5. kapitola

04.09.2016 20:01

 

,,Ptám se znovu, proč se na to díváme?” zeptal se Armand a znechuceně pozoroval romantickou komedii, na kterou ho Jean přinutil se dívat.

,,Protože jsem si to přál,” odpověděl Jean s úsměvem a jako odměnu obdaroval Armandova nahá ramena malými polibky.

Bylo páteční dopoledne a oba měli být v práci. Dlouho se ale neviděli a rozhodli se vzít si dovolenou a užít si aspoň chvíli společného času s minimálním počtem oblečení na sobě.

,,Nechápu, co na tom vidíš,” zamumlal Armand ne příliš spokojený s výběrem filmu.

,,Není na škodu se na chvíli pobavit, zlato.”

,,Jsou to blbosti,” protestoval Armand.

,,Ale vtipné,” odporoval mu Jean a políbil ho, aby konečně umlčel jeho protesty.

Věděl, že přesně toho chtěl Armand docílit. Na co zbytečně strávit čas před televizí, když je v ložnici čekala velká a velmi pohodlná postel. Ze které se dostali teprve před půl hodinou.

,,Už zase?” vydechl Armand potěšeně, když jasně ucítil Jeanovu erekci.

,,Měli bychom plně využít času, který máme jen pro sebe, nemyslíš?”

,,Uhm, někdy máš i dobré nápady.”

Jean tuto poznámku raději ignoroval a vyzdvihl si Armanda do náručí. Deka, jediná věc, která zakrývala jejich nahotu, z nich sklouzla na podlahu, kde ještě dlouhou dobu zůstala.

…

O další hodinu později leželi zamotaní jeden do druhého a Armand prsty nepřítomně kreslil obrazce na Jeanových zádech.

Ani jeden z nich ještě nikdy v životě nebyl tak spokojený.

Jean brzy usnul, ale Armandovi se to nedařilo. Neustále ho trápily hlasy v hlavě.

Jak dlouho to vydrží?

Jak dlouho s ním Jean zůstane?

Jak dlouho než si uvědomí, že pro něj není tím pravým?

Jean byl někdo, koho Armand nikdy neočekával ve svém životě. Byl pozorný, neuvěřitelně milý a zábavný. A Armandovo srdce pro něj bilo jako splašené.

Armand věděl, že se do Jeana až po uši zamiloval, ale nedokázal doufat ve společnou budoucnost, zvlášť když ho oba Jeanovi adoptivní synové nenáviděli.

Jean pevně objal Armandovo tělo a přitiskl si ho ještě více ke svému. I přes teplo, které proudilo z Jeanova těla, byla Armandovi najednou zima.

…

Když se Athos s Aramisem vrátili domů, bylo všude prázdno, po tátovi ani stopy.

,,Že by byl zase na rande?” zeptal se Aramis s pozdviženým obočím.

,,Z práce už by měl být dávno doma, třeba jel nakupovat?”

,,Víš, že nakupuje vždycky ve čtvrtek. Určitě je na rande.”

,,Až nějak moc tě to těší,” konstatoval Athos s podezíravostí v hlase.

,,Čím víc bude on pryč, tím méně si všimne, když my dva budeme pryč. Nebo tady budeme někoho mít.”

,,Panebože, to tě tak zkazil Porthos, nebo jsi už takový byl?”

Aramis jen zamrkal.

,,Co si dáme na večeři, brácho?”

,,Nevím, já dneska nevařím.”

,,Typické,” protočil Aramis oči, než se porozhlédl po kuchyni po něčem, co by mohl uvařit. ,,Možná je načase, abychom mu řekli, že víme o jeho super tajném vztahu.”

,,Zatím bych ho kvůli tomu nedusil. Měli bychom mu dát chvíli prostor.”

,,Jsi strašný kazič zábavy, víš to?” zeptal se Aramis a šťouchl ho vařečkou do hrudi.

,,D’Artagnan si nikdy nestěžoval,” pokrčil Athos rameny s malým úsměvem na rtech.

Aramis se na svého bratra šokovaně podíval.

,,Nedokážu uvěřit, že můj bratr řekl něco takového. Athosi, cítíš se dobře?”

