69. kapitola

25.09.2016 17:18

 

A/N: Vzhledem k tomu, jak to teď vypadá ve škole, bude aktualizace povídek o poznání slabší. Navíc stále jsem nedokončila kalendář, takže i ten způsobí malé zdržení ve vydávání povídek. 

 

Neděli se Greg rozhodl věnovat Mycroftovi a Nicole, takže s nimi byl doma a odpoledne se procházeli po Londýně.

„Mycrofte,“ zašeptal večer, když už leželi v posteli.

„Ano drahý?“

„Zítra jim půjdu pomoct s tím případem, nevadí?“ poprosil.

„Jen běž, když už jsi s tím začal.“ kývl Mycroft a políbil Grega na dobrou noc.

...

Ráno doprovodil Greg Nicole ke škole a vydal se do Scotland Yardu. Mycroft zůstal doma a pracoval na překladu. Ještě pořád byl ve skluzu a tak to chtěl dohnat. Zabral se do toho tak, že ho od práce vytáhla až Nicole, která přišla v půl jedné domů.

„Ahoj tati,“ pozdravila.

„Ahoj zlatíčko, jak dneska bylo?“

„Nuda, učíme se číst, psát a počítat,“ zavrčela.

„Chceš pomoct?“ zeptal se.

„Snad ani ne, díky. Největší problém dneska bude nakreslit svoje milované zvířátko. To máme za úkol do výtvarky. Snížek ale neposedí.“

„Tak ho kresli podle fotky,“ usmál se otec.

Dcera uznale kývla a zalezla do svého pokoje. Tam psala úkoly nejraději. Mycroft se šel najíst, protože kdyby to neudělal, manžel by ho zabil.

„Tati, můžu na hřiště?“ zeptala se Nicky ve tři hodiny.

„Jen běž, ale vrať se do večeře, ano?“

„Jasně tati,“ zasmála se dcera a odběhla ven.

Asi za hodinu se ozval zvonek u dveří. Mycroft uložil soubor a šel otevřít. Za dveřmi stáli John a Sherlock.

„Co tu vy dva děláte?“ zeptal se a pustil je dál.

„Jdeme za tebou,“ odpověděl Sherlock.

Když si všichni sedli v obýváku, John se na svého švagra podíval.

„Kde je Nicole?“ zeptal se.

„Hraje si venku.“ odpověděl Mycroft a zamračil se. Oba se totiž tvářili velmi vážně a on pomalu začínal dostávat strach, co se stalo.

„Děje se něco?“

„Jdeme za tebou kvůli Gregovi,“ odpověděl John.

„Dneska něco odpálil ve Scotland Yardu bombu. A neměl to vůbec špatně vymyšlené. Nastavil to tak, aby se celá budova zřítila. Je tam spousta mrtvých a zraněných,“ informoval bratra Sherlock a díval se, jak bledne.

„Gregory…“ zmohl se jen na zašeptání.

„Žije, neboj se,“ ujistil ho John rychle. „Má obě nohy zlomené a k tomu pravou ruku. Pak spoustu popálenin a tržných ran. Nejhorší ale je, že má těžký otřes mozku a je teď v bezvědomí. Takže ti nedokážu říct, jestli bude mít následky nebo ne.“

Mycroft nechal hlavu klesnout do dlaní a neměl daleko k tomu, aby se rozbrečel. Neměl ho dneska nikam pouštět.

„Mám tu s tebou zůstat?“ zeptal se Sherlock, protože mu bylo bratra líto.

„Ne nemusíš. Nějak to zvládnu. Musím tu být s Nicole a ona se nesmí zatím nic dozvědět.“ vnitřně byl naprosto zničený, ale pomyšlení na jeho holčičku mu dávalo sílu.

„Dobře, kdyby něco, tak zavolej,“ kývl Sherlock.

„A ráno můžeš přijet do nemocnice, snad už ti budu moct něco říct.“

Mycroft kývl a vyprovodil je. Potřeboval nutně zaměstnat ruce, takže se pustil do přípravy večeře. Jako obvykle v půl šesté se vrátila domů Nicole.

