlas. Mycroft se zachvěl po celém těle. Už to tady bylo znovu. Historie se opakovala. Jeho děti zažijí to, co on se svým bratrem. Bylo mu hrozně a nejhorší na tom bylo, že tomu nemohl nijak zabránit. Najednou jeho bratr přistoupil blíž k němu a prudce s ním zatřásl.

„Prober se, idiote!!!“

...

Sherlock se znepokojeně díval na svého bratra, protože ho evidentně trápila noční můra. Přistoupil tedy blíž k posteli a prudce s ním zatřásl.

„Prober se, idiote!!!“

Jeho bratr otevřel oči a vytřeštil je na něj. Sherlock ho posadil a podal mu sklenici vody.

„Koukám, že to tu s tebou nemají jednoduché,“ ušklíbl se a posadil se vedle bratra. Mycroft se napil vody a potřásl hlavou. Jeho výraz Sherlockovi napovídal, že se s jeho bratrem něco děje a tak ze sebe shodil masku, kterou obvykle nosil.

„Co se děje?“

„Sherlocku… já mám strach, že se bude historie opakovat… a nejhorší na tom je, že tomu nedokážu nijak zabránit.“ zašeptal Mycroft a trochu se od bratra odvrátil, aby si nevšiml slz v jeho očích. Sherlock si ale rukou otočil obličej svého bratra k sobě, aby se mu mohl podívat do očí.

„Ty se bojíš, že se tvoje děti pohádají kvůli věkovému rozdílu jako my dva?“ zeptal se ho narovinu. Mycroft jen kývl hlavou.

„Sám víš nejlíp, že náš vztah nikdy nebyl ideální, protože jsme si hodně podobní a narážíme na sebe. Ale na druhou stranu, nikdy jsem tě nepřestal respektovat a ty mě ochraňovat. A tvoje děti jsou jiné než my. Tak se přestaň bát.“

„Zajímavý výklad slova respekt,“ usmál se Mycroft a objal svého bratra. Ten úsměv i objetí opětoval.

„Co tu vlastně děláš? Jak se má Misha, je to lepší?“ zeptal se Mycroft, když znovu seděli proti sobě.

„Jdu ti vlastně poděkovat za radu. Zabralo to okamžitě a efektivně. John je právě na prohlídce s Mishou a tak jdu za tebou. Co ty? Tedy kromě toho, že máš noční můry, bolí tě nohy a hlava.“

„Snažím se to přežít.“

„No to se snaž, kdo by mi dával případy a otravoval mě?“ nemohl si nerýpnout Sherlock. Jeho bratr mu přišel otrávený a unavený. Potřeboval se trochu odreagovat. A „kupodivu“ se mu to podařilo.  Mycroft na něj upřel svůj pohled a Sherlock se usmál.

„Už půjdu, slíbil jsem, že tu budu jen chvíli. Tak hezky lež a poslouchej doktory,“ zaparodoval nakonec jejich matku.

„Rozkaz,“ odpověděl ve stejném duchu Mycroft a zabořil se do polštáře. Sherlock na něj kývl a odešel.

...

Před nemocnicí se potkal s Johnem, který nesl v náručí Hamishe.

„Už je v pořádku. Ještě dva dny doma a může do školy,“ oznámil John.

„To je dobře.“

„Jak je na tom Mycroft?“

„Nejsem doktor, ale nelíbí se mi. Něco ho žere, ale dostat to z něj je téměř nesplnitelné,“ zachmuřil se Sherlock.

„Jste paličáci oba,“ odpověděl John naštvaně. 

...

Večer seděl Mycroft v křesle a prohlížel si fotky.

„Dobrý večer, pane Holmesi,“ pozdravil ho najednou ženský hlas. Mycroft leknutím povyskočil a podíval se, kdo ho to tak vyděsil.

„Doktorko… málem jsem z vás měl infarkt.“

„Dvakrát jsem klepala, ale vy jste byl tak zabraný do mobilu, že jste asi neslyšel,“ odpověděla mu s úsměvem.

