44. kapitola

24.03.2016 17:25

 

Nakonec trvalo deset dní, než se oba bratři dostali z nejhoršího. Sherlock už měl povoleno procházet se a Mycroft stále nespal a vnímal okolí. Jednou v noci ho něco probudilo. Vyletěl leknutím vysoko nad postel a rozhlédl se, kdo ho to tak vyděsil. Ve slabém světle pouličních lamp, které vrhaly do pokoje stíny, uviděl svého bratra.

„Chceš mi přivodit infarkt?“

„Kdyby to šlo takhle jednoduše,“ uculil se Sherlock a posadil se k bratrovi na postel. „Nemůžu spát, tak jdu za tebou.“

„Takže, když nemůžeš spát ty, tak už nemůže nikdo.“

„Chudáčku. Však sis pospal dost ne?“

Mycroft se ušklíbl.

„Po obědě za mnou přijde John s Mishou. A asi se staví i tvůj drahý manžel. Budou chtít vědět, co se stalo.“

„Otázka je, co si pamatuješ. Až se zeptají mě, nebudu moct říct nic moc.“

„Nediv se. Byls jenom prostředek k tomu, aby dosáhli svého. Předpokládali, že skrze mého bratra mě dostanou snadněji.“

Mycroft se zamračil a pak mu uteklo zasmání. „Idioti.“

„Každopádně. Ale proč myslíš, že ty toho v sobě máš tolik a já o dost míň? Nebylo moc příjemné sledovat, co s tebou dělají.“

„O co šlo? A neříkej, že to nevíš!“

„Řeknu ti, co vím. Ale neřekneš to Johnovi!“

„Já jsem nevinná oběť a nic nevím.“

Sherlock se zasmál a sedl si na postel pohodlněji.

„Magnussen měl mladšího bratra a ten se rozhodl pomstít. A musím uznat, že to bylo dokonale připravené. Nejdříve si vzali tebe a zdrogovali tě. Pak přišli pro mě a uspořádali soud. Obvinili mě z vraždy a soudili mě. Abych to měl ještě horší, byl jsi tam ty a stále pod drogami. Dostal jsem trest smrti a chtěli mě oběsit.“

Mycroftovo obočí se svraštilo a jeho pěsti se zatnuly. „Jak jsme se dostali ven?“

„Naštěstí do mě cpali morfium a na to jsem částečně zvyklý. To nás zachránilo. Byli tak strašně laskaví, že mi ukázali, kde mě budou věšet. Tam jsem si prohlédl okolí. Podařilo se mi venku sebrat kus drátu. Tak jsem si rozdělal pouta a tobě taky. A ještě jsem jim to tam vyzkratoval.“

„Zvíře,“ usmál se Mycroft. „Jak jsme se dostali ven? Nic si nepamatuju.“

„Sám nevím. Prostě jsem tě asi dotáhl k Temži. Vím jenom to, že jsme byli v tom starém vězeňském komplexu.“

„Hm. Třeba nám něco řekne Gregory.“

„Třeba,“ kývl Sherlock. „No nic, půjdu k sobě do pokoje a ještě se trochu prospím, abych byl fit na výslech. Jenom doufám, že se tvůj drahý manžílek bude krotit a nebude mi pokládat stupidní otázky.“

„Víš co? Radši vypadni, než se naštvu.“

„Hrozně se tě bojím. Nezvedneš se z postele, tak nevyhrožuj.“

„Ven!“

Sherlock se zašklebil a odešel potichu pryč. Vrátil se zpět do svého pokoje, kde se zavrtal pod přikrývku a usnul s úsměvem na rtech. Už se nemohl dočkat, až opět uvidí Mishu a políbí Johna.

…

Už když se druhého dne probudil, měl u sebe manžela a syna. John měl v nemocnici kontakty a nebylo pro něj vůbec obtížné se dostat ke svému manželovi. Sherlock byl na svého manžela velmi pyšný.

„Dobré ráno, tati,“ pozdravil ho Hamish, když si všiml, že je vzhůru.

„Ahoj, Misho,“ oplatil mu Sherlock a věnoval mu slabý úsměv.