Athos jen protočil oči nad chováním svého mladšího bratra.

,,Ať se ti to nepřipálí,” varoval, než odešel do jejich pokoje.

,,Pozdravuj ode mě d’Artagnana!” křikl za ním Aramis.

Athos si jen povzdechl, jeho bratr byl nepoučitelný a on by měl Porthosovi nakopat zadek za to, že ho zkazil ještě víc.

...

Armand s malým povzdechem sledoval, jak se Jean obléká. Strávili spolu skoro celý den v posteli, kde se odehrával jen sex a spaní. Ani jeden by na dnešku nic neměnili. Tedy skoro nic.

Jean na sebe oblékl ještě bundu, než se otočil k Armandovi a několika dlouhými kroky k němu došel s tím nejzářivějším úsměvem, jakým na něj Armand kdy viděl.

Jean ho několikrát políbil, než nechal své čelo odpočívat o to jeho.

,,Děkuji ti za dnešek.”

,,Já děkuji tobě,” odpověděl Armand a hřbetem ruky projel strniště na Jeanově bradě.

Jean se nemohl udržet a opět ho musel políbit. Armandovy rty ho neskutečně přitahovaly. Nemohl se jich nabažit. Nemohl se nabažit celého Armanda. Kdyby záleželo na něm, koupil by si ostrov, vzal si tam Armanda a strávil s ním zbytek života pryč od civilizace.

,,Kdy tě zase uvidím?” zeptal se Armand.

,,Nevím, ale jakmile dojedu, ozvu se ti.”

,,Dobře.”

Ještě jeden polibek a Jean odešel z Armandova bytu. Necítil Armandovy smutné oči, které se zabodávaly do jeho zad.

Armand věděl, že to není vůči Jeanovi fér, ale začínal si připadat jako jeho malé špinavé tajemství.

…

Jean se vrátil domů až po sedmé hodině večer. Jeho chlapci leželi u televize a znuděně sledovali nějaký film s hromadou brambůrek a cukrovinek.

,,Ahoj, tati!” pozdravili ho oba.

,,Ahoj, promiňte, že jsem se zdržel, byl jsem venku s kamarády.”

Aramis i Athos na sebe vědoucně mrkli, ale nahlas řekli jen: ,,Jasně, tati. V pohodě.”

,,V troubě máš jídlo,” dodal Aramis.

,,Díky, jak bylo ve škole?”

,,Šlo to,” odpověděl Athos.

,,Skvěle, Richelieu byl pryč, takže dneska se všichni výjimečně dostali domů včas.”

,,A známky dobrý?”

,,Jasně že jo, tati.”

,,A jak bylo na tréninku.”

,,Ještě pořád jsem nejlepší útočník a Athos kapitán.”

Athos jen protočil oči a praštil svého bratra polštářem.

,,Sebechvála smrdí.”

,,Moje ale voní.”

,,To není sebechvála, ale ta žvýkačka, co máš v puse.”

,,Musíš mi vždycky kazit legraci? Jsi příšerný bratr. Zlý, Athos, zlý!”

,,Musíš být vždycky tak dramatický? Přísahám bohu, že ses měl raději přihlásit do dramaťáku než na fotbal.”

,,To není špatný nápad, byl by ze mě skvělý Romeo.”

,,To pochybuji.”

,,Athosi!”

Jean se nad svými syny musel usmát. Byli úžasní. Škoda jen, že se toho nedožili jejich rodiče. Byli by na ně opravdu pyšní.

,,Tak jak ti chutná, tati?” zeptal se Aramis.

,,Skvělé, měl bys dělat kuchaře.”

,,Já to vím, jsem muž mnoha talentů.”

Aramis byl ze sebou opravdu spokojený. Aby ho Athos trochu zklidnil, vzal svou colu a vylil mu ji na hlavu.

,,Athosi, ty blbečku!” vyjekl Aramis a běžel do koupelny se usušit.

,,Bylo to nutné?” zeptal se Jean.

,,Začínal být až moc pyšný. Jen dohlížím, aby se nezkazil.”

,,Skvělá práce, jen pokračuj.”

,,Díky, tati.”