36. kapitola

21.12.2014 17:42

Mycroft se rozloučil s bratrem, položil dceru zpátky do přenosky a vydal se na cestu do kanceláře.

Když tam vešel, zůstala na něj Anthea chvíli zírat.

„Dobrý den pane Holmesi. Nezačínáte se zaučováním své dcery nějak brzy?“

„Vám se tu zasekl systém a nejde rozkódovat. Pohlídáš zatím Lis prosím? Já se na to podívám.“

„Ráda.“ Anthea si vzala Victorii Elisabeth a začala si s ní hrát. Mycroftovy prsty se zatím rozběhly po klávesnici. Díky svému geniálnímu mozku byl za půl hodiny hotový.

„Děkuji mockrát, pane Holmesi. Jste úžasný.“ Mycroft se samolibě usmál.

„Můžeš pro mě za odměnu něco udělat?“

„No ovšem.“

„Nemůžeš už jednou pro vždy přestat s tím vykáním a panem Holmesem? Pracuješ pro mě přes deset let, pravidelně mi zachraňuješ život a jsi jedním z mála lidí, na které se mohu spolehnout.“

Anthea drobně zrudla, ale pak kývla. „Budu moc ráda, díky. Hned mám pro tebe jednu zajímavou zprávu.“

Mycroft si vzal dceru do náruče. „Poslouchám.“

„Dnes ráno bylo Gregovi nabídnuto místo vrchního detektiv inspektora a on si vzal čas na rozmyšlenou.“

„Ty si děláš legraci? Nad čím chce přemýšlet? Zahodit takovou šanci? Takové ocenění jeho práce?“

„Chce mít čas na tebe a vaši dceru. A taky si uvědom, že v té funkci by jen seděl za stolem a vydával příkazy. Do terénu by se vůbec nedostal. Je tohle pro něj?“

Mycroft si těžce povzdychl a přitáhl si blíž k sobě svou dceru. „Vážně, je to těžké rozhodnutí.“ Z melancholie ho vtrhlo jeho dítě, které začalo natahovat. „Už musím jet, bude čas oběda. Díky za zprávu a za pomoc. Kdyby něco, tak volej nebo piš.“ Rozloučil se a rychle odešel. Anthea se jen usmála a dala se znovu do práce.

...

Johnovi šla práce neobyčejně od ruky. V polední pauze se chtěl podívat za Sherlockem, ale vyrušilo ho zaklepání na dveře.

„Dále.“

„Ahoj Johne. Můžu?“

„Gregu? Jen pojď dál. Co se děje?“ John byl velmi udivený, že svého kamaráda vidí.

„No jdu na prohlídku s tím střelným zraněním.“

„Gregu, nehraj to na mě! O tohle nikdy neděláš dobrovolně.“

„Dobře, tak potřebuju poradit.“

John se usmál a pokynul mu, aby se posadil. „Tak co se děje?“

„Nabídli mi místo vrchního detektiv inspektora… vzal jsem si čas na rozmyšlenou, ale asi odmítnu.“

„Gregu copak ses zbláznil? Tohle je obrovské ocenění tvojí práce!“

„To jo, ale já bych se za stolem asi zbláznil. A pak chci taky mít čas na Mycrofta a Vicky.“

„I přesto si myslím, že bys to vzít měl. Jaké si to uděláš, takové to budeš mít. Co na to říká Mycroft?“

„Ještě to neví. Jsi první, komu to říkám. Potřebuju slyšet nestranný názor.“

„Tak ho znáš.“

„Díky Johne.“ usmál se Greg. „Jak se mají Sherlock s Hamishem?“

„Ráno tu byl Mycroft s vaší princeznou. Všichni přežili ve zdraví, tak se má asi dobře. Teď za ním jdu.“

„Já ještě musím do práce. Pozdravuj.“

„Ahoj Gregu.“

Oba přátelé se rozloučili a Greg se vrátil do práce. John se vydal za manželem na pokoj.

...

Když Greg dorazil v pět hodin domů, našel svého manžela a svou dceru zabrané do šachů. Plyšové šachy dostala Vicky Lis od Sherlocka pár dní po svém narození. Byl to jemný koberec – šachovnice a figurky z nejjemnějšího plyše. Vicky Lis se ráda válela po koberci a figurkách. Přitom poslouchala svého otce, který jí vysvětloval pravidla. Greg se musel smát.

