32. kapitola

Cestou v autě nepadlo ani slovo. Přesto měl Sherlock čím dál větší obavy. Jeho bratr byl nějaký divný. Sherlock byl sice ochotný pochopit, že se bojí o svého manžela, ale cítil, že je s jeho bratrem ještě něco jiného. Jen nemohl přijít na to, o co jde. Štvalo ho to.

V nemocnici se vydali do Johnovy ordinace. Sice tam nebyl, ale byli si jistí, že brzo přijde. Posadili se tedy do křesel a čekali. John dorazil za půl hodiny. Ještě trochu zpocený z operace se posadil do křesla.

„Johne, co je s Gregorym?“

„Nemusíš se bát. Jeho zranění bylo sice vážnější než zranění Sally, ale oba budou v pořádku. Sally už se probrala. Grega jsme přivezli ze sálu teprve před chvílí.“

Sherlock si oddychl a pohlédl na svého bratra. Vypadal sice už klidněji, ale Sherlockovi se pořád něco nezdálo.

„Půjdu za Gregorym. Jestli tedy můžu.“

„Jasně, jen ho nebuď. Potřebuje spát. Doprovodím tě.“ John se zvedl a odešli s Mycroftem pryč. Sherlock chvíli počkal a pak s ďábelským úsměvem odešel také.

...

„Jak se daří Sally?“

„Dobře, jen se jí stýská po Anthee.“

„Copak ona u ní není?“

„Ne není. Greg leží tady. Můžeš u něj být.“

„Díky, Johne. Jen si ještě zavolám.“

John kývl a odešel. Mycroft vytáhl mobil a vytočil číslo své asistentky.

„Pane Holmesi?“

„Antheo, kde teď jsi?“

„V kanceláři. Proč se ptáte?“

„Nechceš vidět Sally?“

„Kdo tu zůstane, když ne já?“

„Dneska už prosím tě skonči a jeď za Sally.“

„Díky pane Holmesi.“

„Rádo se stalo. Ještě ti zavolám.“

Mycroft s úsměvem zavěsil a vešel do Gregova pokoje. Jeho manžel nevypadal tak hrozně, jak se obával. Nebýt okolních přístrojů a ovázaného břicha, ani by nevěřil, že se mu něco stalo. Posadil se na židli k posteli, vzal Grega za ruku a lehce ji políbil. Pak zkřivil obličej, protože už ho od rána pobolívalo v zádech a pořád se to stupňovalo. A protože se mu v posledních dvou týdnech bolesti v zádech objevovaly pravidelně, počkal, až ustoupí a nevěnoval jim pozornost.

...

John se vracel do ordinace, když ho najednou někdo popadl zezadu za plášť a táhl ho za něj k záchodům. John měl okamžitě jasno.

„Sherlocku…“

„Jen jedna rychlovka lásko!“

„Sherlocku, to jsou dámské…“ V té chvíli Sherlock Johna políbil tak, že zapomněl na všechno. Strčil ho do kabinky a zamkl. Jeho ruce putovaly po doktorově těle a zbavovaly ho oblečení. John Sherlockovi jeho pozornosti oplácel a tak se jejich oblečení kupilo na zemi. Jakmile byli nazí, přitlačil Sherlock Johna ke stěně. Líbal ho a jeho ruce sjížděly po Johnově páteři až k jeho otvoru. John se snažil tlumit, ale moc mu to nešlo. Když Sherlockovy prsty do Johna vnikly, přestal myslet úplně.

„Sherlocku… prosím…“

Místo odpovědi Sherlock vytáhl prsty a pomalu do Johna vnikl. Nechal mu čas, ať si zvykne a pak se začal pohybovat. Nejdříve pomalu a opatrně, ale pak ztratil rytmus a začal se pohybovat stále rychleji. Když cítil, že už bude, začal Johna laskat v rytmu přírazů.

„Sherlocku… už!“ zašeptal John a vyvrcholil do ruky svého manžela. Tomu stačilo pár vteřin a vyvrcholil také. Vystoupil z Johna a jemně ho políbil.

„Děkuji, lásko.“

„Já tobě taky. Jestli nás tu někdo uvidí, bude to ostuda.“ John se začal rychle oblékat.

„Jdu do svojí ordinace, přijď za mnou.“ Sherlock kývl a John odešel. Na jeho tváři se objevil spokojený úsměv. Ve své ordinaci musel na Sherlocka čekat. Nakonec se ale dveře přece jen otevřely.