„Jak je ti?“ zeptal se ho John a položil svou ruku na jeho.

„Líp.“

„To jsem rád,“ zašeptal John, než se sklonil a Sherlocka něžně políbil. Sherlock jeho polibek ochotně opětoval.

„Ale no tak,“ protočil Hamish oči.

John se odtáhl od svého manžela a podíval se na svého syna.

„Tváříš se, jako bys to nikdy nedělal s tím svým Alexem.”

Hamish se začervenal a sklopil pohled.

„Ah, tady je někdo až po uši zamilovaný,“ poznamenal Sherlock.

„Mlčte,“ zamumlal Misha.

„Doufám, že jste opatrní, nerad bych se stal dědečkem v tak mladém věku.“

„Je ti přes čtyřicet, tati. Myslím, že je nejvyšší čas, aby měl vnoučata.“

„Ani o tom nežertuj, Hamishi Watson-Holmesi!“

Hamish na něj vypláznul jazyk. John jen zavrtěl hlavou a vzal Sherlocka za ruku. Propletl s ním prsty a zamilovaně se na něj usmál.

„Miluju tě, jsem rád, že je ti líp.“

„Já taky, Johne.“

„Nechci kazit náladu, ale co se stalo, tati?“

„Pamatuju si dvě věci. Nějaký soud a pět mužů. Víc prostě nevím. Možná později, až se mi ještě víc pročistí mozek. Moje štěstí bylo, že do mě píchali morfin, díky tomu, jsem to přežil. Jinak nevím nic víc. A co ty, Misho?“

„Děláme s Alexem na projektu do soutěže. Určování doby smrti v netypických podmínkách. Uvidíme, co z toho bude.“

Sherlock si syna přitáhl do náruče a objal ho. Nemohl být pyšnější.

„Misho, prosím, necháš nás o samotě,“ požádal John.

„Jasně.“

Syn dal otci pusu na tvář a odešel.

„Proč jsi lhal?“

„Misha nemusí vědět, že jsem jednoho chlapa poznal. Víc ale fakt nevím.“

„Hm,“ John se sice nezdál moc přesvědčený, ale kývl hlavou.

„Jak je na tom můj bratr?“

„Dneska za ním přijde Greg s holkama a pak mu snad už dovolí opustit postel. Ale proč se ptáš, když si za ním můžeš dojít?“

„Nuda,“ odpověděl Sherlock. Pravda byla ale jinde. Každou noc za Mycroftem na hodinku či dvě chodil a povídali si. Sdílení myšlenek a zážitků jim pomáhalo překonat, co se stalo. Nezmínili se o tom nikomu. Dokonce ani svým manželům.

„Kdy mě pustí domů?“

„Až tě pustí psychiatr.“

Sherlock protočil oči. Nezbývalo mu ale nic jiného, než držet pusu a krok. John se k němu přitulil a do konce návštěv si věnovali tolik lásky, kolik jen bylo možné. John pak odešel a Sherlock se začal těšit, až zase půjde za bratrem.

...

V jednu hodinu ráno nemohl Sherlock spát, takže se vydal za Mycroftem. Nedá se říct, že by ho překvapilo, že nespal.

„To ti to trvalo!“

„Nechtělo se mi zvedat z postele.“

Sherlock se posadil na postel vedle bratra.

„Vidím, že se výslech povedl. Jaké to je v nemocnici?“

„To není o nemocnici, idiote. John se sice netvářil moc přesvědčeně, ale nakonec to nechal být.“

„Myslím, že našim drahým budeme moci říct pravdu už brzo. Představ si, že Sally vyšetřuje velký požár bývalého vězeňského komplexu. Zatím věc vypadá tak, že došlo k elektrickému zkratu. Jinak si to neumí vysvětlit. A ještě je zajímavé, že v ohořelých troskách se našlo pět mrtvých těl. Zřejmě všichni uhořeli, ale to ukáže až pitva.“

Sherlock jen pozvedl obočí. „Odkud to všechno víš? Anthea?“

„Ne to jen Gregory telefonoval, když jsem spal,“ usmál se Mycroft. „Jak se má Misha? Už se odtrhl od svého přítele a přijel za tebou?“

„Můj syn má ke svému rodiči úctu a přijel!“

„Moje dcery mi sem propašovaly Snížka. Bylo kouzelné sledovat Gregoryho výraz, když na to přišel.“

„Už by si měl zvyknout. Vychovávals je ty.“

Mycroft se jen uculil a pokrčil rameny. Nemohl na to nic říct, protože měl Sherlock pravdu.

