Chudák Nicky. Ale Greg a Myscroft to určitě vyřeší. No a Sherly je prostě Sherly :D :D
56. kapitola
John měl konečně chvíli klidu. Byla středa a on usínal v ordinaci. Poslední dva dny strávil s manželem, který se snažil přijít na zdroj informací svého bratra. Čím déle uplynulo času, tím byl Sherlock deprimovanější. Naštěstí se vyskytl případ a Sherlock odjel do Skotska vyšetřovat. John byl za to velmi rád, protože být s manželem ještě dlouho, asi by mu fyzicky ublížil. Byl sice taky zvědavý, kde bere Mycroft informace o jejich synovi, ale věděl, že se dřív nebo později podřekne sám. Promnul si oči a vydal se na večerní obchůzku svých pacientů.
...
Bylo pět hodin odpoledne a Mycroft s Gregem seděli v kuchyni u kávy. Nicole byla zalezlá u sebe a malovala si. Najednou oba uslyšeli, jak se odemkly dveře od bytu. Za chvíli vešla do kuchyně Victorie Elisabeth a oba otcové na ni vyvalili oči.
„Co tu děláš a jak ses sem dostala?“ vysoukal ze sebe Greg ohromeně. Vicky si sedla na svoje místo a odpověděla.
„Holky poprosily Joshuu, aby mě sem odvezl a pak mě hodil zase zpátky. A jedu vás o něco poprosit.“
„To to nešlo vyřídit po telefonu a musíte otravovat Joshuu?“ zabručel Mycroft. Musí pak svému bývalému řidiči poděkovat.
„Nešlo,“ odpověděla Victorie a začala vysvětlovat. „Jedna naše spolužačka trpí leukémií a potřebuje transplantaci kostní dřeně. Nikdo z rodiny není vhodným dárcem. Čeká sice v pořadníku, ale to je na dlouho. Děcka ve třídě napadlo, že se necháme otestovat, jestli by někdo z nás nebyl vhodný. Jenomže na to potřebujeme souhlas rodičů, protože nám není osmnáct. A proto jsem tady. I s tím formulářem.“
Mycroft s Gregem se na sebe podívali. Jejich dcery byly opravdu po nich. Krátce na sebe kývli, a pak se podívali na svou dceru.
„Jsi si jistá, že do toho ty i tvé sestry chcete jít?“ zeptal se Mycroft.
„Ano,“ přikývla Vicky rozhodně.
„Pak tedy dobrá.“
Mycroft i Greg podepsali formulář, než ho vrátili zpět Vicky.
„Jak se máte?“
„Jde to, i když posledních pár dní bylo dosti náročných.“
Greg se chtěl zeptat, co se stalo, ale než otevřel ústa, vletěla za nimi Nicole a nadšeně skočila na Vicky.
„Sestřička!“
„Ahoj, Nicky, doufám, že zlobíš tatínky,“ řekla Vicky a věnovala své sestře velmi něžný úsměv.
„Snažím se,“ přikývla Nicole.
„Hodná holka.“
Vicky sestru položila na zem, než si vzala formulář.
„Budu už muset jít, ale brzy přijedeme. Budou prázdniny a my se všichni chystáme domů. I Hamish se na prázdniny vrátí k rodičům. A Alex se vrátí ke svým.“
„Tak to budou mít doma veselo,“ ušklíbl se Greg. „Měj se, zlatíčko a pozdravuj tvé sestry.“
„Budu, ahoj tatínci.“
„Ahoj, Vicky.“
Vicky odešla tak, jak přišla. Zůstala po ní smutná Nicole a udivení rodiče.
„Fajn, tak tohle bylo divný,“ konstatovala Nicole a podívala se na tatínky. „Co chtěla?“
„Jen pomoct své kamarádce,“ odpověděl Mycroft a pohladil Nicole po hlavě. „Za chvíli tě zavoláme na večeři.“
„Šla bych si ještě malovat. Nebude to vadit?“
„Neboj, táta mi pomůže,“ usmál se Mycroft a Nicole odběhla. Mycroft se otočil na svého manžela, který stále potichu seděl na svém místě.
„Co je, Gregory?“
„Jen tak přemýšlím,“ odpověděl potichu.
„No je evidentní, že naše ďáblice mají někde hluboko dobré srdce,“ usmál se Mycroft. „Po kom to asi mají,“ pohladil manžela po tváři.
