43. kapitola

19.03.2016 19:06

 

Protože ráno neobdrželi ani John, ani Greg žádný vzkaz, Greg požádal hlídky o pátrání. Byl pořádně naštvaný na svého manžela a připravoval se na to, jak ho seřve, až ho někde najdou. Uplynul týden a nikdo nic netušil. Nepřišel žádný vzkaz ani nic podobného. Gregův a Johnův strach se zvyšoval. A mělo být ještě hůř. Po dalších čtrnácti dnech poslal Greg Nicole k paní Holmesové. Vysvětlil to své dceři vymyšlenou epidemií nemoci. Už neměl sílu jí odpovídat na otázky, kde že její druhý táta je. A také už nebyl schopný fungovat normálně. Bál se o manžela a tak nemohl v noci spát, protože ho trápily noční můry. John na tom byl podobně. Oba se snažili chodit do práce, ale nakonec je kolegové přesvědčili, aby zůstali doma. Oba byli bez svých Holmesů už tak dlouho, že jim to bylo jedno.

V polovině desátého týdne seděl Greg v křesle a tupě zíral před sebe. John ležel na gauči v Sherlockově oblíbené poloze a nehýbal se. Oba byly jako kamenné sochy, nehýbali se, ani spolu nemluvili. A to ani, když uslyšeli zvonek u dveří.

...

Ráno toho dne seděla doktorka Kingová za stolem a vyplňovala chorobopisy. Najednou zazvonil telefon a volali ji na příjem. Tam jenom vytřeštila oči.

„Co se stalo?“ vydechla při pohledu na své dva nové pacienty.

„Taky by nás to zajímalo,“ odpověděla Sally, která nechala bratry Holmesovi přivést. „Sherlocka jsme našli na břehu Temže a Mycrofta kousek vedle. Jak se tam dostali, nemáme tušení, ale vidím, že moc v pořádku nejsou.“

Doktorka je oba prohlížela. „Ty rozedřené zápěstí a kotníky jsou jednoznačně od velmi dlouho utažených pout. Ale to spravím, není to tak velký problém. Teď jim musím nabrat krev a dát ji do laborky, ať víme, co s nimi dál.“

„Počkám,“ odpověděla Sally a vyšla ven. O hodinu později ji doktorka pozvala do lékařského pokoje.

„Jak jsou na tom?“

„Sice nejste rodinný příslušník, ale řeknu vám to.“

„Bude to v rámci vyšetřování,“ kývla Sally.

„No ty oděrky jsou sice zanícené, ale to se spraví. Horší je, že jim oběma někdo musel podávat dlouhodobě nějakou látku na uklidnění. Což pomáhá u nemocného člověka, ale u zdravého dochází k velkému útlumu a pak k halucinacím. Pan mladší Holmes toho v sobě až tolik nemá. Zato Mycroft víc než dost. S tím bude velká potíž, ale uvidíme, až se proberou. Je tu i možnost trvalých následků a to u obou dvou.“

Sally složila hlavu do dlaní. „Jak mám tohle říct Gregovi s Johnem? Nejsou na tom vůbec dobře.“

„Řekněte jim, že jste je našli a dovezte je sem. Stejně u nich nemůžou teď být. Oba potřebují klid a hlavně bychom je od těch postelí už neodtrhly ani jedna.“

Sally kývla. „Dobře, přivezu je. Zatím díky.“

Vstala a rychle odešla.

…

Cesta byla pro Sally tíživá, neustále si v hlavě přehrávala, co má těm chudákům říct. Moc dobře věděla, jak na tom oba jsou. Z těch šťastných mužů, které znala, zbyly jen prázdné schránky bez jediné známky života. Doufala, že až uvidí své manžele, aspoň jiskřička životů se vrátí do jejich těl. I když při pohledu na zbídačená těla jejich manželů by mohla rychle odletět.