„Není na to trochu malá zlato?“

„Jednou začít musí.“

Greg si k nim přisedl a políbil nejdřív Mycrofta a pak svou dceru. Za chvíli se zvedli a šli večeřet. Greg si všiml drobné nervozity svého manžela, která se s postupujícím časem zvětšovala. Mycroft sám svou dceru krmil, koupal i přebaloval. V podstatě ji celý večer nepustil z náruče. Když jí po pohádce, už spící, nesl do jejího pokojíčku, Greg se připojil. Mycroft dceru uložil, chvíli čekal a protože se neprobouzela, vtiskl jí lehkou pusu na tvářičku a rychle odešel. Také Greg svou dceru políbil na dobrou noc a odešel za manželem. Našel ho stuleného na pohovce a dobře si povšiml chvění jeho ramenou.

„Drahý, já to nezvládnu.“

Greg si ho přitáhl do náruče. „Ale zvládneš. Potřebuji s tebou mluvit o něčem důležitém. Nabídli mi místo vrchního detektiv inspektora.“

„Já vím. Anthea mi to řekla.“

Greg věděl, že by po těch všech letech neměl být překvapený. Pocit překvapení se ovšem dostavil.

„A?“

„Myslím, že bys to měl vzít. Takovou příležitost už nemusíš mít.ˮ

„Ale stojí nám to za to? Měl bych víc práce, ještě nestabilnější pracovní hodiny. Už předtím jsme na sebe neměli moc času.ˮ

„Nějak bychom to zvládli. Jsi nejlepší inspektor Scotland Yardu, zasloužíš si to. Byl by to další postup ve tvé kariéře.ˮ

„Ale já už mám všechno, co jsem kdy chtěl. Rodinu, která mě miluje. Práci, která mě baví.ˮ

„Pracuješ neustále v terénu a já mám strach, kdy tě jeden z těch zločinců konečně dostane!ˮ

 „Tak o tohle jde? Radši mě přivážeš k židli, než abys riskoval, že mě ztratíš?“

„Gregory, miluju tě. Nechci tě ztratit. Chci, aby Lis vyrůstala s námi oběma. Už několikrát ses dostal blízko k hranici smrti. Navíc oba stárneme, už nejsme nejmladší. Prosím, já tě nechci ztratit. Nevím, co bych bez tebe dělal.ˮ

Mycroftova ramena se plně roztřásla a jeho oči se zalily slzami. Greg ho objal a přitáhl si ho co nejblíže k sobě. Věděl, že je jeho práce nebezpečná, ale právě proto ji tolik miloval. Pomáhal ostatním a ten adrenalin k tomu byl úžasný. Věděl však, že stárne. Už brzy jeho reflexy nebudou tak dobré, jako bývaly. Možná už bylo načase, aby trochu zvolnil. Zvláště teď, když měli dceru.

„Dobrá tedy, vezmu to místo.ˮ

„Děkuju, Gregory.“

„Máš pravdu, možná je čas, abych měl bezpečnější povolání.ˮ

„Gregory, nechci tě omezovat v tom, co děláš. Vím, že svou práci miluješ.ˮ

„V pořádku, Mycey.“

Greg držel svého manžela v náručí a jemně ho hladil po zádech, dokud se neuklidnil.

„Pojďme spát,“ pobídl Mycrofta, který přikývnutím souhlasil.

Když toho večera usínali bok po boku, Mycroft se cítil jako ten největší sobec na světě. Opravdu chtěl vzít Gregorymu to, co tolik miloval, jen aby si ho udržel po svém boku co nejdéle živého? Na druhou stranu, bylo opravdu tak strašné chtít Gregoryho po svém boku do konce života a nechat jejich dceru vyrůstat s dvěma otci. Ke konci večera pocit viny téměř vymizel. Nahradil ho pocit úlevy, že už se nebude muset tolik bát o život svého drahého.

…

„Jak se mají mí dva nejoblíbenější chlapci?ˮ zeptal se John s úsměvem, když vešel do pokoje svého manžela.

„Úžasně,“ odpověděl Sherlock, zatím co Hamishe kojil.

