2. kapitola

03.07.2016 10:55

 

A/N: K nedělnímu obědu mám pro vás malý zákusek.

 

Jean se probudil s tou nejlepší náladou, jakou za poslední dobu měl. Cítil se opravdu spokojený při vzpomínce na včerejší krátké polibky, které si při loučení vyměnil s Armandem.

Vzpomněl si na svůj slib, že Armandovi napíše. Okamžitě se podíval na hodiny, bylo půl osmé ráno. Zdálo se to být brzo, ale Jean si byl jistý, že Armand už bude vzhůru.

Vzal si tedy mobil a napsal snad tu nejvíce klišé zprávu, kterou kdy kdo vymyslel.

Dobré ráno. Doufám, že ses vyspal dobře.

Odložil mobil na noční stolek a vstal z postele, aby si mohl ustlat. Ani ne za dvě minuty se mu dostalo toužené odpovědi.

Dobré ráno i tobě. Spalo se mi velice dobře. Co máš dnes v plánu?

Asi dnes uklidím dům a odpoledne strávím s hochy venku. Co budeš dělat ty?

Taky musím uklidit. Jinak si budu číst a odpočívat.

Tak si to užij :)

Ty taky.

Jean se culil na svůj telefon jako idiot. Musel chvíli počkat, než mu úsměv opadne, než se vydal do kuchyně.

Jak se zdálo, jeho chlapci stále spali. Začal tedy připravovat snídani, aby až se vzbudí, měli něco teplého do žaludku.

Vůně jídla na jeho syny fungovala jako nejlepší budík. Jean brzy uslyšel kroky na schodech a za okamžik mu do kuchyně vešli oba chlapci, kteří ještě napůl spali. Vypadali téměř jako zombie.

,,Dobré ráno, hoši,” přivítal je.

,,Dobré, tati,” oplatili mu oba, než se posadili ke stolu.

Jean dodělal snídani a postavil před ně talíř. Chtěl se jich zeptat, jak bylo na tréninku, ale věděl, že by se stejně nic nedozvěděl. Ráno byli naprosto nepoužitelní.

Sám si nabral snídani a všem jim donesl sklenici s džusem.

,,Díky,” ozvalo se dvojhlasně.

,,Nemáte zač,” přikývl Jean a pustil se do své porce.

Aramis i Athos do sebe snídani téměř hodili a utíkali si přidat. Jean se jen smál. Od té doby, co se dostali do stádia puberty, musel vařit pro pět lidí.

Aramis se bránil tím, že jsou ve vývinu a potřebují co nejvíce živin. Athos jen protáčel oči a krmil se dál.

Když viděl, že se oba konečně probrali, začal se ptát.

,,Tak jak bylo včera na tréninku?”

,,Dalo se, hráli jsme dobře,” odpověděl Athos.

,,Dobře? Spíš skvěle. Řekl bych, že máme výhru v kapse,” usmál se Aramis s pusou plnou jídla.

,,Ještě nekřič, nevíme, jak silný bude protivník,” napomenul ho bratr.

,,Opravdu mluvíš jak starý chlap. Možná proto jsi kapitánem.”

Athos jen protočil nad Aramisem oči. Jednou ho přivede do blázince.

,,No tak, kluci,” uklidnil je Jean. ,,Dobře se najezte, dneska nás čeká velký úklid domu.”

,,Tati!” protestovali oba.

,,Ne, víte, že je to potřeba, tak šup šup.”

Sice v horší náladě svou snídani konečně dojedli a začali uklízet dům. Athos se se svým osudem brzy smířil, ale Aramis neustále mumlal něco o zbytečné práci.

Jean ho raději ignoroval.

…

Armand umyl koupelnu, kuchyni, vyluxoval a dal si prát věci. S prací byl hotový těsně před polednem a tak si uvařil malý oběd, než se i s knížkou stulil na pohovce a začal relaxovat.

Jeho dům byl vždycky tichý, byla to jeho oáza klidu. Měl rád, když bylo ticho. Byl to příjemný protipól vůči jeho normálním pracovním podmínkám.  

Dnes poprvé po dlouhé době si ale přál, aby tu nebyl sám. Chtěl tu mít někoho, kdo by ho třeba jen objímal. Přál si změnu od jeho obvyklého stereotypu.

Věděl, že ještě dneska žádná změna nenastane. Jean musel být doma se svými syny. I když je Armand neměl rád, nebyl takový hajzl, aby je obíral o jejich otce.

Raději čekal, až bude mít Jean čas a hlavně až se trochu lépe poznají.

…

Aramis s jásotem odhodil mokrou hadru na zem. Úklid byl u konce a to znamenalo jediné - svobodu. On i Athos už byli vyhladovělí a s radostí spolykali veškerý oběd, který otec navařil.

,,Tak co plánujete dělat odpoledne?” zeptal se Jean, když bylo veškeré jídlo snědeno.

,,Máme ještě dneska trénink,” odpověděl Athos.

,,I dneska?”