„Omlouvám se, dívám se na fotky a…“

„A vzpomínáte na svoje dcerušky. Rozumím.“

Mycroft pokýval hlavou.

„Posaďte se, pokud máte čas.“ Doktorka si tedy sedla na druhé křeslo. Nepřišla náhodou, protože už jí pár dnů bylo jasné, že jejího pacienta něco žere a rozhodla se mu pomoct.

„Tak teď vaše holčičky už spí ne?“

„V pátek v deset večer? To pochybuji. Spíš s Gregorym hrají nějakou hru nebo něco vytvářejí.“

„Jsou po svém otci, že?“ zasmála se doktorka. Mycroft si trochu teatrálně povzdychl.

„Bohužel musím souhlasit. Někdy se až děsím toho, jak moc jsou mi podobné. Tedy ne vzhledem, to jsou po Gregorym, ale to chování…“

„A vy místo aby vám to vadilo, tak spíš cítíte hrdost.“

„Ano, máte pravdu. Ale nezmiňujte se o tom. Gregory by semnou nemluvil a Sherlock by se mi smál až do Vánoc,“ poprosil doktorku. Dobře se mu s ní povídalo. Ostatním si nechtěl stěžovat, ale v její přítomnosti se mu o problémech mluvilo tak nějak lehce.

„Stýská se vám po dcerách, že?“

Jen pokýval hlavou, protože kdyby promluvil, musel by se rozbrečet. Chyběly mu čím dál víc, však už to také byly dva měsíce, co je neviděl.

„Proto ty noční můry?“

„Jak o nich… Sherlock!?“

Doktorka zavrtěla hlavou.

„Ne to ne. Váš bratr nic neřekl. Byla jsem vás v posledním týdnu v noci kontrolovat a všimla jsem si toho. Nemusíte mi odpovídat, ale myslím, že by se vám ulevilo.“

„Máte pravdu, ale jen z části. Moje dcery mi chybí stále více a už mi nepomáhá ani psaní zpráv. Ale mám jistotu, že je za čas uvidím. Co ovšem neovlivním, je budoucnost.“

„Nerozumím vám.“

„Víte, můj bratr je mladší než já téměř o devět let. Nikdy jsme nebyli ti nejlepší přátelé, ale komunikovali jsme spolu celkem normálně. Jenomže pak jsem odešel studovat a Sherlock se semnou přestal bavit, protože měl pocit, že jsem ho opustil a nechal ho samotného. Nechtěl mě ani vidět. Dodneška mám občas pocit, že to tak je. A moje dítě bude také mladší o devět let od mých dcer. Co když to dopadne také tak?“

Když to vyslovil nahlas, ulevilo se mu. Doktorka si přisedla blíž k němu a vzala ho za ruku.

„Máte pravdu, budoucnost neovlivníte, ale myslím, že se bojíte zbytečně. Vaše dcery jsem sice viděla jen dvakrát, ale je evidentní, že se na sourozence těší a pochybuji, že by se navzájem opustili. Baví se normálně spolu i se svým bratrancem. A dnes mají navíc možnosti, jak spolu komunikovat, i když jsou od sebe daleko. To my jsme neměli. A vy se tím přestaňte trápit, nemá to cenu.“

„Pokud je to nařízení ošetřujícího lékaře, nemohu neposlechnout,“ odpověděl Mycroft a doktorka si mohla oddychnout. Ten tón jí napověděl, že se jí ho snad podařilo trochu uklidnit.

„No proto. Ale teď už musím jít přebrat službu. V noci vás přijdu zkontrolovat, takže zatím dobrou noc,“ rozloučila se a potichu odešla.

Když procházela ve tři ráno pokoje, Mycroft už spal. Netrápila ho noční můra, ale přesto nespal klidně. Doktorka se vrátila na lékařský pokoj a vytáhla svůj mobil.

Stav se zamnou ráno. Musím s tebou mluvit. Jasmine