15. kapitola

03.09.2015 15:24

 

Ráno se Greg probral, protože slyšel z chůvičky Nicole. Vstal a šel se o ni postarat. Mycrofta nechal raději spát, protože si byl jistý, že bude utahaný. Nicole nejdřív nakrmil, pak přebalil a položil ji do ohrádky. Pak se vydal do kuchyně, aby připravil snídani. Najednou se ozvaly klíče v zámku a vstoupila, Jane.

„Dobré ráno, Gregu.“

„Vám také, Jane.“

„Vzala bych Nicole ven na procházku, chcete?“ nabídla se.

„Budete hodná. Niky potřebuje čerstvý vzduch a my jsme chtěli odpočívat. Díky.“

Jane se usmála a šla Nicole připravit. Greg mezitím dokončil snídani a donesl ji do ložnice. Po otevření dveří ho uvítal úsměv jeho manžela.

„Drahý, dobré ráno.“

„I tobě.“ odpověděl Greg, postavil snídani a natáhl se vedle Mycrofta. Ten se k němu přitulil.

„Vypadáš spokojeně.“

„To taky jsem. Tahle noc byla úžasná, díky.“

Mycroft zčervenal, což Grega pobavilo.

„Ale Mycey, přece se nebudeš červenat. Spíš můžeš být hrdý… takováto noc po tolika letech manželství je výkon.“

„Gregory, tahle noc byla jedna z nejlepších. Miluju tě. Ale tak mě napadá, že mimo svatební, jsme zažili dvě takovéto noci.“

„A po každé z nich jsme čekali dítě… Mycrofte… to by bylo…“

Mycroft jen položil manželovi prst na rty.

„Pokud k tomu dojde, zvládneme to. Ale teď na to nemysli.“

Vzájemně se políbili a pak se natáhli pro snídani.

...

Na víkend se vypravili za děvčaty, ale ještě je nemohli vzít domů. Neštovice se sice lepšily, ale stále to ještě nebylo ono. Na návštěvě byli také Watson-Holmesovi, takže všichni měli o zábavu postaráno. Bratři se stihli mezi sebou několikrát pohádat a uzavřít dvě sázky. Greg a John z nich jen protáčeli oči. V neděli večer všichni popřáli trojčatům brzké uzdravení a vypravili se zpátky do Londýna. John totiž odjížděl na konferenci a Gregovi chyběla v práci půlka lidí.

...

Ten den byl od rána nepovedený. Mycrofta probudila Nicole pláčem, protože jí rostly zuby a byla tak velmi neklidná a vyžadovala neustálé chování a tulení. Do toho se ozvala, Jane, že přijde později, protože má kontrolu u zubaře a pan premiér chtěl pomoci hned s několika problémy. Dopoledne bylo prostě příšerné. Jane, přišla až po obědě a on se mohl konečně ponořit do práce naplno.

Promiň, ale dneska se zdržím. Je nás tu málo. GLH

Dobře Gregory. Jen to nepřežeň. Miluju tě. MLH

Ok. Já tebe taky. GLH

Pousmál se nad jejich konverzací. Už takovou dlouhou dobu neměli a Holmesovi staršímu se líbilo si ji zopakovat.

V pět hodin odpoledne konečně skončil a mohl se věnovat své dceři.

...

„Zavolám mu.“

„Ne, Greg nechtěl, abychom Mycroftovi volali teď na noc. Až zítra ráno.“

„Mycroft nás zabije a bude naštvaný.“

„Můj bratr bude naštvaný v každém případě, takže to máte jedno,“ přerušil tiché dohadování mezi Antheou a Sally Sherlock.

„Když Mycroftovi zavoláme, bude Greg naštvaný,“ namítla Sally.

„Vyber si Sally, buď naštvaný můj bratr, nebo Greg. Co je podle tebe horší?“

Holky se po sobě podívali a pak svorně vytáhli telefon. Sherlock se zašklebil, ale pak řekl:

„Pojedu za ním a řeknu mu, co se stalo. Vy dvě tu zatím zůstaňte.“

Sally s Antheou kývly a posadili se na lavici.

...

Mycroft seděl rozvalený v křesle a pozoroval Nicole, jak si hraje v ohrádce, když ho z klidu vyrušil zvonek. S hlasitým brbláním vstal a šel otevřít.