„Mycrofte, přestaň s tím ano? Ty i tvůj bratr ho máte! Já to musím vědět!“
Mycroft se jen zasmál a vstal, aby začal vařit.
...
John se konečně dostal domů, a protože Sherlock ještě nebyl doma, šel se osprchovat a zavolal do čínské restaurace pro večeři. Sotva si začal pochutnávat, zazvonil mu mobil.
„Ahoj, lásko,“ pozdravil Sherlocka.
„Johne, přišel jsem na jednu nepřímou úměru.“
„Nechápu.“
„Čím dále jsem do Londýna, tím nižší je inteligence policie,“ stěžoval si Sherlock.
„Stěžuj si u Grega,“ uculil se John.
„Jasně, to by byl nadšený.“
„A jak jde případ?“ zeptal se John na to, co ho zajímalo.
„Takový vyšší nadprůměr. Teď musím počkat na výsledky balistiky. Bez toho se neposunu dál.“
„Máš teorii?“
„Mám, ale ta se může zhroutit díky balistice. Uvidím zítra.“
„Stýská se mi po tobě.“
„Mě taky. Pokusím se vrátit co nejdříve. Moc se těším na náš post případový sex.“
John se zasmál. Sherlock zase myslel jen na případ a na sex. V tuhle chvíli ho evidentně nic jiného nezajímalo.
„Budu se na tebe těšit. Miluju tě.“
„Já tebe taky.“
Rozloučili se a zavěsili.
John odložil telefon a dojedl svou večeři. Když byl hotový, šel si lehnout do postel, která se bez Sherlockovi přítomnosti zdála být až příliš velká a studená. Lehnul si na Sherlockovu polovinu postele a zachumlal se pod peřiny. Tvář zabořil do Sherlockova polštáře, který byl stále nasáklý jeho vůní. V této poloze usnul.
…
„Johne! Johne!“
John rozespale otevřel oči. Nad ním se tyčil v celé své kráse jeho manžel.
„Sherly! Ty už jsi doma?“
„Ano, lásko. Vrátil jsem se dřív. Stýskalo se mi po tobě.“
Sherlock z něho strhnul přikrývku. John byl pod ní nahý a jeho chlouba se pomalu probírala k životu. Sherlock si spokojeně olízl rty, než se pustil do práce.
„Sherlocku! Proboha!“ vykřikl John slastí, než zabořil ruce do Sherlockových tmavých kudrlin.
„Sherlocku…Sherlocku!“
John hlasitě vykřikl a vyprázdnil se do Sherlockových úst.
…
„Sherlocku!“ vykřikl John a prudce otevřel oči.
Byl sám, Sherlock doma nebyl. Všechno to byl pouhý výmysl jeho fantazie. Zakabonil se, když ucítil, jak je v jeho kalhotách mokro.
S povzdechem vstal a vydal se do koupelny pro druhou sprchu. Už aby byl Sherlock doma.
Ráno byl John nevyspalý a otrávený. Ke snídani si proto dal jen hrnek kávy a vydal se do práce. Dopoledne sloužil na oddělení a po obědě musel do ambulance. Nebyl z toho sice nijak nadšený, ale zase na druhou stranu věděl, že když se pořádně ponoří do práce, nebude tolik myslet na Sherlocka.
....
Byly čtyři hodiny a John se unaveně opřel v křesle. Předešlé tři hodiny se prakticky nezastavil a tak si teď chtěl dopřát pět minut pauzy. Zavřel oči a dal si ruce za hlavu. Jeho myšlenky znovu utekly za Sherlockem a to tak moc, že byl velmi rychle znovu tvrdý jako skála. V duchu zaklel, protože takhle nemohl v žádném případě pracovat dál. Rozepl proto poklopec, vyndal svoji chloubu a začal se uspokojovat. Stále měl zavřené oči a představoval si, že je tam Sherlock s ním. Najednou se rozlétly dveře a v nich stál udýchaný detektivní konzultant. Když uviděl, co John dělá, zašklebil se.
„No Johne, beze mě?“
Rychle ze sebe shodil kabát a kalhoty, přešel k Johnovi a napíchl se na něj. Ten nebyl schopen žádného slova ani reakce. Nechal Sherlocka, ať si dělá, co chce. Za chvíli oba vyvrcholili.
„Sherly… co tu děláš?“ zašeptal John po chvíli.
