22. kapitola

26.10.2015 18:42

 

Když John odešel, zavolal Mycroft do lékárny. Za půl hodiny už nesl léky své holčičce. Našel ji zalezlou v posteli číst knížku.

„Jak je ti?“ zeptal se a posadil se k ní na postel.

„Nic moc,“ odpověděla po pravdě.

Otec jí bez dalšího slova podal léky a teprve, když je spolkla, ptal se dál.

„Mohla bys mi říct, cos dělala?“

„Dělali jsme pokus, jestli když postavíme kapličku ze sněhu a dáme do ní svíčku, rozmrzne nebo zůstane no a při stavění mi překážely rukavice, šála i čepice.“

Odpověď byla dost neochotná, protože Vicky předpokládala, že otec bude zuřit. Ten ale jen protočil oči.

„A jak ten pokus vyšel?“

„Záleželo na velikosti svíčky a taky na tom, jestli jsme to polévali vodou nebo ne. Ale i jiné výsledky byly zajímavé.“

Vicky se zasmála.

„Máme jednoho spolužáka a ten se neustále snaží sbalit jednu z nás tří. Ne snad, že by nás tolik miloval, ale potřebuje pomoct ve škole. Když nás viděl stavět kapličky, začal se hrozně smát, že jsme ještě děti a od té doby nás nechal na pokoji.“

„Aspoň něco,“ usmál se Mycroft na dceru. Měl radost ze všech tří, protože se pomalu začínalo ukazovat, že si v životě poradí a neztratí se. Jen přemýšlel nad tím, že Nicole se zatím tolik neprosazovala jako její sestry.

„Jestli přemýšlíš o Nicole a o tom, proč se neprosazuje tak jako my v jejím věku, podle mě je to tím, že na ni máte víc času. Je jedna. My jsme byly tři.“

Mycroft sebou trhnul, protože Vicky naprosto přečetla jeho myšlenky a odpověděla mu na ně. A navíc usoudil, že má pravdu. Bude si o tom muset promluvit s Gregorym.

„Můžu se na něco zeptat?“

„Ptej se, ale jestli ti odpovím, to je věc druhá,“ usmál se znovu Mycroft. Vicky se zašklebila, ale pak se přece jen zeptala.

„Tati, jak dlouho vlastně znáš tátu?“

Mycroftův úsměv se ještě rozšířil. „Víš ty co? Postarám se o Nicole, dám ji sem a pak ti to u oběda řeknu. Znám ho totiž už dlouho, od fakulty.“

...

Za chvíli si Nicole hrála v ohrádce uprostřed pokoje, Vicky s Mycroftem jedli oběd a Mycroft se ponořil do vzpomínek na začátek pátého semestru v Cambridge.

...

Při sestavování rozvrhu na začátku pátého semestru zjistil, že si musí vybrat nějaký volitelný předmět. Výběr nebyl nic moc, ale nakonec se rozhodl pro Daktyloskopii. Mohlo by se mu to jednou hodit v práci nebo i v životě. Předmět byl vyučován v zimním semestru přednáškami a v letním byla na pořadu cvičení. Radost mu trochu kazil fakt, že předmět byl spojen se studenty akademie připravující budoucí detektivy Scotland Yardu. Slyšel o nich, že jsou to nafoukanci, kteří si nevidí na špičku nosu, ale jejich sebevědomí bylo údajně až někde ve stratosféře. No v nejhorším případě byl připravený poslat je do patřičných míst.

 

Po prvních pár týdnech se jeho obavy naplnily. Posluchárna byla plná idiotů, kteří neznali svoje místo. Mycroft se s nimi často dostával do poměrně ostrých sporů. Ale existovala jedna výjimka. Přednášky navštěvoval jeden mladík, o dva roky starší než Mycroft, který ho zaujal. Nádherné hnědé vlasy, oříškové oči a vypracované tělo. A navíc nebyl stejný jako všichni ostatní. Sice nad nimi výrazně inteligencí vynikal, ale nepotřeboval si něco dokazovat. Mycroft se s ním shodoval v názorech a postupem času na něj myslel čím dál častěji.

 

„Prosím tě, Mycrofte, co je s tebou?“ zeptala se ho po čase jedna spolužačka a nejlepší kamarádka.

„Co by? Nic se neděje. Proč?“

„Chodíš jako náměsíčný a zapomínáš na úkoly. Řekni mi, do koho ses zakoukal? A nezkoušej to popřít. Znám tě!“

Mycroft zrudnul jako vlčí mák. Nečekal, že ho takhle prokoukne.

„Nebo ne, počkej a nech mě hádat.“

„Carol… nech toho prosím,“ zaúpěl, ale nebylo mu to nic platné. Jeho kamarádka se po chvíli rozzářila.

„Že mě to nenapadlo hned. Ať visím, jestli to není ten hezoun s oříškovýma očima z Daktyloskopie.“

„Carol…“

„Dám ti radu. Jestli ho chceš poznat blíž, měl bys přijít v pátek na pasování prvního ročníku. Bude tam.“

Vstala a rychle odešla. Mycroft seděl jako zařezaný. Věděl jenom jedno. Rozhodně půjde.

...

Jako obvykle bylo tohle pasování jedna velká nuda. Mycroft se proklínal, že tam vůbec chodil. Ten nádherný muž se tam ani neukázal a Mycrofta se snažili sbalit dva další. Otráveně vyšel před sál a zapálil si cigaretu.

„Půjčíš mi oheň?“ ozvalo se najednou za ním. Když se Mycroft otočil, díval se do těch nádherných oříškových očí. Nebyl schopný ze sebe dostat ani slovo a tak mu jenom beze slova podal zapalovač. Mladý muž si zapálil a s nádherným úsměvem mu ho vrátil.

„Dík,“ řekl a opřel se vedle něj. Chvíli mlčky kouřili, když se znovu ozval.

„Co děláš tady venku?“

„Vevnitř je nuda,“ našel Mycroft konečně hlas.

„Tak proč sem chodíš?“

...

„Můžeš se přestat smát? To není vtipné!“ napomenul naoko vážně Mycroft Vicky, která seděla na posteli a smála se.

„Cos mu na tohle řekl?“ zajímalo jí.

„Mlčel jako zařezaný a byl rudý jako rak. A že by řekl pravdu, to ho zřejmě vůbec nenapadlo,“ ozvalo se najednou ode dveří. Mycroft i Vicky se tam podívali. O futra dveří se opíral Greg a pozoroval je.

„Jak tohle můžeš říct, drahý?“

„A není to snad pravda? A kdyby jenom to. Já jsem se s tebou celé týdny snažil mluvit a ty prostě nic.“

Vicky se hašteření otců jen smála. Zvlášť, když k sobě přistoupili a políbili se.

„Budu pokračovat…“ navrhl Mycroft.

Greg si k nim přisedl a poslouchal ho.