„Sherlocku? Doma se bez Johna nudíš, tak jedeš otravovat mě?“

„Moc vtipné bratříčku, zvláště když uvážím, že si taky moc neužíváš. A dnes už vůbec.“

Mycroft pustil Sherlocka dál a za chvíli už seděli oba v obývacím pokoji. Jane, sebrala malou a šla jí vykoupat a uložit.

„Nemám dobré zprávy.“

„Zase v tom jedeš?“

„Ne. Jde o tvého manžela. Byl postřelen při drogovém zásahu.“

Oči Mycrofta Holmese se na Sherlocka upřely a byly rozšířené šokem. Chvíli seděl a ani se nehýbal, teprve když už to začalo působit děsivě, promluvil.

„Co se stalo a co dělal na drogovém zátahu?“

„Je to idiot. Má málo lidí a tak šel do té velké akce sám. To i přesto, že v něčem takovém nebyl víc než dva roky. Ale neboj se, uzdraví se.“

„Co je mu?“

„Pokud vím, má postřelenou ruku a nohu a také otřes mozku,“ řekl Sherlock neochotně. Jeho bratr najednou vstal z křesla a zamířil do ložnice.

„Musím za ním jet. Jane, prosím můžete tu dnes přespat?“ zeptal se chůvy, která zrovna procházela kolem s Nicole v náručí.

„Ovšem, to není problém,“ odpověděla a podala mu holčičku do nastavených rukou.

Pochoval svoji holčičku, aby se trochu uklidnil a odnesl ji do jejího pokoje. Položil ji do postýlky a políbil na hlavičku. Nicole se usmála a zavřela oči. Otec potichu odešel.

„Teď snad bude spát. Pojedu za manželem, ale nevím, jak dlouho se tam zdržím.“

„Nevadí, zůstanu, dokud se nevrátíte.“

„Děkuji, Jane,“ usmál se se na ni Mycroft a pokynul bratrovi, aby ho následoval.

...

Za necelých dvacet minut se ocitl před pokojem, kde ležel jeho manžel. Sally a Anthea tam ještě seděly.

„Dobrý večer, Sally. Můžete mi vysvětlit, co se stalo?“ oslovil inspektorku Scotland Yardu Mycroft. Napřed se ale ozvala Anthea.

„Napřed si sedni. Musíš se trochu uklidnit.“ Když jí poslechl, pokynula své přítelkyni, aby promluvila.

„Jak asi víte, je nás teď v práci málo. Někteří jsou zranění a někteří nemocní. Zásah jsme nemohli, kvůli rozkazům shora, odvolat. No a jak nás bylo málo, tak se Greg rozhodl, že půjde taky. Vymlouvala jsem mu to, ale nedal si říct. Nerada bych, aby to vypadalo nevděčně nebo špatně, ale…“

„Pokračujte, prosím.“ zašeptal Mycroft. Byl si ale celkem jistý, co uslyší.

„Prostě nebyl venku na akci dva roky a taky… je už trochu starší. Prostě ho zradily reflexy v té nejhorší chvíli. Před pár lety by se mu to nestalo.“

Mycroft si složil hlavu do dlaní a po chvíli zašeptal.

„Takže si za to může v podstatě sám?“

„Ano,“ odpověděla Sally také šeptem. Bylo to hrozné, že musela o Gregovi mluvit takto, ale bylo to pro jeho dobro.

„Běž za ním,“ poradila svému šéfovi Anthea. Vděčně se na ni usmál a vydal se za manželem.

...

Greg pomalu otevřel oči a potichu zasténal. Hrozně ho bolela hlava a jeho tělo protestovalo proti sebemenšímu pohybu. Někdo mu ale položil na hlavu studený obklad a navlhčil mu rty. Když se pořádně rozhlédl, uviděl na posteli sedět svého manžela.

„Mycrofte…“

„Tiše drahý, všechno je pořádku. Odpočívej,“ něžně se na něj usmíval a držel ho za ruku.

„Co se stalo?“ Greg se nechtěl nechat jen tak odbýt.

„Prostě jsi byl zraněn ve službě. Ale není to nic vážného. Teď se ale vyspi, ráno si promluvíme.“

Greg poslušně zavřel oči a než usnul, cítil polibek na tváři.

...