S povzdechem zazvonila na zvonek a čekala. Když nikdo neotevřel ani na šesté zazvonění, vytáhla z kapsy klíče a otevřela si sama. Greg jí kdysi dal klíče od svého domu pro případ, že by potřeboval pomoc se svými dětmi. Kéž by jeho děti byly důvodem, proč tu je.

Vešla dovnitř a okamžitě zamířila do místnosti, kde věděla, že oba budou. A skutečně, oba byli v obýváku a jen nečinně zírali. Na malém konferenčním stolku ležely jejich mobily pro případ, že by se objevily nějaké informace o jejich mužích.

Sally vešla do obýváku a oni na ni stočili své prázdné výrazy.

„Našli jsme je,“ oznámila tiše. Oba na ni překvapeně pohlédli. Zarazili se, když si všimli tónu jejího hlasu. Nebyl šťastný a to v nich vyvolalo strach. Sally si toho všimla. „Nebojte se, nejsou mrtví. Pojďte se mnou, měli byste je vidět sami.“

Přikývli a následovali Sally ven a do jejího auta. Nikdo z nich celou cestu nepromluvil.

…

Sally je vedla přes nemocnici, až k pokojům v nichž odpočívali jejich manželé. Před pokojem už stála Fredy a nervózně je vyhlížela. Když se konečně ocitli před ní, slabě se na ně usmála.

„Jste připraveni?“ zeptala se.

Neodpověděli.

„Musím vás varovat, nebylo s nimi zacházeno zrovna v rukavičkách. A je tu ještě jedna věc. Píchali jim látku na uklidnění, bohužel dokud se nevzbudí, nevím, jaké to na ně bude mít následky.“

„Fredy, už nás tam pusť.“

Fredy s povzdechem ustoupila.

„Za čtvrt hodiny za vámi přijdu. Sally, pojď se mnou.“

Sally s přikývnutím Fredy následovala a nechala Johna a Grega před pokojem.

Podívali se na sebe a Greg otevřel dveře. Pomalu vešli dovnitř a málem omdleli, když uviděli bledé tváře svých manželů. Oba se okamžitě postavili k posteli, ve které ležel jejich drahý.

...

„Co se může stát?“ zeptala se Sally. Fredy si unaveně protřela oči.

„No v zásadě bývají dvě reakce. Úzkostné stavy anebo spuštění nějaké nemoci na základě nervového vypětí. Ale to je jenom statistika. Mluvíme o Holmesových.“

„Aspoň, že už jsme je našli. Nevím, co by bylo dál. Ohledání místa jejich nálezu probíhá, tak uvidím.“

„Dobře,“ kývla hlavou Fredy a začala si chystat věci potřebné k převazům. „Půjdeš semnou?“

„Jo… kdybys potřebovala pomoct.“

Obě se zastavily před pokojem. Měly strach, co uvidí a vstupovaly s velkými obavami.

...

John ležel vedle Sherlocka na posteli a tulil se k němu. Greg seděl na pelesti a hladil Mycrofta po tváři. Fredy opatrně přistoupila ke Gregovi a položila mu ruku na rameno.

„Musím mu udělat převazy.“

„Jasně Fredy, díky,“ zašeptal Greg odpověď a vstal, aby měla prostor. „Mám ti nějak pomoct?“

„Ne díky. Ale byla bych raději, kdybyste šli na chvíli ven. Ty rány nejsou nic hezkého a vy dva máte dost. Nemusíte to vidět.“

Oba zavrtěli hlavou a doktorka si povzdychla. Měla čekat tuhle odpověď, přece je oba dobře znala. Začala tedy opatrně odstraňovat obvazy na Mycroftových rukou. Jakmile Greg spatřil ruce svého manžela, do jeho očí vyhrkly slzy. Ve své práci už tohle párkrát viděl a dovedl si představit, jak zranění vznikla.

John během Sherlockova převazu zatínal zuby a pěsti a třásl se vztekem. Zase se mu nepovedlo jeho miláčka ochránit.