,,Ano, pozítří je zápas, potřebujeme trénovat, dokud můžeme.”

,,Takže tu necháte svého starého otce samotného?”

Aramis protočil oči, než ho pořádně objal.

,,Promiň, tati. zítra ale budeme mít volno, tak ti to vynahradíme.”

,,To byste měli. Kdy přijdete?”

,,Někdy večer.”

,,Dobře, budu na vás čekat.”

,,Nemusíš, tati. Raději se prospi.”

,,Jak myslíte.”

Athos s Aramisem ještě umyli nádobí, než se převlékli do sportovního oblečení a odešli pryč.

Jean přemýšlel, co má dělat, když tu zůstal sám. Nakonec si lehl k televizi a vytáhl z kapsy u kalhot mobil.

Dům už mám poklizený a chlapci utekli na trénink. Nechali mě tu samotného :(

Chudáčku, jak ti to mohli udělat?

Očividně jsem oblíbenější méně než fotbal.

Co děláš?

Dívám se na televizi, ale nedávají nic dobrého. Čteš si? Doufám, že tě neruším.

Nerušíš, nějak nemám na čtení náladu.

Děje se něco?

Ne.

Poslyš, když jsi doma sám...nechceš ke mně přijít?

Rád přijdu, mám něco přinést?

Nemusíš, jen přines sebe.

Jean se převlékl do hezčího oblečení, vzal ze spíže láhev vína a vydal se k Armandovi domů. Nečekal, že ho uvidí tak brzy po jejich první rande, ale rozhodně si nestěžoval. Byl za to rád.

Když zaklepal na dveře Armandova bytu, málem dostal šok, když mu Armand otevřel oblečený v teplácích a volném tričku. Vypadal naprosto jinak než normálně. Víc přítulněji, víc roztomile.

,,Ahoj,” usmál se na něj.

,,Ahoj.”

Armand mu úsměv opětoval a víc otevřel dveře, aby mohl Jeana pustit dál. Jean vešel dovnitř a otočil se na Armanda, aby mu podal víno.

,,Říkal jsem, ať nic nenosíš,” zavrtěl Armand hlavou, ale i tak mu na rtech hrál jemný úsměv.

,,A já tě neuposlechl, potrestáš mě za to?” zeptal se Jean s pozdviženým obočím.

Armand protočil oči, než si před něj stoupl a pomalu ho políbil. Jean ho okamžitě objal svými pažemi a polibek prohloubil.

Polibek byl naprosto jiný než ten včerejší. Byl delší a nebylo v něm tolik nervozity. Oba si ho opravdu užívali.

Jean se po chvilce odtáhl.

,,Jestli tohle byl můj trest, tak budu zlobit mnohem častěji,” neodpustil si poznámku.

Armand jen protočil oči. I když Jean nebyl biologickým otcem Aramise a Athose, oba chlapci mu byli povahově až příliš podobní. Skoro ho to až děsilo.

Nakonec vzal Jeana za ruku a vedl ho ke své malé pohovce, kam ho posadil. Odběhl do kuchyně pro vývrtku a dvě skleničky, se kterými se vrátil zpět.

Jean se ujal otevření vína a oběma jim nalil pořádnou dávku.

,,Na nás,” řekli oba zároveň a ne příliš mužně se zachichotali.

Posadili se na pohovku a stulili se k sobě. Armand sice zapnul televizi, ale ani jeden z nich ji nesledoval. Místo toho si povídali o těch největších blbostech - oblíbení herci, filmy, knihy, autoři.

A když už se ani jednomu nechtělo mluvit...nemluvili. Vyměňovali si krátké polibky, drželi se jeden druhého.

Ani jeden z nich si v tu chvíli nepřipadal sám.

Armand cítil, že v jeho bytě ještě nikdy nebyl tak spokojený, jako byl dneska.

…

Jean se vrátil domů těsně před devátou. Jen o dvacet minut později se vrátili jeho chlapci, upocení, smradlaví, ale s širokými úsměvy.

,,Jak jste se měli?” zeptal se.

,,Dobře,” odpověděli oba. ,,Půjdeme se osprchovat. Máme něco k večeři?”

,,Ne, ale něco vám mezitím udělám.”

,,Díky, tati.”

,,Nemáte zač, jen se, prosím, konečně umyjte. Neskutečně smrdíte.”

,,Díky, tati, ty víš jak potěšit,” zavrtěl Aramis hlavou, než zapadl do koupelny.

Naneštěstí měli jenom jednu, takže Athos zůstal se svým otcem.

,,Co jsi dělal ty?” zeptal se Jeana.

,,Nic moc, jen jsem se díval na televizi.”

,,Hm, přijdeš se v pondělí podívat na ten zápas?”

,,Jistě že ano.”

,,Dobře,” přikývl Athos, než se vydal do svého pokoje.

Jean tedy začal vařit večeři pro ty dva otesánky a vesele si u toho pobrukoval.

Byla to jedna ze sobot, kterou si opravdu užil.