35. kapitola

18.12.2014 17:06

Poté, co se Sherlock s Johnem ráno probudili, se konečně mohli jít podívat na svého syna. Byl překrásný.

„Vypadá jako andílek,“ řekl John.

„Je to náš andílek.“

„Děkuju ti za něj, lásko.“

John Sherlocka objal, ale dával pozor na Sherlockovo břicho, které se po císařském řezu pomalu zotavovalo.

„Nedokážu uvěřit, že už není ve mně. Cítím se tak prázdný.ˮ

„Máme ho konečně u sebe a on se na nás může usmívat. Nemůžu se dočkat, až nám bude říkat táto a tatínku.ˮ

„A pak spolu budeme řešit vraždy. Naučím ho vše, co umím.ˮ

John se zasmál.

„Ano, mí dva detektivové.“

„Třeba se z něj nakonec vyklube doktor.ˮ

„Třeba.“

John Sherlocka políbil.

„Ať už z něj vyroste cokoli, vždycky ho budu milovat.ˮ

„I když nebude společenský, bude dedukovat všechny kolem sebe a občas je přivádět i k slzám.ˮ

„Ano.“

„Jsi šílený, Johne Hamishi Watson-Holmesi.“

„Jen pro tebe, Sherlocku.“

Sherlock zamrkal a podíval se na svého syna.

„Nechci, aby prožil to co já,ˮ řekl po chvíli smutně. John ho chytil za ruku. „Chci, aby měl šťastné dětství. Nechci, aby byl ignorován ostatními dětmi, nebo aby si z něj naopak dělali srandu. Nechci, aby ho považovali za šílence.ˮ

„Sherlocku, ty nejsi šílený. Jsi ten nejchytřejší a nejúžasnější muž, kterého jsem kdy potkal. Lidi, kteří tvrdí opak, jsou hloupí idioti. Náš syn nikdy nebude sám. Má nás, Grega, Mycrofta, paní Hudsonovou, Antheu, Sally, dokonce i Andersona. A jednou možná bude mít i dalšího sourozence.ˮ

„S tím bych souhlasil. Je vždycky pěkné mít dalšího sourozence.ˮ

„Opravdu?“ zeptal se John s pozdviženým obočím. „Mycroft může být otravný, ale když na to přijde, nikdy mě nenechal ve štychu. Vždy mi pomohl. Nikdy mě nenechal samotného. Ani když jsem bral drogy. Jemu a Gregovi vděčím za mnohé. Nebýt jich nikdy bych s drogami nepřestal. Kdo ví, možná už bych tu teď ani nebyl. Nikdy bych nepoznal tebe. Nikdy bych si tě nevzal, nikdy bychom neměli našeho Hamishe.“

„Přestaň už s tím. Dostal ses z toho. Jsi úžasný člověk, i když dokážeš být osina v zadku. Miluju tě, za nikoho a nic bych tě nikdy nevyměnil.ˮ

„Teď už si to nemůžeš rozmyslet. Miluju tě a nikdy tě neopustím. Už se mě do konce života nezbavíš.ˮ

„Myslím, že s tím dokážu žít.“

„Miluju tě.“

„A já tebe. Pojď, odvedu tě do pokoje. Musíš si odpočinout a já mám službu. Až si odpočineš, pošlu sestřičku, aby ti Hamishe přinesla.“

„Děkuji, Johne.“

„Nemáš zač. Mám dát Mycroftovi vědět, aby tě navštívil i s Victorií Elisabeth.“

„Pokud byl bys tak hodný.“

„Pro tebe cokoli, lásko.“

John odvedl Sherlocka zpět do jeho pokoje a pomohl mu na postel. O pár minut později Sherlock spal jako zabitý. John vyhledal sestřičku a pověděl jí, aby přivezla jejich syna, až se probudí. Souhlasila a on jí s úsměvem poděkoval.

Mohl bys přijít Sherlocka navštívit? Vezmi i malou, měla by se seznámit se svým bratrancem. JW

Budu tam. MH

John si celou cestu k ordinaci vesele pozpěvoval, život nemohl být lepší.

…

Greg byl v práci. Mycroft se převlékl a nasnídal a poté to samé vykonal i s Victorií Elisabeth. Vyměnil jí plenu a nasadil jí teplé oblečení, aby jí nebyla zima.

„Půjdeme se podívat na tvého bratránka, co říkáš Lis? Těšíš se?ˮ

Victorie jen něco zažvatlala a vesele zakopala nožičkama. Její oříškové oči se na něj usmívaly a nutily ho k úsměvu. Byly to Gregoryho oči, oči, které neskutečně miloval, do kterých se s láskou díval, a které se s láskou dívaly na něj.