Fredy se podívala z jednoho na druhého a mrkla na Sally. Pak rychle přistoupila k Johnovi a píchla mu injekci. Než se stačil Greg vzpamatovat, píchla také jeho a oba za chvíli usnuli. Fredy pípla pro pomoc a za chvíli leželi oba na vedlejším pokoji.

„Je to moudré?“ zeptala se Sally, když obě vyšly na chodbu.

„Je to to nejlepší řešení. Mycroft se Sherlockem se stejně probudí nejdřív zítra kolem oběda. Soudě podle toho, kolik toho v sobě měli.“

Sally kývla a rozloučila se.

...

John si ráno protřel oči a netušil, kde je. Když se rozhlédl, uviděl Fredy, jak sedí na židli vedle jeho postele.

„Dobré ráno, Johne. Snídani máš na stolku.“

„Jak je na tom?“

„Nasnídej se a já tě k němu zase pustím. Trochu se zlepšil.“

John do sebe rychle naházel snídani a stačil proběhnout i sprchou. Pak se mohl znovu usadit k Sherlockovi. V jeho případě měla doktorka pravdu. Skutečně se po poledni v posteli trochu pohnul. John byl okamžitě u něj a držel ho za ruku, jak to jen šlo. Sherlockova víčka se najednou prudce otevřela a on zalapal po dechu.

„Johne…“

„Klid, lásko, nic se neděje. Už jsi semnou a v bezpečí,“ zašeptal John a políbil ho opatrně na čelo. Sherlock namáhavě zvedl ruce a přejel si po obličeji.

„Mycroft… co se stalo?“

„Leží tady vedle, jen se ještě neprobral.“

„Bolí mě hlava.“

John chtěl dát Sherlockovi napít ze sklenice vody, ale ten se začal bránit. Doktor tedy nenaléhal a sklenici zase postavil. Pak začal Sherlocka hladit po hlavě a ten za chvíli znovu usnul.

„Neděs se. Nějak do nich tu látku museli dostat a mimo injekcí je další možnost roztok ve vodě.“

Ani si nevšiml Fredy, která stála ve dveřích.

„Už víš, co to bylo?“

„Podle výsledků testů zřejmě Passit. Má ho v sobě ale hodně. Sice ne tolik, jako jeho bratr, ale i tak je toho dost. Ale jdu sem, protože ho musím převést na infekční. Do levé nohy se přece jen infekce dostala a tak musí být ve sterilním prostředí. Jestli chceš, můžeš s ním.“

John jen kývl a odevzdaně následoval postel s manželem.

...

Mycroft spal zbytek dne i další noc. Greg u něj seděl od té chvíle, co se probral. Mluvil na něj, hladil ho po vlasech a líbal na čelo. Ale jeho manžel nic.

...

Další den ráno převázala Fredy rány na Mycroftových kotnících a zápěstích. Naštěstí se to u něj obešlo bez infekce. Sotva odešla, Greg manžela pohladil po tváři.

„Lásko, aspoň že tak. Máš rány bez infekce.“

Naklonil se blíž a políbil ho na čelo. Najednou ucítil, že Mycroft nasál prudce vzduch do plic.

„Gregory…“

„Jsem tady, lásko, jen klid,“ odpověděl mu tiše. V tu chvíli se Mycroft pokusil pohnout, ale jen zasténal, jak ho bolelo celé tělo.

„Je Sherlock v pořádku?“

„Ano, sice musí ležet jinde, ale v pořádku je. Nemusíš se bát.“

Greg ucítil slabý stisk ruky. Pak si všiml, že Mycroft má suché rty a musí mít tedy žízeň.

„Chceš napít?“ zeptal se ho a už se natahoval po sklenici. Mycroft se ale zabořil do polštáře, jeho tělo se začalo mírně chvět a prudce zavrtěl hlavou. Modré oči se dívaly na Grega tak vystrašeně, že se raději na nic neptal. Jen manžela hladil po hlavě tak dlouho, než usnul.