„Děje se něco, tati?“ zeptala se.

„Jen mě naštval jeden kritik mojí knížky, o nic nejde,“ odpověděl a pohladil jí po hlavě. Bylo jí jasné, že lže, ale nechtěla to z něj tahat. Najedla se, podívala se na pohádku a šla spát. Mycroft se celý večer držel, ale když si lehl do prázdné postele, padl na něj takový smutek, že si lehl na polštář svého manžela a začal do něj brečet. Klepal se a brečel. Trvalo mu dlouho, než se aspoň trochu uklidnil. V noci ale téměř nespal. V šest hodin se vyhrabal a šel si dát ledovou sprchu. Vůbec nevěděl, co má dělat, vůbec nevěděl, jak říct svojí holčičce, co se stalo s jejím tátou. Napadlo ho jediné a on se natáhl po telefonu.

„Mycrofte?“ ozval se ospalý hlas jeho matky. Vůbec si neuvědomoval čas.

„Ahoj mami, promiň, že volám tak brzo a budím,“ omluvil se.

„No dobře. Co se děje, že voláš?“ ptala se, protože se nestávalo často, aby jí její syn volal.

„Mami, potřebuju poradit., zašeptal a měl co dělat, aby se nerozbrečel. „Gregory byl včera ve Scotland Yardu a zaútočil na ně nějaký bombový atentátník. Gregory je vážně zraněný a bojuje o život.“

„Synku,“ vydechla Megan soucitně. Bylo jí jasné, jak hrozně se musí cítit. „Jak reagovala Nicole?“

Mycroft popotáhnul a otřel si slzy z tváří. „To je to s čím chci poradit. Ještě jsem jí to neřekl a nevím jak do toho.“

„Řekni jí prostě pravdu. Jen ne to, že bojuje o život. Prostě, že je zraněný a v nemocnici. Doprovoď jí do školy a jeď do nemocnice. Já přijedu a budu tam s vámi.“ rozhodla energicky Megan a její syn se snad poprvé v životě nebránil jejímu záchvatu péče. Máma je prostě máma. Nevšiml si ale, že Nicole vyslechla celý rozhovor schovaná v chodbě. Bylo jí do pláče, ale rozhodla se, že to tátovi nebude ztěžovat. Rychle odběhla zpátky do postele a předstírala spánek, aby jí musel přijít táta probudit. V sedm hodin se dveře skutečně potichu otevřely a Mycroft vstoupil. Napřed pohladil Nicole po hlavě a pak jí dal pusu na čelo.

„Dobré ráno, zlatíčko,“

„Dobré ráno, tati,“ usmála se a objala ho.

„Je čas vstávat. Trošku jsi zaspala, tak utíkej do koupelny a snídani máš na stole. Já se půjdu obléknout a do školy tě dneska doprovodím ano?“

Kývla a odběhla. Už znala pravdu a tak se rozhodla na nic se neptat, protože otec vypadal jako před zhroucením.

...

„Johne, zdravím tě,“ usmála se na Johna Megan, když vstoupila do jeho ordinace. „Jak je na tom?“

„Dobrý den,“ pozdravil vychovaně John a paní Holmesovou objal. „Pokud myslíte Grega, tak beze změny, akorát trochu reaguje na podněty, ale to může být jenom nevědomé. Uvidíme. Mycroft u něj sedí a nemá daleko ke kolapsu. Evidentně v noci nespal, ráno nic nejedl a nic bych za to nedal, že ani to jeho srdce není úplně v pohodě.“

Megan si unaveně přejela rukou po obličeji. Proč alespoň chvíli nemohl být v její rodině klid?

„Poslyš, Johne, můžeš Mycroftovi dát něco na uklidnění a na spaní? Vzala bych ho pak domů, ať je v klidu. Postarám se o něj i o svou vnučku.“

„Výborně, jsem pro,“ kývl John, vzal si stříkačku a ampule s léky a vyrazili s Megan ke Gregovu pokoji, kde u jeho postele seděl Mycroft.

...