„Jsi ta nejkrásnější holčička na světě, máš štěstí, že jsi svůj šarm podědila po svém tatínkovi, je to nádherný muž. Ženy i muže se za ním neustále otáčejí. Ale on si vybral nás dva. Nejsme to šťastní lidé?ˮ

Victorie Elisabeth natáhla svou ručičku k jeho tváři a on ji s radostí políbil.

„Už teď ti můžu odpřísáhnout, že člověk, který si tě vezme, bude tím nejšťastnějším mužem na světě. Takovou výjimečnou dívku jako jsi ty, nikdo nemá.ˮ

Victorie nevěděla, co její otec říká. Cítila se nádherně, její teplé oblečení ji zahřívalo a byla v milujícím objetí svého tatínka.

Tatínek ji brzy položil do přenosky. Victorie zamručela, neměla toto místo vůbec ráda. Ale kde byl její druhý tatínek? Proč odcházeli bez jejího druhého tatínka?

„Buď klidná, maličká. Půjdeme jen navštívit tvého bratránka a strýčka Sherlyho,“ vysvětlil tatínek, když si všiml jejího zamračeného pohledu.

Victorie Elisabeth se tedy nechala odnést do auta a dovést se před obrovskou budovu.

…

Sherlock byl konečně vzhůru a v náručí držel svého malinkého syna, který v něm posledních pár měsíců předváděl fantastické fotbalové kopy. Ozvalo se zaklepání na dveře a jejich následné otevření.

„Jak se daří, bratříčku?“ zeptal se Mycroft.

„Dobře. Jak je naší budoucí královně?ˮ

„Má se skvěle. Ode dneška bude spinkat ve svém vlastním pokojíčku.ˮ

„Opravdu? Nedostaneš mateřský záchvat?ˮ

„Sklapni, imbecile.“

„Pšš, nemluv tak před dětmi, nechci, abys zkazil moje dítě. To je moje práce.ˮ

„Jestli bude jen trochu po tobě, mám o Johna opravdový strach. Nechci, aby skončil na psychiatrii dřív, než mu bude padesát.ˮ

„Starej se o sebe, Mycey.“

„Až po tobě, Sherly.“

„Chceš svého synovce?“

„A proč ne. Jestli můžu.“ Sherlock kývl a podal svého syna Mycroftovi. Ten si ho vzal a zkušeně ho začal chovat.

„Hm, je trochu těžší než Lis. Ale to je asi tím, že se narodil přesně v termínu.“

„Ano JÁ jsem donosil své dítě přesně na den.“

Mycroft se ušklíbl. „No jo, jsi zkrátka dokonalý. Tedy alespoň v tomto směru. Jak se líbil film?“

„Nic moc. Jsem lepší kameraman. Můj film byl nekvalitní, protože byl z mobilu.“

„Takže co?“

„Až se sejdeme, smažeme je. Co ty na to?“

„To beru.“

Z přenosky se začaly ozývat nespokojené zvuky a tak Mycroft vrátil Hamishe Sherlockovi a vzal do náruče svou dceru. Sherlock se musel zasmát.

„Vůbec nevím, po kom to žárlení má.“

„A ty bys nežárlil, kdyby se najednou všichni věnovali nějakému malému otravnému tvorovi místo tobě?“

„Pravděpodobně ano. Ale pak jsi mi to vrátil.“

„Já?“

„No a ne snad? Kdo mě naučil vyhazovat jídlo z talíře? Kdo mě učil zacházet se sirkami?“

„Pamatuješ na naše první vaření?“ Oba bratři se při vzpomínce museli smát. Pak Mycroft zvážněl. „Nesmím ti dávat na hlídání svou dceru. Učil bys ji příšerné věci.“

„Tím si můžeš být jistý.“

„Jak se vůbec máš?“

„Je mi skvěle. Jen ta rána ještě trochu bolí.“

„To se bude už jen zlepšovat.“ usmál se na bratra povzbudivě Mycroft. „Až tě budou propouštět, dej vědět. Pošlu pro vás auto.“

„Díky bratříčku.“

„Už pomalu půjdu. Musím ještě na chvíli do kanceláře a pak bude čas na oběd. Večer ti napíšu.“

„Fajn.“

Mycroft se rozloučil s bratrem, položil dceru zpátky do přenosky a vydal se na cestu do kanceláře.