…

John věrně seděl u Sherlockovy postele a čekal, až se jeho manžel probudí. Přestal počítat, kolik už to bylo hodin, které strávil pozorováním svého manžela ve spánku. Celou dobu čekal na jediné, až Sherlock otevře své jedinečné modré oči. A až bude v pořádku. Momentálně nic jiného nechtěl.

Sherlock byl pro něj vše. Byl tím prvním, na co každé ráno myslel, byl jeho poslední myšlenkou, než usnul. Ztratit ho by bylo víc, než by John dokázal unést. Už jednou ho ztratil, po druhé už by to nezvládl.

Lehce držel Sherlocka za ruku, a co nejněžněji políbil její hřbet. Přitom na ni dopadlo pár Johnových slz. John je setřel a ruku si přitiskl ke své teplé tváři. Byla studená jako vždy. Sherlockovo tělo bylo studenější než jeho vlastní. Proto bylo mazlení jejich nejoblíbenější činností. John se mohl mazlit se svým detektivem a jeho detektiv se zahřál.

Do Johnovy mysli se vřítilo tolik vzpomínek, až musel zatřást hlavou, aby je setřásl. Co nejopatrněji položil Sherlockovu ruku dolů a naklonil se k jeho rtům, které políbil. Musel to udělat, musel se ujistit, že Sherlock je živý, že je ještě stále s ním.

„Prosím, uzdrav se mi,“ šeptal zoufale. „Miluju tě, Sherlocku. Tak moc tě miluju.“

Opřel si své čelo o Sherlockovo a tiše vzlykal. Jeho oči byly zavřené, takže si nevšiml, že se Sherlockova víčka začala třepotat. Jen o chvíli později se ozvalo slabé zašeptání. John ho ale slyšel.

„Johne.“

„Jsem tady u tebe. Neboj se.“

Sherlock se chtěl pohnout, ale byl hodně oslabený a navíc ho bolelo celé tělo, takže jen zasténal.

„Johne… co se stalo?“

„Netuším Sherlocku. Jen jste se s Mycroftem na deset týdnů ztratili a pak vás našli na břehu Temže. Naštěstí včas.“

John se k Sherlockovi tulil a hladil ho po vlasech, ten drobně zatřepal hlavou a pak zasténal.

„Magnussen.“

„Sherly… ten je mrtvý. A ty bys to měl vědět nejlíp.“

„Jeho bratr… on má bratra.“

„Co?“

„Chtěl se pomstít… udělal soud… chtěl nás oba dva.“

V Johnovi narůstal vztek. Sice nerozuměl Sherlockovi doslova, ale pochopil, že to byl únos. A z důvodu pomsty. Ale až on toho chlapa dostane!

„Mycroft. Je to pořádku?“

„Asi jako ty, lásko.“ odpověděl John s úsměvem. „Teď si ale odpočiň.“

Sherlock poslušně zavřel oči a hned usnul. John si sedl do křesla pohodlněji. Za chvilku se ozvalo tiché zaklepání na dveře, do kterých posléze vstoupila Fredy.

„Johne? Tak jak?“

„Probral se. Je sice trochu mimo, ale na druhou stranu to není tak špatné.“

„Možná mu budou splývat zážitky. Ale nemá toho v sobě tolik jako Mycroft. Ten to bude mít těžší.“

„Je mi to jasné… nemáš prosím tě něco lehčího na spaní?“

„Pro dnešek ti něco dám, ale zítra už ani náhodou. Jasné?“

„Jasné.“ odpověděl John a vzal si tabletku. Fredy krátce zkontrolovala Sherlocka a pak odešla. John už mezitím usnul.

Ještě jí čekala návštěva u Mycrofta. O něj se bála daleko víc. Výsledky testů byly pořád na kritické úrovni a ne a ne se zlepšit. Nadechla se a vstoupila do Mycroftova pokoje.

Jak se dalo předpokládat, ani Greg svoje místo vedle manžela neopustil a pořád seděl na pelesti jeho postele. Nezareagoval na její příchod, tak ho oslovila sama.