„Už víš, kdy tě pustí domů?“ zeptal se.

„Až si promluvím s psychiatrem. Jako kdybych ho potřeboval.“

„Tak faktem je, že ho potřebuješ už léta.“

„Zmlkni, idiote!“

„Já mluvím s Fredy denně. A domů půjdu za čtyři dny.“

Už se oba domů těšili. Sice nebyli naprosto v pořádku, protože jejich kotníky a zápěstí ještě potřebovaly pravidelné převazy a také hlava je občas zlobila, ale už oba chtěli domů. Do své postele, ke svému manželovi a ke své práci.

„Mám za tebou Fredy zítra poslat?“

„Jo, ať to mám už za sebou. Nebudu tady tvrdnout, když ty se budeš válet doma.“

„Dobře,“ kývl Mycroft hlavou.

„Řekls něco?“ zeptal se Sherlock a Mycroft zavrtěl hlavou.

„Dokud neuzavřou vyšetřování, tak neřeknu nic. Předpokládám ale, že jich tam zůstalo všech pět. Otázka je, jestli půjdou identifikovat.“

„Anthea by ti nepomohla?“

„To není tak špatný nápad, ozvu se jí, aby jim s tím pomohla,“ odpověděl Mycroft a zazíval. Potřeboval teď spát mnohem častěji, než předtím. Bylo to pro něj dost nezvyklé. Sherlock se zvedl, popřál bratrovi dobrou noc a odešel. Mycroft hned usnul.

...

Druhý den po obědě se ozvalo zaklepání na dveře Sherlockova pokoje. Vyzval příchozího dál. Vstoupila Fredy a posadila se do křesla.

„Dobrý den, Sherlocku. Posílá mě za vámi váš bratr.“

„Dobrý den, potřebuji uschopnit k propuštění z nemocnice. Mého bratra prý pozítří pustíte domů a já tu přece nebudu sedět.“

„Takže chcete propustit kvůli bratrovi a nikoliv kvůli svému zdraví?“

„Reagujete jako John! Jistě že do určité míry ano, ale není to ten hlavní důvod. Jsem už v pořádku a chci domů za manželem. To je celé.“

Fredy ho trochu popichovala. Než za ním přišla, prošla si jeho složku a tak věděla, že není důvod ho držet v nemocnici déle, než jeho bratra. Byla ale zvědavá, jestli Sherlockovy reakce budou podobné, jako u Mycrofta. Podle jejich manželů si bratři byli neuvěřitelně podobní.

Po půl hodinovém rozhovoru mu Fredy slíbila, že ho propustí ve stejný den jako bratra. Pak se Sherlockem rozloučila a šla o dva pokoje dál k Mycroftovi.

...

„Můžu dál?“ strčila hlavu do dveří.

„Ty vždycky,“ usmál se na ni Mycroft. Seděl v křesle a popíjel kávu z automatu, takže se mohla posadit naproti němu.

„Jdeš od Sherlocka?“

„Ano, ale mám pocit, jako bych mluvila s tebou.“

Mycroft se zamračil. „To snad ne.“

„Ať se ti to líbí nebo nelíbí, je to prostě tak. Jste si neuvěřitelně podobní.“

„Nechápu, proč to pořád lidi říkají.“

„Protože se chováte naprosto stejně a jste si podobní i zevnějškem. A i když se k sobě chováte, jako byste se nenáviděli, je jasné, že se velmi milujete.“

„Hlavně to neříkej před Sherlockem, sežral by tě za živa.“

Fredy se zasmála, než opět zvážněla.