„Vyřešil jsem případ a tak jsem chtěl sex,“ usmál se znovu Sherlock. „Počkám doma,“ řekl, políbil Johna na rty, oblékl se a odešel.
John se bleskově pomodlil, aby už byl konec jeho směny.
...
Nicole si hrála se Snížkem a Mycroft s Gregem sledovali zprávy v televizi. Jejich den byl velmi klidný, takže tuto atmosféru nenarušovali ani večer. Najednou zavibroval Mycroftův mobil.
Máme shodu pro dárcovství všechny tři. Losovaly jsme a padlo to na mě. Zítra jdu na odběr. V.
Mycroft se usmál a odepsal.
Ať žije demokratické hlasování. Dej na sebe pozor a ozvi se. MLH
„Co se děje, lásko?“ zeptal se Greg, když Mycroft odložil mobil.
„Naše dcery mají velkou shodu s tou svou kamarádkou a hlasováním vybraly Vicky. Zítra jde na odběr.“
„Na odběr čeho?“ zeptala se nechápavě Nicole.
„Odebere se část zdravé kosti od Vicky, a vloží se do nemocné kosti její kamarádky. Zdravá kost pak začne růst a tím se vyléčí všechny ostatní kosti,“ odpověděl Greg.
„Aha,“ kývla Nicole a vrátila se ke kocourkovi.
Oba otcové si oddychli. Obvykle jim takováto odpověď neprošla, protože jejich dcera chtěla většinou podrobnosti. V poslední době se ovšem Nicole spokojila s krátkými odpovědi bez větších detailů.
Z počátku tomu nevěnovali pozornost, ale nyní jim to připadalo podezřelé. Jejich dcera byla v poslední době podivně zamlklá a veškerý svůj volný čas rozdělovala mezi malování a Snížka. Dokonce si přestala psát se svými sestrami.
„Nicky, je všechno v pořádku?“ zeptal se Mycroft.
Nicole jen přikývla a hladila Snížka po bříšku. Ten pod jejími dotyky spokojeně vrněl a přivíral oči.
„Opravdu? Jestli se něco děje, víš, že nám to můžeš říct,“ zkusil to Greg.
Nicole opět zavrtěla hlavou.
„Můžu jít spát?“ zeptala se a zdvihla se ze země i se Snížkem v náručí.
„Jistě, zlatíčko. Chceš přečíst pohádku?“
„Ne, jsem unavená. Dobrou.“
„Dobrou, sluníčko.“
Oba jen zaraženě sledovali, jak jejich dcerka odchází do svého pokoje.
„Co s ní je?“ zeptal se Greg.
„Nemám ponětí, drahý, ale děsí mě to.“
…
Když John přišel domů, čekala ho tam teplá večeře a vášnivé milování se Sherlockem. Poté co mu Sherlock vysvětlil všechny okolnosti případu, napustili si do vany vodu a okoupali se.
Nyní leželi nazí na posteli a jen si vychutnávali přítomnosti toho druhého.
„Stýskalo se mi.“
„To i mně, Johne.“
„To jsem poznal. Nebolí tě zadek?“
„Vůbec. Bral bych ještě jedno kolo.“
„Jsi tak nenasytný, Sherlocku Holmesi.“
„Pro vás vždy, Johne Watsone.“
Políbili se a další kolo na sebe nedalo dlouho čekat. Léta společného manželství jim rozhodně na vášni neubrala.
...
„Půjdu se podívat, jestli už spí,“ oznámil Greg.
„Jdu taky.“
Oba se tedy potichu vydali k pokoji své dcery. Když už chtěli vejít, uslyšeli, jak mluví ke Snížkovi.
„Ty se máš. Sedíš doma a nic ti nechybí. Ty si nebudeš muset zvykat na někoho nového. No nekoukej na mě tak! Pokud je to ve škole fakt tak přísné, asi vážně budu muset přestat blbnout…. Dobrou,“ pak už bylo v pokoji ticho.
„Tomu nerozumím,“ zašeptal Greg.
„Ani já ne, drahý. Zítra se zeptám paní Flinové. Snad mi řekne něco víc.“
„Fajn.“
...
Ráno odvedl Mycroft Nicole do školky. Jako obvykle je vítala paní Flinová, se kterou se srdečně pozdravili. Když se Nicole rozloučila s tátou a zaběhla do herny, Mycroft se na učitelku usmál a oslovil ji.