John se posadil na postel. Jeho srdce rychleji bilo nad pohledem jeho manžela a syna. Každý kousek jeho těla řval jediné.

Chraň je! Za každou cenu.

John pohladil Sherlocka po noze. Sherlock se na něj zářivě usmál.

„Nikdy jsem tě neviděl šťastnějšího,ˮ podotknul John.

„Možná proto, že jsem ještě nikdy šťastnější nebyl. Mám skvělého manžela a nejroztomilejší dítě na světě. Jednou z něj bude skvělý detektiv.ˮ

„Opravdu?“

„Ano. Dneska poslintal sestřičku, která se mnou neustále flirtovala. Nevím, co si sakra myslela.ˮ

„Oh, máme velmi chytré děťátko.ˮ

„Velmi výjimečné.“

John se zasmál a Sherlock ho následoval.

„Nemůžu se dočkat, až vás oba budu mít opět doma. V bezpečí a v pohodlí.ˮ

„Všude, kde jsi ty, jsme v bezpečí.ˮ

„Vím, že bys raději byl doma.ˮ

„Po pravdě? Zatím se mi tady líbí. Mám tě blízko k sobě a vím, že jsou tu lidé, kteří se postarají o Hamishe.“

„Opravdu se ti tady líbí?ˮ

„Ano, ale po týdnu budu opravdu zase rád doma. To nemocniční jídlo je odpudivé.ˮ

„Uvařím ti něco doma.“

„Děkuji, nezapomeň na něco sladkého.ˮ

„To tě ani po porodu nepřešla chuť na sladké?ˮ

„Ne a už asi nikdy nepřejde.ˮ

„Dobrá tedy. Mám ti přinést ještě něco?ˮ

„Jen svůj krásný zadek.“

„S tím není nejmenší problém.ˮ

Hamish se najedl a Sherlock si ho přiložil k hrudi a čekal, až se ozve malé brknutí.

„Jsi úžasný otec,“ řekl John, když pozoroval s jakou láskou se Sherlock o jejich dítě stará.

„To ty také, že ano, Misho?“

Hamish své otce vůbec nevnímal, místo toho zatahal Sherlocka za vlasy a zkoumal je.

„Je opravdu po tobě. Jednou z něj bude ten nejúžasnější detektiv na světě.ˮ

„A pak si najde blogera, který o jeho dobrodružstvích bude vyprávět.ˮ

John se naklonil a Sherlocka políbil. Byl tak šťastný!

„A pak spolu budou žít až do smrti,ˮ dokončil John.

„Tedy pokud se z našeho detektiva nestane doktor.ˮ

„Nebo astrolog. Dokážeš si představit tu ironii? Muž, který nezná Sluneční soustavu, porodí syna, který bude oblohou přímo posedlý.ˮ

„Johne, myslím, že potřebuješ dovolenou.ˮ

John jen protočil oči a rozevřel svou náruč.

„Dej mi pochovat našeho syna.ˮ

Sherlock mu jej s radostí předal a John ho opatrně choval. Byl tak maličký a tak křehký. Pozoroval ho zvídavýma očima. Skoro jako když predátor pozoruje svou kořist. Bylo to ale mnohem jemnějším pohledem, protože moc dobře věděl, že tohle je jeho tatínek. A tatínci svým malým neubližují, naopak, chrání je.

„Děkuju ti za něj,“ zašeptal John dojatě.

„Ty ses na něm taky podílel.ˮ

„Ano, ale ty ses o něj celých těch devět měsíců staral.ˮ

„A ty ses staral celých devět měsíců o mě a o to, abychom byli v bezpečí.ˮ

„Miluju tě.“

„A já tebe.“

O půl hodiny později si sestřička vyzvedla malého Hamishe a odnesla jej pryč. Sherlock s Johnem zůstali v pokoji sami.

„Běž domů. Už dva dny jsi spal tady. Musíš se jít prospat.ˮ

„Nechci tě tu nechat samotného.ˮ

„Já vím, ale já chci, aby se prospal. Běž. Máš mi vařit jídlo.ˮ

„Jak si přeješ. Zítra ráno přijdu.ˮ

„Já vím.“

John Sherlocka políbil a odešel domů. Bylo zvláštní spát po tak dlouhé době sám v posteli. Nicméně jeho záda byla za pohodlnou matraci velice vděčná.