21. kapitola

20.10.2015 19:15

 

„Johne no tak… omlouvám se. Už se to nestane… Johne.“

John seděl ve svém křesle a pozoroval svého manžela, který ho zase jednou pořádně naštval. Dohodli se, že v kuchyni nebude provádět chemické pokusy, aby se něco nestalo a protože pracoval většinou s hodně nebezpečnými látkami. Sherlock to ale zase porušil. Když se John vrátil z práce, našel ve všech kuchyňských nádobách kyselinu. Sherlock testoval svou novou teorii.

„Víš ty co, zatracený Sherlocku Watson-Holmesi… dostal jsem nabídku na dvoutýdenní seminář. Sice jsem chtěl odmítnout, ale protože potřebuješ dostat trest, tak pojedu.“

„Johne… to mi nemůžeš udělat…“

„Ale jo… pojedu v pátek odpoledne. Doufám, že se poučíš.“

Sherlock si jen odfrkl a naštvaně si sedl k počítači. John se jen usmál a zavolal do restaurace, aby jim dovezli večeři. On se nemínil zvednout z křesla, aby šel kuchyň uklidit.

...

Greg se ráno probral na pohovce a šíleně ho bolelo za krkem. Jak se snažil rozhýbat, probudil tím Mycrofta.

„Drahý… co se děje?“

„Už nejsem zřejmě stavěný na spaní na pohovce.“

Mycroft se zašklebil a přitáhl si manžela blíž. Políbil ho a jeho ruce se začaly procházet po krku a zádech jeho manžela. Greg se postupně začal uvolňovat.

„Je to lepší?“

„Je. Děkuji.“

Greg vstal a podal ruku Mycroftovi.

„Půjdeme udělat snídani?“

„Rozkaz, vrchní inspektore.“

Greg ho v tu chvíli pustil a Mycroft spadl zpátky na gauč. Mírumilovně se na manžela usmál a vydal se do kuchyně. Zrovna pouštěl kávovar, když ho kolem pasu objaly dvě ruce a na krk se přitiskly rty.

„Drahý, miluju tě.“

„Já tebe taky.“

„Mám pocit, že jsem ti to už dlouho neřekl. Ale je to tak.“

„Pravda dneska mi to říkáš poprvé,“ obrátil se k Mycroftovi a sevřel ho v náruči. „Ale říkáš mi to dostatečně často, abych si byl jistý, že je to pravda. A občas to i dokážeš činem. Nikdy bych nevěřil, že se vzdáš práce tak snadno.“

Mycroft zabořil hlavu do Gregova ramene.

„Nebylo to snadné. Ty víš nejlépe ze všech, že svoji práci miluju. Ale je něco, co miluju víc. Tebe a svoje dcery. A když jsem si musel vybrat, tak jsem si vybral.“

Znovu se políbili a pak se vrátili k chystání snídaně.  Když měli skoro hotovo, přišla Gregovi zpráva, že mají případ a Sally ho prosila, aby jim přijel pomoci.

„Mycey, už musím jít. Jen zkontroluj Vicky. Včera vypadala trochu nachlazená.“

„Dobře drahý. Měj se.“

Greg ho políbil a odešel. Mycroft si ke snídani otevřel zprávy na mobilu.

„Dobré ráno, tati.“

„Ahoj, tati.“

Dostal v sedm hodin dva pozdravy a dva polibky na tvář. Mary a Caty totiž přišly snídat.

„Dobré ráno, kde je Vicky?“

„Ještě si balí věci do tašky.“

„Váš otec říkal, že je nachlazená. Jak jí je?“

Dívky se po sobě podívaly. Zatvářily se nešťastně.

„Nemáme se o tom zmiňovat…“

„Asi bude lepší, když se podíváš sám.“

Otec jen protočil oči.

„Ta vaše sourozenecká solidarita!“

Ale vstal a šel do dívčího pokoje.

„Dobré ráno, Vicky.“

„Ahoj, tati.“ pozdravila ho a on hned viděl, že jí není moc dobře. Proto se posadil k ní na postel a položil jí ruku na čelo.

