80. kapitola

04.10.2017 20:52

 

Jediné místo, kam mohl zamířit, byl Diogenes klub. Nikam jinam jít nemohl. Seděl tam celou noc a doufal, že jeho manžel a dcera přes noc vychladnou a zjistí, že on má pravdu. Vyspal se ve své klubovce a těsně před obědem zamířil domů. Manžela našel v kuchyni pít kávu.

„Ahoj, drahý,“ pozdravil ho.

„Dobré poledne,“ odpověděl Greg, aniž by zvedl oči od svého mobilu, na kterém psal zprávu.

„Nicole je ve škole?“

„Kde jinde by měla být?“

„Omlouvám se, potřeboval jsem vychladnout.“

„V pořádku. Chápu.“

Mycroft začínal být nervózní. Gregory s ním mluvil jen na půl pusy a vypadal, jako by ho vůbec nezajímalo, kde v noci byl. V kuchyni za rozpačitého ticha seděli, než se ozvaly klíče v zámku.

„Ahoj,“ nakoukla Nicole do kuchyně. Otcové jí pokývnutím hlavy odpověděli. Mycroft jí pokynul rukou, aby vešla.

„Doufám, že jsem ti dal dost času na přemýšlení.“

„Jo, tati,“ kývla.

„Takže doufám, že ti došlo, že je ten tvůj nápad šílený a poohlédneš se po něčem jiném.“

„Ne,“ odpověděla jednoduše. „Teď vím naprosto jistě, že tam chci.“

Mycroft se musel nadechnout a vydechnout, aby se alespoň trochu uklidnil.

„Chtít můžeš, ale nepůjdeš tam jasné? Přihlášku ti nepodepíšeme.“

„Fajn,“ kývla hlavou a odešla. Byl tak šokovaný, že ji ani nezdržoval.

„Ty nic neřekneš?“ otočil se na manžela.

„Jenom tě požádám, aby sis pak za mnou nechodil stěžovat, že jsi přišel o jednu z dcer, protože tě už nechce vidět,“ pokrčil rameny Greg. Zvedl se a odešel z bytu.

...

Druhý den ráno se všichni sešli u snídaně. Nicole pozdravila a pak si hleděla jen svých lupínků.

„Jdeš dneska do útulku?“ zeptal se jí Greg.

„Jo, tati, přijdu ve čtyři,“ odpověděla, a když dojedla, odnesla svoji misku do dřezu, dala Gregovi pusu na tvář a odešla. Mycroft zaraženě seděl.

„Co to bylo?“

„Nic nebylo,“ pokrčil rameny Greg.

„Však ono jí to přejde,“ ohrnul Mycroft ret a odešel do pokoje. Greg se jenom pousmál a myslel si svoje.

...

Dalších čtrnáct dní jeho tušení jenom potvrdilo. Nicole Mycrofta ignorovala a musel uznat, že v tom byla opravdu dobrá. V tomhle chování velmi dobře poznával svého manžela. Ten mu ale dělal starosti. Ve dne se tvářil jako obvykle, ale Greg ho znal tak dobře, že poznal, že se trápí. A bylo mu jasné, že si nemá komu postěžovat, protože Sherlock s Johnem na něj byli také naštvaní. Grega znepokojovalo hlavně to, že Mycroft začal brát znovu tabletky na srdce. A protože to bylo dobrovolně, měl strach, co bude.

…

Aby otce popostrčila, sbalila si věci a za Gregova doprovodu odešla na chvíli bydlet k Johnovi a Sherlockovi. Mycroft byl pryč a o celé situaci se dozvěděl, až se vrátil.

,,Kde je Nicole?”

,,Pryč.”

,,Jak pryč?”

,,Na chvíli se odstěhovala k Sherlockovi. Dneska se s ní jeli podívat na to gymnázium. Doufám, že ti dochází, co ti chce říct?”

,,Že mě chce opravdu naštvat?”

,,Ne, pokud ji nepomůžeš ty, najde si někoho jiného kdo to udělá za tebe. Je stejně samostatná, jako byla trojčata v jejím věku.”