„Ahoj synku,“ pozdravila Megan, ale Mycroft jí vůbec nevzal na vědomí. Jen držel Grega za ruku a hladil ji. John k němu přistoupil a rovnou mu vbodl do ramene injekci. Mycroft se mu za chvíli složil do náruče.

„Opravdu to zvládnete?“ zeptal se ještě.

„Neboj se, Johne. Postarej se o Grega.“

...

Nicole se vrátila ze školy a zjistila, že v kuchyni vaří babička. Byla docela ráda, že tam je, protože nevěděla, jak by si sama poradila se svým otcem.

„Ahoj babi.“

„Ahoj, Nicky.“

„Co tu děláš? Tátové někam jeli?“

Megan si k sobě vnučku přitáhla a pohladila ji po hlavě.

„Zlato, tátu zranili, když pomáhal s vyšetřováním. Je v nemocnici a není to s ním moc dobré,“ vysvětlila jí potichu.

„Babi a jak to táta nese?“

„Špatně. John mu musel dát něco na uklidnění. Uvidím, až se probudí.“ pokrčila rameny Megan a bylo vidět, že má o syna strach. „Jsi nějak klidná.“

„Víš babi, já jsem ráno tátu slyšela telefonovat. Tak to vím.“

„Ti tátové vůbec nevidí, že už jsi tak velká,“ pochválila Megan svoji vnučku. „Pomůžeš mi s tátou?“

„Jasně babi, spolehni se,“ zamrkala Nicole. Pohladila Snížka a zaběhla do ložnice. Nejdřív si na koberci udělala úkoly a pak se stočila k Mycroftovi a čekala, až se probere.

…

Mycroft párkrát zamrkal očima, než je úplně otevřel. Zděsil se. Jak se sakra dostal domů? Vždyť přece seděl u Gregoryho v nemocnici!

„Tati!“ uslyšel vykřiknout svou dceru, která se k němu okamžitě vrhla a objala ho.

„Nicky, jak jsem se sem dostal?“

„Za to můžu já.“

„Mami, proč jsi to udělala?“

„Protože jsi paličák a jestli se o sebe nezačneš okamžitě starat, skončíš taky v nemocnici.“

„Mami, ne před Nicky.“

„Ale ona už to ví, tupče. Slyšela, když jsi mi volal. Teď se běž osprchovat, převleč se a přijdi na večeři.“

„Ale já chci být u Gregoryho!“

„A máme to tu zase. Jeden si kvůli druhému ničí zdraví a úplně zapomíná na to, že má doma nezletilou dceru, o kterou je třeba se postarat! O Gregoryho se starají v nemocnici, ale když jsi tam ty celý den také, kdo se postará o malou?!“

Mycroft se podíval na svou dceru, která hleděla do země a snažila se předstírat, že tu ani není.

„Je mi to líto, Nicky. Mrzí mě, že jsem ti lhal a zapomněl na tebe.“

„Já to chápu, tati,“ řekla Nicole tiše.

„To ale není dostatečný důvod na ospravedlnění mých činů.“

„To opravdu ne,“ přikývla Megan. „Zítra vezmeš Nicky někam ven, žádná návštěva v nemocnici. Greg se probudí, až se mu bude chtít. Jelikož je to bastard, tak si dá zase načas.“

„Mami, je to můj manžel!“

„Ty se primárně starej o svou dceru, až to splníš, běž si, kam chceš!“ rozhodla Megan a odkráčela zpět do kuchyně.

„Byla babi vždycky takhle přísná?“

„Ještě horší,“ povzdychl si Mycroft a znovu si Nicole k sobě přitáhl. „Zlatíčko, promiň, chovám se hrozně, ale nemůžu si pomoct.“

„Hele tati, zítra, až budu ve škole, běž za tátou. S babičkou to urovnám. Počkám tě ve dvě v parku a půjdeme na výstavu mumií do muzea.“

Mycroft souhlasil a vydali se ruku v ruce na večeři.

...

„Mami, dovedu Nicky do školy a pak půjdu na chvíli za Gregorym,“ oznámil Mycroft ráno u snídaně. Megan kývla hlavou. Večera byla na svého staršího syna poněkud ostrá, ale jinak se s ním v takovou chvíli jednat nedalo.