„Promiň, že to tak trvalo. Tři pacientky si vyměňovaly drby. Naštěstí si mě nevšimly.“

„Patří ti to.“ zasmál se John. Sherlock se posadil do křesla a jeho tvář se zachmuřila.

„Co je ti zlato?“

„Mám tak trochu obavu o svého bratra. Není ve své kůži a není to jenom tím, co se stalo Lestradovi. Trvá to od rána.“

„Co se ti na něm nelíbí?“

„No je čím dál bledší a říkal, že ho bolí v zádech, ale že to už má asi dva týdny. Možná, že má pravdu a nic mu není. Nevím. Nejsem doktor.“

„Hm… stejně teď musím jít zkontrolovat Sally a Grega, takže ho tam vyzvednu a podívám se na něj.“

„Mám jít s tebou?“

„Klidně můžeš, zlato.“ kývl John a vstal. Spolu se vydali za Sally. Když vešly k ní do pokoje, našli tam i Antheu, jak sedí na kraji postele a povídají si spolu.

„Ahoj, jen Sally prohlédnu a půjdu.“

„Fajn Johne. Jak je na tom Greg?“

„Je na tom hůř než ty, ale dostane se z toho. Rána se ti začíná uklidňovat, tak jen klidně lež a bude všechno v pohodě. Nepotřebuješ něco?“

„Ne díky. Mám všechno, co potřebuju.“ usmála se Sally na Antheu a ta jí úsměv vrátila.

„Už nebudu rušit, tak zatím.“ rozloučil se John a odešel.

...

Došli ke Gregovu pokoji a vstoupili dovnitř. John zaznamenal, že Greg se ještě neprobral a Mycroft je stále tam. Dál si uvědomil, že Sherlock měl pravdu, protože Mycroft nevypadal vůbec dobře.

„Jdu prohlédnout Grega.“ ozval se potichu. Mycroft se na něj podíval a pokýval hlavou.

„Rána je zatím klidná a začíná se zatahovat. Jen je asi citlivější na anestezii, a proto ještě spí. Je ale v pořádku.“

„Díky, Johne.“

„Teď tu necháme Sherlocka, aby Grega pohlídal, a já prohlédnu tebe. Moc se mi nelíbíš.“

„Ale…“

„Žádné ale! Jdeme!“

Mycroft se sklonil a políbil Grega na čelo. John si moc dobře všiml, že ho bolí záda. Podepřel ho a odvedl z pokoje. Venku čekal Sherlock.

„Zůstaň u Grega. Já zatím prohlédnu tvého bratra.“ Sherlock kývl a vešel dovnitř.

John dovedl Mycrofta do své ordinace a posadil ho do křesla.

„Co je s tebou?“

„Od rána mě bolí v zádech a stupňuje se to. Ale to se mi teď stává pravidelně asi dva týdny. Za chvíli to přejde.“

„Jak jsem říkal, moc se mi nelíbíš. Prohlédnu tě.“

„Dobře.“ povzdychl si Mycroft. John se natáhl pro stetoskop a vstal.

„No dneska sis s tlakem teda vyšlápl nahoru, jen co je pravda. Lehni si na lehátko. Uděláme ultrazvuk.“

„Něco s naší holčičkou?“

„Proto ten ultrazvuk.“

Mycroft si tedy lehl a vyhrnul košili. Sice ho to bolelo, ale držel. John mu po břiše rozetřel gel a provedl ultrazvuk. Když skončil, utřel Mycrofta a podíval se na něj.

„Nemusíš se ničeho bát. Vaše holčička je v naprostém pořádku. Jen už se jí chce na svět.“

Mycroft vytřeštil oči. „Co prosím?“

„Sice máš termín až za týden, ale vaše výjimečné dítě se rozhodlo pro dnešek. Ta bolest v zádech, co od rána cítíš, jsou porodní bolesti.“

„Ale já teď nemůžu, já musím za Gregorym. On mě teď potřebuje…“

„Ty teď pojedeš rovnou na sál. Nález je pokročilý a za chvíli už budeš držet svoji dceru v náručí. A o Grega se neboj, je tam s ním Sherlock a hlídá ho.“

„O důvod víc k obavám.“

John vstal a zatelefonoval na sál.

„Za chvíli tě tu vyzvedne sestra, tak se koukej držet. Mám ještě službu, tak u toho nebudu, ale věřím, že to zvládneš v pohodě, když už jsi to v pohodě zvládl až sem. Slibuju, že až to budeš mít za sebou, nechám tě odvést ke Gregovi na pokoj.“

„Díky Johne.“

Víc si říct nestihli. Zaklepala sestra a odvezla Mycrofta na sál.