„Máš horečku…“

„Jo a bolí mě v krku a hlava.“

„Zůstaneš doma a já zavolám Johnovi, ať přijede.“

„Tati…“

Chtěla ho přesvědčovat, ale hodil na ni takový pohled, že protestovat přestala. Jen se poslušně převlékla zpátky do pyžama a lehla si. Mycroft se vrátil do kuchyně.

„Vyřiďte prosím paní Flinové, že je Victorie nemocná a že jí zavolám hned, jak jí prohlédne doktor.“

„Jasně tati…“

„My už půjdeme. Ahoj.“

Obě sebraly svačinu, daly otci pusu a odešli do školy. Mycroft vytáhl telefon a napsal Johnovi.

Můžeš se tu prosím zastavit? Vicky má horečku. MLH

Jasně. Stejně musím do města. Bude to tak v deset. JWH

Díky. MLH

Mycroft položil mobil na stůl a šel se věnovat Nicole. Tu přebalil, vykoupal a nakrmil. Pak ji položil do ohrádky a šel zkontrolovat Victorii. Když zjistil, že usnula, vrátil se do obývacího pokoje, kde si hrál s Nicole. Chvíli před desátou postavil na kávu a sotva ji zalil, ozvalo se zvonění. Rychle šel otevřít.

„Ahoj, Johne. Děkuju, že jsi přišel tak rychle. Pojď dál.“

„Zdravím tě. To je přece jasné, že přijdu. Měl jsem pochůzky ve městě, tak to mám při cestě. Nejdřív Vicky prohlédnu a pak si promluvíme.“

„Dobře. Leží v pokoji a asi stále spí.“

„Já si poradím. Zatím běž za Nicole.“

Mycroft kývl a šel. John zatím zaklepal na dívčí pokoj a vstoupil.

„Ahoj, strýčku,“ ozvalo se z postele.

„Ahoj, Vicky. Jdu tě prohlédnout,“ řekl a posadil se k ní na postel. Nejdřív jí změřil teplotu a pak jí poslechl stetoskopem a také prohlédl krk.

„Teda to je ale angína. Cos dělala?“

„Chodila po venku bez šály a bez čepice, ale neříkej to tátovi.“

John se zasmál, protože něco takového tušil. Byla prostě dítětem svých rodičů. Ti na tyhle věci také často kašlali.

„Neboj, neřeknu. Ale ty teď budeš ležet a brát léky, jasné?“

„Jo.“

„Tak se měj, uvidíme se za pár dní.“

Vicky kývla a lehla si zpátky. John vyšel do obývacího pokoje. Našel Mycrofta, jak si hraje s Nicole.

„Je to angína jako řemen. Ale chytnutá docela včas. Napíšu jí léky, ať je můžete hned vyzvednout. Jinak musí ležet a pít horký čaj.“

„Jasné, doktore,“ usmál se Mycroft.

„A co ty?“ zeptal se John a posadil se k šálku kávy, který na něj čekal na stole.

„Já se držím lékařské rady a je mi docela dobře. Jen bych se rád věnoval překladům knih. Myslíš, že to půjde?“

„Pokud u toho nebudeš sedět celé dny a noci, tak v tom nevidím problém. Každopádně to vyzkoušej.“

John se napil kávy, aby skryl úšklebek na své tváři. Mycroft vypadal jako malý kluk, který dostal pod stromeček autíčko.

„Co ti provedl Sherlock, že se tváříš takhle?“

„Ani mi nemluv. Zase dělal doma pokusy. Brzo ho zabiju.“

„Hm… udělej to venku, ať nemusíš malovat.“

„Vtipné. Ale připrav se, že tě bude teď otravovat víc,“ informoval John jedovatě.

„Mohu vědět proč?“

„Jedu na čtrnáct dní pryč.“

„Pak tedy tobě šťastnou cestu a mě upřímnou soustrast.“

„Ano.“

Usmáli se na sebe a pokračovali v rozhovoru dál.