12. jednorázovka

05.06.2015 21:31

 

Johnův večer byl velmi příjemný. V krbu plápolal oheň a on seděl v křesle s knížkou v ruce. Sice by byl raději, kdyby naproti němu seděl jeho detektiv konzultant, ale ten byl někde v terénu. Pohodu najednou protrhl zvonek dole u dveří a najednou bylo slyšet, jak někdo jde nahoru. John nebyl nadšený, ale přece jen zvedl oči od své knihy. Za chviličku se ozvalo zaklepání.

„Dále.“

Dovnitř nakoukl Gregory.

„Ahoj, Johne, můžu?“

„Jasně, pojď dál. Co se děje?“

„Sherlock chtěl případ, tak mu ho nesu.“

„Není doma. Zase někam zmizel, ale klidně mu ho tady nech. Doufám, že se vrátí už brzo.“

„Fajn.“ kývl Greg hlavou a položil složku na stůl.

„Dáš si skleničku?“

„Ale víš, že i jo…“

„Tak si sedni.“

Greg se tedy posadil na gauč, a když mu John podal skleničku, pořádně si lokl.

„Jak se máš?“

„Popravdě nic moc. Vždycky to bylo tak, že Mycroft šílel a já jsem byl ten klidný. Ale od té doby, co je doma a musí ležet, je to obráceně. Nechápu, jak může být tak v klidu. Já skoro ani nespím.“

John se usmál.

„Třeba konečně dospěl.“

„Nedělej si z toho srandu, to je vážná věc.“

„Můžu tě ubezpečit, že úplně klidný není. Ale na druhou stranu ví, že stres by mu nepomohl.“

„Zato já se brzo zblázním.“

„Nezblázníš. Neboj, dopadne to dobře. Jo a mimochodem, pozítří ke mně jde Mycroft na kontrolu. Asi si ho už nechám v nemocnici.“

„Děje se něco?“

„Ne neděje, buď v klidu. Ale už bude mít 14 dní před termínem a chci ho mít pod neustálým dohledem.“

„Dobře Johne, díky. A co vy? Jak se vám daří?“

„Stále ještě máme dozvuky líbánek.“ odpověděl John a trochu zčervenal.

„Je mi to jasné. No nic, už půjdu. Pozdravuj Sherlocka a měj se fajn.“

„Pozdrav Mycrofta.“

Greg kývl a odešel.

...

Doma našel Mycrofta v křesle s mobilem v ruce. Pod bříškem s dětmi ho nebylo téměř vidět. Gregory by to nikdy nepřiznal, a obzvlášť ne Mycroftovi, ale svého manžela obdivoval. Za tu trpělivost, se kterou své těhotenství zvládal. Špatně se mu dýchalo, špatně se mu pohybovalo a téměř nic už nedokázal sám. Přesto si nikdy nestěžoval.

„Vítej doma drahý.“ usmál se Mycroft od svého mobilu.

„Ahoj lásko. Jak se máš?“

Greg k němu přistoupil a něžně ho políbil. Mycroft položil mobil na stolek a objal svého manžela kolem krku.

„Mám se docela dobře. A jak ses měl celý den ty?“

„Nic zvláštního. Jen papíry, ale trochu se obávám, že je to klid před bouří.“

Mycroftův mobil na stolku zavibroval a znělo to jako rána z děla.

„Co ti kdo zase chce?“

„Jen konzultace s mým bratrem. Poskytuji mu jen informace, ale už s tím skončím.“

Mycroft vzal do ruky mobil, vyťukal stručnou odpověď a pak mobil zase odložil.

„Nezapomeň, že pozítří jdu za Johnem.“

„Já vím. Dneska jsem s ním mluvil. Říkal, že si tě už asi nechá v nemocnici.“

„Asi to tak bude lepší.“ pokýval hlavou Mycroft a zavrtěl se v křesle, protože ho už bolelo v zádech.

„Pojď, půjdeme se umýt.“ natáhl k němu Greg ruku, aby mu pomohl vstát.

„Je to vážně nutné? Nechce se mi.“

„Je to vážně nezbytně nutné!“

„Tak hned nevrč drahý, už vstávám.“ usmál se jemně Mycroft, a s Gregoryho pomoci vstal.

...

John se Sherlocka dočkal až v jedenáct hodin večer. Když se vrátil domů, vypadal jako kocour, který vylízal misku smetany.

„Ahoj Johne. Vyřešil jsem případ.“

John se usmál, vstal z křesla a na přivítanou svého manžela políbil.

„Nepochyboval jsem, že to bude jinak. Na stole máš další případ s pozdravem od Grega.“

„Teď chci tebe, Johne.“

„Jsem ti plně k dispozici, lásko.“

Sherlock se nedal pobízet dvakrát, vzal Johna do náruče a nesl ho do jejich ložnice. Tam si ho položil na postel a začal ho zbavovat oblečení. John si péče svého manžela užíval. Teprve když na sobě měl jen spodní prádlo, převzal iniciativu a přetočil Sherlocka pod sebe a začal ho svlékat a hrát si s jeho tělem. Znal to tělo tak dobře, že za chvíli se Sherlock zmohl jen na sténání. John ho jako vždycky vydráždil až na samu hranici a až potom do něj vnikl. Přirážel do svého manžela jemně a něžně. Chtěl mu přinést co nejvíce slasti a lásky. Po chvíli Sherlock se zasténáním Johnova jména vyvrcholil a sám John ho za chvilku následoval. K životu se oba probrali až po chvíli. Sherlock se přitulil na Johnovu hruď a on ho objal. Po chvíli ale vycítil, že je Sherlock nervózní.

„Co se děje, Sherlocku?“

„Nic.“

„No tak. Přece cítím, že ti něco je. Tak mi to řekni!“

„Musím přiznat, že dnes jsem případ vyřešil, jen díky pomoci svého bratra. Ověřoval mi informace a potvrzoval moje domněnky. Musím za ním zítra skočit a ukázat mu jednu listinu, jsem zvědavý, co mi na ni řekne.“

John nebyl sice moc moudrý, ale přesto začínal chápat, kam jeho manžel míří.

„No měl bys za ním skočit hned zítra?“

„Proč už zítra?“ podivil se Sherlock.

„Od pozítří si ho nechám v nemocnici.“

Sherlock se posadil a podíval se na Johna. V jeho očích bylo něco, co tam John nikdy předtím neviděl.

„Proč?“

„Sherly, on čeká trojčata a má termín za 14 dní. Už ho chci mít pod dozorem.“

Sherlock se netvářil moc přesvědčeně a John se rozhodl pro přímou otázku. To jediné na Sherlocka platilo.

„Proč prostě neřekneš, že o něj máš strach?“

Jeho manžel se od něj odvrátil. John si ho ale přitáhl zpátky do náruče.

„Bude v pořádku, neboj se.“

„Díky, Johne.“