...

„Ahoj, Johne. Jak je na tom?“ zeptal se Mycroft, který při cestě k manželovu pokoji potkal svého švagra.

„Je to bastard. Pořád se neprobral.“

„Nemluv tak o mém manželovi,“ zamračil se Mycroft. „Můžu za ním?“

„Jo, jen běž.“

Mycroft se tam tedy vydal. Jeho drahý vypadal pořád stejně. Bledý, celý ovázaný, prostě hrůza. Mycroft si sedl na pelest a vzal ho za ruku.

„Gregory, prosím tě, prober se. Já bez tebe nemůžu být. Sice mě matka přinutila, abych tu neseděl pořád, ale myslím na tebe. A jestli se neprobereš co nejdřív, tak se asi zblázním. Snažím se nebýt sobec, protože mě Nicky potřebuje, ale není to snadné.“

Mluvil na svého manžela a po tvářích mu tekly slzy. A protože ho nikdo nevyrušil, seděl tam až do oběda.

...

„Tati,“ zařičela Nicky a skočila mu do náruče. „Co jít nejdřív na zmrzlinu a až potom do muzea?“

„Fajn, zlatíčko. Tak jdeme,“ vzal ji Mycroft za ruku a šli.

„Tys brečel? Máš červené oči.“

„Byl jsem u táty.“

„Aha, promiň.“

Jen zavrtěl hlavou a trochu se usmál. Uvnitř mu bylo hrozně, bál se, že o Grega přijde, ale nesměl to dávat tolik najevo. Nechtěl, aby jeho holčička měla o něj starost. Šli na zmrzlinu, do muzea a pak ještě na procházku. Nesledovali čas a tak domů dorazili až těsně před večeří.

„Kde jste vy dva tak dlouho?“ zavrčela Megan, když vyšla z kuchyně.

„Vytáhla jsem tátu do muzea,“ uculila se na babičku Nicole. Ta se usmála a pohladila vnučku po hlavě.

„Tak si běžte umýt ruce a pak se navečeříme.“

...

„Nicky, chceš pomoct s úkoly?“

„Ne díky, tati. Stihla jsem to ve škole, takže se půjdu umýt a lehnout si.“

Nicole popřála dobrou noc a zmizela v koupelně. Mycroft vstal a beze slova začal skládat nádobí do myčky. Megan ho mlčky pozorovala. Když chtěl odejít do ložnice, zadržela ho.

„Jak je ti?“

Mycroft se k ní otočil a ona spatřila slzy v jeho očích.

„Dost hrozně mami, ale snažím se. Jak sama říkáš, mám Nicole a je třeba se o ni postarat.“ Přitáhla si ho do náruče a objala ho. To už nevydržel a rozbrečel se. Jeho tělo se otřásalo, protože tentokrát byl tlak tak velký, že ho nezvládl. Brečel v jejím náručí skoro hodinu, než se uklidnil.

„Promiň, mami.“

„Není se za co omlouvat. Nemáš to jednoduché,“ pohladila ho matka po hlavě.

„Díky, že jsi tady s námi. Já bych to sám nezvládnul.“

„Mám radost, že ti můžu být užitečná. Běž se umýt, já to tady dodělám.“

„Dobrou noc, mami.“

...

Ráno Megan probudila zpráva od Johna. Psal, aby na něj v půl osmé počkala. Přesně v danou dobu se ozval zvonek. Otevřela dveře a pustila dovnitř Johna.

„Dobré ráno, co se děje? Nahnal jsi mi strach,“ přivítala svého zetě.

„Potřebuju se někomu svěřit. Greg měl v noci srdeční zástavu a chvíli trvalo, než jsme ho dostali zpátky.“ vychrlil ze sebe rychle. „Psal jsem Mycroftovi, ať přijde na osm sem domů, že ho do nemocnice dovezu. Co myslíte, mám mu to říct?“

Megan zbledla a dala si hlavu do dlaní.