,,Já nechci, aby šla do armády! Mám ji rád.”

,,Tím chceš říct, že já ji snad rád nemám?” zeptal se Greg s pozdviženým obočím.

,,Posíláš ji na smrt!”

,,Ona nejde na smrt. Je to jen vojenské gymnázium! Třeba si to nakonec rozmyslí a zaměří se na něco jiného.”

,,A nebo skončí v Afghánistánu a odtud je to jen krůček do hrobu.”

Greg nakrčil rty, než si povzdechl a vydal se ke dveřím.

,,Tohle nemá cenu,” zamumlal a odešel domů.

Mycroft za ním jen hleděl. Copak se proti němu všichni spikli?

Vydal se do kuchyně a ze skříňky vytáhl víno. Otevřel ho a začal pít přímo ze sklenice. Zoufalé situace si žádají zoufalé činy.

…

,,Tak co říkáš na tu školu, Nicky?” zeptal se John své neteře.

,,Je úžasná! Opravdu tam chci jít,” odpověděla nadšeně.

,,Mycrofta trefí,” ušklíbl se Sherlock a hodil sebou na pohovku.

,,Aspoň objednej večeři, lenochu,” peskoval ho John a vydal se do kuchyně umýt špinavé nádobí. Nicky mu šla samozřejmě pomoc, nechtěla tady bydlet zadarmo.

,,Už jsi přemýšlela, co budeš dělat, jestliže ti to Mycroft opravdu nedovolí?”

,,Myslela jsem si, že to vzdá, ale pořád trvá na svém. Už nevím, co mám dělat.”

,,V nejhorším ti přihlášku podepíše Greg.”

,,Ale já nechci, aby se kvůli tomu hádali. Oba jsou smutní.”

,,Já vím, Nicky.”

…

Mycroft, nyní už naprosto opilý, se válel po podlaze. Byl tak mimo, že si nevšiml svého zvonícícho telefonu.

…

Ráno se vzbudil se strašnou kocovinou. To se ale nemohlo vyrovnat kopanci, který následně dostal do zadku.

,,Vstávej, ty pitomče!” slyšel hlas svého bratra.

Jen velmi nerad otevřel oči a setkal se s jeho naštvaným pohledem.

,,Není divu, že se ti nemohli dovolat. V takovémhle stavu by jsi nebyl schopný ani do té nemocnice dojít.”

,,Co?” mumlal ospale. ,,Jaká nemocnice?”

,,Kvůli Gregovi, imbecile! Včera večer, když se vracel domů, ho srazilo auto, které jelo na červenou!”

,,Cože?”

,,Jestli nechceš přijít o svou rodinu, tak se okamžitě obleč a něco se sebou udělej! Budu čekat venku. Jestli do pěti minut nepřijdeš, jedu do nemocnice sám.”

...

„Ten bezdomovec je tu s vámi?“ zeptala se sestra Sherlocka. Ten se neudržel a vyprsknul smíchy. Jeho bratr seděl vedle něj na lavici a držel si hlavu v dlaních. Bolela ho jako střep, byl bílý jako stěna a jeho oblečení bylo celé zmačkané.

„Včera pil jako dobytek a dneska má kocovinu. Ale bezdomovec není, čekáme, až budeme moct jít za jeho manželem.“

„No v tomhle stavu za ním rozhodně nemůže,“ zavrtěla sestra zamítavě hlavou.

Sherlock pokrčil rameny a následoval ji na sesternu, kde se s ní na něčem dohodl. Pak se vrátil a sedl si vedle bratra. Najednou se objevil sanitář a spolu popadli Mycrofta pod rameny a někam ho odváděli. Toho tak bolela hlava, že ani nevnímal kam. Jaké bylo jeho překvapení, když ho strčili do sprchy a pustili vodu. Nebyla úplně ledová, ale i tak mu to stačilo. Nechali ho pod ní deset minut a teprve pak ho vytáhli.

„Shoď ze sebe hned to oblečení!“ nařídil Sherlock. Pak po bratrovi hodil andělíčka, aby se měl do čeho obléct.