„Mohu se vás na něco zeptat?“
„Samozřejmě. Ptejte se,“ odpověděla učitelka s úsměvem.
„Víte, moje dcera se v poslední době chová dost smutně. Odmítá komunikovat a tráví čas zavřená v pokoji. S Gregorym ale netušíme proč. Můžeme nám pomoct?“
Učitelka se smutně usmála.
„Myslím si, že můžu. Asi před měsícem jsem byla nemocná a ležela jsem doma. No a zastupovala mě jedna kolegyně. Kámen úrazu je v tom, že je zástupkyně staré školy. Po celou dobu zástupu strašila děti nástupem do školy. Takové ty poučky jako – „Tohle si ve škole nebudeš moct dovolit.“ nebo „Počkej, až tě ve škole srovnají.“ No a všechny naše děti se teď bojí, co je ve škole čeká.“
Mycroft se stále víc mračil. Podobnou megeru zažil ve svém životě také a moc dobře si to pamatoval. Paní Flinová ještě pokračovala.
„Nicole je navíc dítě, které si spoustu věcí nechává pro sebe. Tím je to horší.“
„Děkuji, paní Flinová. Musím teď jít. Nashledanou.“
„Nashledanou, pane Holmesi.“
Mycroft se rychle vydal sehnat taxi. Musel rychle za manželem a doufal, že se nebude účastnit porady.
…
„Sherlocku Holmesi, co to kruci je?!“ zakřičel John, když uviděl nepořádek v kuchyni. Všechny hrníčky byly naplněné nějakými divnými tekutinami, a co v nich plavalo, bylo ještě divnější. John opravdu nechtěl identifikovat, o co se jednalo. Důležitější byla otázka, proč byly všechny jeho hrníčky zaplněné, takže si ani nemohl dát ranní čaj?
„Ano, Johne?“ zeptal se nervózně Sherlock, který postával v kuchyni.
„Nechceš mi vysvětlit, co to děláš?“
„Uhm…experiment?“
„A proč na to používáš nádobí, s kterými jíme.“
„Pijeme.“
„To je jedno! Proč to děláš?!“
„Musím si ověřit alibi jednoho podezřelého.“
„A opravdu na to musíš použít naše nádobí?“
„Uhm… ano?“
John zlostí zatnul ruce v pěsti a otočil se k odchodu.
„Jdu se najíst ven. Až přijdu z práce, chci, aby to tu bylo uklizené. A ty hrníčky vyhoď a kup nové. Z těch už nic pít nebudu.“
John odešel z bytu a naštvaně za sebou práskl dveřmi. Nechápal to. Ještě včera se měli s manželem tak dobře a dneska ráno Sherlock jde a udělá něco, o čem ví, že to Johna rozzuří.
Proč musel Sherlock neustále porušovat jedno jediné pravidlo, které mu John dal? Copak se nemohl aspoň trochu obětovat a vyjít Johnovi vstříc? To to bylo opravdu tak těžké?
John si povzdychl a upřímně doufal, že až se vrátí z práce, bude celá kuchyně čistá a on se nebude muset se Sherlockem hádat. Opět.
...
Nicole seděla ve školce u stolu sama. Všichni její kamarádi dnes nepřišli a s ostatními se bavit nechtěla. Nervózně tahal za rukáv svého svetříku a snažila se uklidnit své nervy. Nevěděla, co se v poslední době s ní děje. Proč byla tak rozrušená, tak nesvá.
Neměla chuť se s nikým bavit. Jediné, co doopravdy chtěla, byl její pokoj a Snížek. Neměla hlad, nechtělo se jí spát a dokonce se nechtěla bavit ani se svými rodiči. Mrzelo jí to, ale neměla na ně náladu. Navíc každým dnem se její nálada ještě zhoršovala. A čím víc se blížilo to osudné datum odchodu ze školky, tím to bylo horší.
„Nicky…“ oslovila ji najednou paní Flinová. „Tátové pro tebe přišli.“ Nicole nadšeně vyskočila na nohy a běžela do šatny. Už bude zase moct být doma.
...
Pozdravila táty a spolu vyšli ven.
„Dneska je hezky, tak půjdeme pěšky. Co ty na to?“ zeptal se Greg. Nicole jen kývla a vydala se po chodníku mezi tatínky domů. Dobře věděla, že o ní mají starost, ale problém byl v tom, že neměla co jim říct. Ale i s tím nic by se jim možná mohla svěřit.