„Gregu…“

Zvedly se k ní unavené hnědé oči. Okamžitě jí projel mráz po zádech, nenáviděla vidět Grega v takovémto stavu.

„Měl bys jít domů se prospat.“

„Jak můžu jít domů a v klidu spát, když on je tady?“ řekl tiše Greg a pohladil Mycrofta po bledé ruce.

„Nijak sobě ani jemu nepomůžeš, když se budeš zanedbávat. Víš, že by se to Mycroftovi nelíbilo.“

„Nedokážu ho opustit,“ zaprotestoval slabě.

„Uvědom si, že teď nejde jen o tebe, ale i o Nicole! Chudinka je bez obou rodičů. Přemýšlel jsi nad tím, jak se musí cítit?“

Gregovi naprosto sklaplo. Byl tak zaneprázdněný starostmi o Mycrofta, že si neuvědomoval, jak se musí cítit jeho dcera.

„Běž domů, tady stejně nic nezmůžeš. Kdyby se něco změnilo, zavolám ti.“

Greg si povzdychl, ale nakonec přikývl. Musel se postarat i o Nicole. Naposledy se naklonil nad Mycrofta a políbil jeho popraskané rty.

„Miluju tě, vzbuď se.“

Velmi neochotně od Mycrofta odstoupil a ještě neochotněji opustil jeho pokoj. Fredy ale měla pravdu.

…

Když přišel domů, našel, Jane vařit večeři, zatím co Nicole seděla u stolu a tiskla si k hrudi Snížka. Její oči byly skleněné a její obvyklý úsměv byl v nedohlednu.

Nicole uslyšela jeho kroky a překvapeně vzhlédla.

„Tati!“ vykřikla, než se k němu i se Snížkem rozběhla. Greg si kleknul a pevně ji objal.

„Pššt, princezno, neplakej. Už jsem doma.“

„Tati, kde je táta?“ zeptala se a z jejích očí se hrnuly slzy.

„Ještě není vzhůru, ale je v pořádku,“ odpověděl ji, ale v duchu dodal slůvko snad.

„Chci ho vidět!“

„Je mi to líto, Nicky, ale to nějakou dobu nebude možné,“ lhal Greg, nechtěl, aby jejich malá dcerka viděla svého otce v tak zuboženém stavu. „Slibuji, že až se probudí a bude mu líp, vezmu tě k němu.“

„Slibuješ?“

„Slibuju,“ přikývl Greg, než si opět přivinul Nicole do náručí. Ta se k němu spokojeně přitulila. Byla ráda, že aspoň jednoho tátu má doma.

...

Po večeři Greg děkoval, Jane za pomoc. Nebýt jí, tak by to nezvládl. Jen se na něj usmála a rozloučila se. Pak celý večer četl Nicole pohádky. Zjistil, že ho ty staré a trochu naivní příběhy uklidňují. Dcera se k němu tulila a celý večer neopustila jeho náruč.

„Je pozdě, zlatíčko, půjdeme spát.“

„Tati…“

„Niky… je pozdě a spát musíme. Oba dva.“

„Však jo, ale mohla bych spát s tebou?“

Greg se musel smutně usmát. Dívaly se na něj jeho vlastní oči a on nedokázal říct ne.

„Dobře.“

Po umytí si lehli do postele a oba usnuli.

...

Ráno Greg nejdříve dovedl Nicole do školky a jel do práce. Už tam nebyl dlouho a ani si nechtěl představovat, co ho tam čeká. Naštěstí to nebylo tak hrozné, takže se rychle pustil do podepisování. Ostatní se mu mohli snažit pomáhat, jak chtěli, ale konečný podpis musel připojit on. Z práce ho najednou vytrhl telefon. Rychle se pro něj natáhl.

„Ano?“

„Ahoj, tati.“

Greg ztuhnul, protože nezavolal trojčatům, co se stalo.