Když se probral podruhé, svítilo do oken slunce a on se cítil přece jen lépe. Stále se mu sice motala hlava, ale bolest trochu polevila. Uvědomil si, že je v nemocnici. Zvedl hlavu a rozhlédl se po pokoji. V křesle uviděl spát Mycrofta, který tu zjevně strávil celou noc.

„Mycey…“ zavolal na něj potichu. Mycroft se rychle v křesle pohnul a probudil se.

„Gregory, dobré ráno. Jak se cítíš?“

„Docela dobře, ale nějak mi nedocházejí souvislosti. Co se stalo?“

Mycroft se posadil k manželovi na postel a vzal ho opatrně za ruce.

„Vím jen to, že jsi byl na drogovém zátahu.“

Greg v tu chvíli zasténal, protože si na všechno vzpomněl. Na svoji paličatost, se kterou šel do terénu i na okamžik, kdy ho zradilo jeho vlastní tělo a oči. Jako kámen na něj padlo poznání, že už není tak rychlý jako dřív. Mycroft odhadl jeho myšlenky a přitáhl si ho do náruče. Jeho manžel se chvěl a z jeho očí padaly slzy. Mycroft ho kolébal v náručí a hladil po zádech. Teprve za hodnou chvíli se Greg uklidnil a odtáhl se.

„Děkuju.“

„Nemáš mi za co děkovat. Jen mi něco slib.“

Věděl, o co ho chce Mycroft požádat.

„Co ti mám slíbit?“

„Tohle už nedělej.“

Greg chápal manžela, proč to po něm chce. Milovali se a on riskoval to, že nechá Mycrofta samotného i s dětmi. Ale práce v terénu pro něj byla jako droga, bez které si ještě nezvykl žít. A to už byl vrchním inspektorem přes dva roky. Mycroft si ho znovu přitáhl do náruče.

„Gregory, netěší mě, že to po tobě chci. Také vím, jak nesmírně těžké to je. Ale já tě miluju a chci s tebou žít ještě dlouho. A nechci naše dcery vychovávat sám. Prosím, udělej to pro nás.“

„Chceš, abych dal výpověď?“

„Ne, drahý. To po tobě chtít nemůžu. Svou práci miluješ a potřebuješ ji k životu, tak jako já. Jen už zůstaň v kanceláři, a pokud už to nevydržíš, nech jít dopředu mladé kolegy.“

Greg se zamračil a opět se odtáhl.

„Jsem starý a pomalý, takže jsem dobrý jen do kanceláře. To jsi tím chtěl říct?“

Mycroft jen zamrkal a musel spolknout odpověď ano, která se mu drala na jazyk. Věděl, že kdyby odpověděl takto, Greg by s ním dlouho nemluvil. Věděl, že z něj mluví jen naštvání a frustrace, protože udělal chybu.

„Hm… mlčení je souhlas. Vlastně máš pravdu, jen jsi mi to mohl říct rovnou a ne to tak okecávat. Jako starý už vážně patřím jen do kanceláře. Ale jak dlouho budu tam? Taky dva roky, než budu starý i na to?“

Greg hulákal nahlas, jeho ruce byly sevřené v pěst a chvěl se. Mycroft ho nechal vymluvit a pak ho jednoduše políbil. Nejdříve lehce a něžně, ale brzy už byl jejich polibek velmi vášnivý. Najednou ucítil na tvářích vlhko. Ukončil polibek a setřel slzy svého manžela.

„Mycrofte promiň. Promiň. Já jenom…“

„Nic se neděje drahý. Jen klid.“

„Slibuji, že se o to pokusím. Víc ti slíbit nemůžu.“

„Dobře Gregory, to stačí,“ usmál se Mycroft.

V tu chvíli se ozvalo zaklepání a vešla doktorka Kingová.

„Dobré ráno,“ usmála se na oba.

„Jdu vás zkontrolovat a asi budete moci odejít. Pokud to tedy není horší, než bylo.“

„Co mu vlastně je, paní doktorko?“

„Čistý průstřel pravé ruky a levé nohy. A také otřes mozku.“

Důkladně Grega prohlédla a usmála se.

„Můžete odejít domů. Sice vás nejmíň měsíc nepustím do práce, ale to budete muset přežít.“

„Děkuji, to snad zvládnu.“

„Pak tedy hodně štěstí vám oběma.“

„Díky, doktorko.“

Usmála se na ně a odešla.