„Johne, Mycroft je na tom dost špatně. Ale bude lepší, když mu pravdu řekneme my dva, než aby se jí dozvěděl v nemocnici. Navíc jsi doktor, a kdyby bylo nejhůř, můžeš mu pomoct.“

Oba si sedli ke kávě a čekali. Přesně v osm hodin se ozvalo odemykání. Mycroft se vracel domů.

„Mami, Johne,“ kývl na ně. Pak si ale všiml výrazů v jejich tvářích a zděsil se. „Co je s Gregorym?!“

„Posaď se, prosím,“ řekla Megan.

Mycroft pomalu splnil matčin úkol.

„Mycrofte, Greg měl v noci srdeční zástavu,“ oznámil John opatrně.

„A jak je na tom teď?“

„Je stabilizovaný, ale zatím se nic nezměnilo.“

Mycroft sklopil hlavu a zatnul ruce v pěst.

„Jak dlouho budu muset ještě čekat, než se mi manžel vrátí domů?!“ vykřikl zoufale.

„To nevím. Víš, že Greg je bojovník. Udělá vše proto, aby se vrátil k tobě a dětem. Vždycky se dostal ze svých zranění a ty také.“

„Měli jsme štěstí, jenže i to nám může dojít.“

„Nikdo z nás teď nemůže nic dělat. Musíme nechat jeho tělo, aby se dalo do pořádku.“

„Odvez mě za ním, chci ho vidět.“

John přikývnul a Mycroft vstal od stolu, aby ho mohl následovat ke dveřím. Ještě se ale otočil na svou matku.

„Mami, prosím tě, vyzvedla bys dneska Nicole? Budu u Gregoryho a pak půjdu za Fredy.“

Megan kývla hlavou a tak Mycroft s Johnem odešli.

...

„Leží na ARU. Uklidnit tě může, že je zatím stabilní, ale nemůžu ti dát víc, než čtvrt hodiny. Potřebuje mít klid.“

„Díky, Johne,“ kývl Mycroft hlavou. K plášti a čepici si ještě nasadil roušku a zašel dovnitř. Posadil se ke Gregovi na postel a pohladil ho po ruce.

„Drahý, tohle mi opravdu nedělej. Já tady bez tebe nemůžu být, ale na druhou stranu musím, kvůli našim holčičkám. Chci tě pro sebe. Já vím, jsem sobec, jenomže tě miluju. Pokud to bude potřeba, dám ti krev, kostní dřeň, ledvinu nebo co budeš chtít, ale prober se prosím tě.“

Mycroft na manžela mluvil celých 15 minut. Pak musel odejít. Rozloučil se s Johnem a vydal se za Fredy.

...

„Jsi nějaký unavený,“ usmál se Sherlock na Johna, když ho přivítal po návratu domů.

„Greg měl zástavu,“ odpověděl John. „Ne, neboj se, dostali jsme ho zpátky. Teď už můžeme jen čekat.“

„A můj bratr?“

„Nese to dost špatně, ale na druhou stranu líp, než bych čekal. Je pod dozorem Megan, tak se asi drží díky tomu. Teď jel za Fredy. Doufám, že mu trochu pomůže.“

John si přitáhl Sherlocka k polibku a dal do něj veškeré své city.

„Jak ses dnes měl ty?“

„Požádali mě, abych vedl vyšetřování u tří případů. Většina detektivů toho stále není schopná. Ve Scotland Yardu je chaos, který zatím nikdo nedal dohromady.“

„Něco pro tebe,“ usmál se John a Sherlock s úšklebkem přikývl. „Hele co kdybys poprosil Mycrofta, ať ti pomůže. Dokud se nevzpamatuje šéf, mohl by koordinovat práci on.“

„Nebude chtít. Znám ho dost dobře,“ zavrtěl Sherlock hlavou, i když uznával, že to není špatný nápad.

„Pak ho musíš přemluvit. A pokud by se ti to nepovedlo, navedeme k tomu Megan a Nicole. Teď jel Mycroft za Fredy, tak tam na něj počkej a vem ho na oběd. Já si chci jít stejně lehnout,“ rozhodl John hlasem, kterému se nedalo odporovat. Sherlock kývl, políbil ho na rozloučenou a odešel.