„Ahoj, Caty. Co se děje?“

„To se chci zeptat já. Jak se má táta?“

„Zatím se neprobral, ale bude v pořádku. Od koho to víš?“

„Byla tu babička a řekla nám to. Jsme sice naštvané, ale chápeme, že máš asi jiné starosti. Jen prosím, kdyby něco, tak zavolej.“

„Jasně, neboj se. Dám vám vědět. Pozdravuj holky.“

Rozloučili se a zavěsili. Greg pak dokončil papírování a rozhodl se, že se cestou do nemocnice zastaví na obědě.

...

Před nemocnicí potkal Johna. Vypadal nevyspale, ale nijak hrozně.

„Ahoj, tak co Sherlock?“

„Sice má trochu zmatek v čase, ale začíná se to zlepšovat. Teď zrovna usnul, tak jdu za Mishou. A co ty?“

„Jdu se podívat na Mycrofta.“

Smutně se na sebe usmáli a vydali se každý svým směrem.

...

Mířil na Mycroftův pokoj, když se srazil s Fredy. A to doslova.

„Promiň, nedívala jsem se na cestu.“

„To nic. Já taky ne,“ usmál se na ni.

„Zrovna ti jdu volat a narazím na tebe.“

Greg zbledl a jeho úsměv se z tváře ztratil. „Co se děje?“

„Před deseti minutami se probral. Jen si toho moc neuvědomuje a vrací se do reality postupně.“

Úleva byla tak velká, že Grega málem porazila. „Můžu za ním?“

„Jasně. Ptal se po tobě. Ale Gregu, nebuď tam dlouho a hlavně jak říkám, moc zatím není v realitě. Říkal něco o bratrovi a o nějakém soudu, ale co tím myslel, to netuším.“

„Díky, Fredy.“

Vydal se k pokoji a tiše otevřel dveře. Z postele se na něj upíraly ty modré oči, které tolik miloval. Tentokrát byly plné únavy a obav. Pak ho Mycroft tiše oslovil.

„Drahý,“ zašeptal a v jeho hlase bylo slyšet značnou úlevu.

„Mycey,“ zašeptal Greg a rychle se přesunul k jeho posteli. Něžně jej pohladil po tváři. Mycroft naklonil hlavu k jeho ruce a potěšeně přivřel oči.

Greg si nemohl pomoci, ale naklonil se nad svého manžela a vtiskl mu něžný polibek na rty.

„Chyběl jsi mi,“ zašeptal.

„A ty mě. Jak se má Nicole?“

„Stýská se jí. Chce tě vidět.“

„A já ji.“

„Jakmile ti bude líp, přivedu ji.“

„Dobře, Gregory.“

Mycroft si olízl své suché rty.

„Chceš se napít?“ zeptal se ho Greg.

Mycroft jen přikývnul. Greg mu přitiskl skleničku s vodou k ústům. Mycroft vděčně pil vodu a cítil, jak se jeho suchým ústům hned dělá lépe.

„Lepší?“

Mycroft opět přikývl a unaveně zavřel oči. Sebemenší pohyb ho vyčerpával a o rozhovorech ani nemluvil. Snažil se ale vydržet, svého manžela tak dlouho neviděl!

Greg si všiml, jak je jeho manžel unavený a i když ho to mrzelo, byl nejvyšší čas odejít.

„Odpočiň si, lásko. Až budeš silnější, povíš mi, co se stalo.“

Mycroft chtěl ještě jednou pohlédnout do oříškových očí svého manžela, ale byl moc unavený. Usnul.

Greg mu odhrnul vlasy z čela a políbil ho na něj.

„Miluju tě,“ zašeptal, než odešel z pokoje.

Před pokojem na něj čekala Fredy s obavami v očích.

„Tak?“

„Je moc unavený, usnul.“

„Takový bude nejméně celý týden. Bude trvat, než se ta látka dostane z jeho těla.“

Greg si povzdychnul.

„Hlavu vzhůru, je živý, to je to nejdůležitější. Navíc je to bojovník, brzy ho snad budeš mít opět doma.“

„V to doufám.“