„Jak se cítíš?“

„Mnohem líp. Nevím, jak to vysvětlit, ale cítím se opravdu dobře. Netrápí mě žádné noční můry. Možná je to proto, že si nepamatuju nic z doby, kdy jsme byli unesení. Děsí mě to.“

„Mluvil jsi o tom s Gregem?“

„Zatím ne. Byl rád, že jsem vůbec naživu a pak tu byly holky.“

„Nechci tě do ničeho nutit, ale až se vrátíš domů, měl by sis s ním o tom promluvit. Musíš se mu otevřít. Těch deset týdnů chodil jako tělo bez duše, myslím, že když s ním budeš mluvit, uděláš dobře sobě i jemu.“

„Já vím,“ povzdychl si Mycroft. „Stejně mu to dlužím. Nedokážu si představit, že bych měl být v jeho kůži. Zešílel bych.“

„Určitě si vše brzy vynahradíte, takové věci vás pevně spojí.“

„Kdybych mohl, připoutal bych si ho k posteli a nepustil ho.“

„No, i když by se to Gregovi ze začátku líbilo, nevydržel by to dlouho. Je to taková divoká duše. Nemůžeš ho spoutat.“

„Kdyby to šlo, nevydržel bych s ním tak dlouho.“

„Greg může být šťastný, opravdu ho hluboce miluješ.“

„Ne, já jsem tady ten šťastný, protože Gregory miluje mě.“

„Do tohoto sporu se plést nebudu,“ usmála se Fredy. Poznala, že Mycroft jen dělá, že je v pohodě, ale už ho znala a věděla, že nemá smysl ho k čemukoliv tlačit.

„A děláš dobře, protože bys prohrála.“

„To bych velmi nerada… mimochodem, o té včerejší návštěvě u tebe se mluví ještě dneska. Co se dělo?“

„Mé dcery mi přivedli speciální návštěvu a podařilo se jim to utajit před Gregorym. Sice nechápu, jak to udělaly, protože propašovat kočku do nemocnice není nic jednoduchého, ale povedlo se jim to. Gregory koukal jako puk a nebyl schopný jediného slova.“

„Jo tak proto se v práci tvářil jako by snědl sklenici kyselých okurek. Už je mi to jasné. Po kom ty vaše holky jsou?“

Mycroft se jen drobně uculil. Byly po něm a on se k tomu rád přiznával. Fredy se s ním rozloučila a odešla. On si vzal knihu ze stolu a začetl se. Po chvíli se znovu ozvalo zaklepání. Vyzval příchozího, aby vstoupil.

„Ahoj, Mycrofte.“

„Antheo, ahoj, rád tě vidím.“

„Nesu ti ty informace. Nebylo na tom nic složitého. Proč tě ale vlastně zajímá zrovna tohle?“

„Mám určité podezření v rámci jednoho případu.

Vzal si od ní listiny a začetl se. Za deset minut měl jasno. Sherlockovi se povedlo je zlikvidovat všechny. Identifikace byla jednoznačná a nenapadnutelná. Naštěstí se zničily i všechny ostatní důkazy, takže vyšetřování nehrozilo. Teď se jenom musel poradit se Sherlockem, jestli o všem povědí Johnovi a Gregovi nebo to nechají být. Stejně chtěl večer za bratříčkem jít, tak má alespoň důvod. Papíry Anthee vrátil.

„Děkuji za pomoc. To je všechno, co jsem potřeboval vědět.“

„Rádo se stalo, vždycky ti pomůžu, to přece víš.“

„Díky,“ usmál se na ni. „A teď se ještě pochlub, jaké je manželství. Vypadáš spokojeně.“

„Taky jsem spokojená. Ale až teprve teď začínám chápat, proč ses o manžela tolik bál. Nikdy nevím, jestli se Sally vrátí domů, nikdy nevím, kdy jí odvolají k případu…“

„Nikdy nevíš, jestli se vrátí včas a nikdy nevíš, jestli při zdržení nemáš obtelefonovávat nemocnice. Neboj se, časem prostě otupíš a budeš si užívat každou společnou chvíli daleko víc. Jestli chceš dobrou radu, tak jí to nevyčítej. Nemělo by to cenu a je z toho pak jenom tichá domácnost.“

„Díky, to rozhodně uvedu do praxe. Teď už ale musím jít,“ rozloučila se a tiše odešla.