„Sherlocku, to snad.“

„Zmlkni! Teď tě prohlédne John.“

Nemohl moc odporovat a tak se posadil na přistavený vozík a čekal, až ho převezou za švagrem. Ten se s ním moc nedohadoval, rovnou mu zavedl kapačku a nechal ho přeložit na pokoj. Jakmile zabrala kapačka, usnul.

...

Ráno ho vzbudilo, jak ho někdo drží za ruku. Otevřel oči a spatřil Johna, jak mu měří tep.

„Dobré ráno,“ pozdravil ho.

„I tobě. Doufám, že už je ti líp.“

„Je. Děkuji. Jak je na tom Gregory?“

„Otřes mozku a zlomená klíční kost. Když to půjde, už ho pustím.“ odpověděl John.

„Postarám se o něj,“ kývl Mycroft. John ale zavrtěl hlavou.

„Půjde k nám. S tebou ho nenechám.“

„To v žádném případě! O svého manžela se postarám sám,“ odporoval Mycroft. John ho ale neposlouchal a odešel.

...

Mycroftův stav se zlepšil odpoledne natolik, že ho John pustil. Chtěl se setkat s manželem, ale ten už byl pryč. Odešel tedy také. Cítil, že se nutně potřebuje projít a tak ani nevolal taxík. Kdyby ještě žila jeho matka, tak by jí zavolal, ale takhle to pro něj bylo nesmírně těžké. Zastavil se v parku na mostě a koukal do vody.

„Neskákej, je tam jenom po kotníky,“ ozvalo se za ním. Otočil se a spatřil Moriartyho.

„Že by to nějak vadilo zrovna tobě, to mi neříkej.“

„A kdo by na mě pak posílal Sherlocka?“ smál se Jim.

„To bylo. Teď jsou na mě všichni naštvaní a spikli se proti mně,“ postěžoval si Mycroft. Jim došel až k němu a postavil se vedle. Hodil do vody kamínek a díval se, jak se dělají kola.

„Slyšel jsem, že je tvoje nejmladší dítě zcela po tobě.“

„Rozhodla se spáchat sebevraždu a všichni se diví, že jí to nechci dovolit.“

„To chápu,“ kývl Jim. „Chceme pro naše děti jenom to nejlepší a ony nám to kazí. Třeba můj syn.“

„Co je s Alexem?“

„Můj syn studuje na policejní akademii,“ oznámil Jim. Mycroft se na něj podíval, a když zjistil, že si z něj nedělá srandu, vykulil oči.

„To není možné. Jak ti to mohl udělat?“

„Ptám se stále na to samé. Vychovávám z něj léta svého nástupce a on mi udělá tohle,“ pokrčil Jim rameny.

„A tos mu to nezatrhnul?“

„Co udělal tvůj otec, když jsi mu řekl, že chceš dělat jeho práci?“

„No naštval se a zakázal mi to.“

„A cos udělal ty?“

„Pohádal se s ním a prosadil si svoje.“

„A proč?“

„Chtěl jsem to tak.“

„A bez ohledu na následky,“ usmíval se stále více Moriarty. „Vidíš paralelu?“

„Jasně, že ano,“ povzdychl si Mycroft.

„Máš o ni strach, to je jasné. Ale vzpomeň si sám na sebe. Ona je totéž.“

„Odkdy dáváš rady do života?“

„Od té doby, co si na tebe Sherlock stěžuje,“ odpověděl Jim.

„Dobře, zkusím se sebou něco udělat,“ souhlasil nakonec Mycroft s těžkým srdcem. Rozloučil se s Jimem a vydal se domů. Převlékl se, oholil a vydal se čekat na svoji dceru před školu.

...

Nicole si hned všimla, že na ni čeká a přemýšlela, co udělat. Její otec jí moc chyběl, ale byla na něj stále naštvaná.

„Ahoj, zlatíčko,“ pozdravil.

„Ahoj, tati. Jak se má táta?“

„Otřes mozku a zlomená klíční kost. Nic víc nevím, nemluvil jsem s ním.“

„Říkal strýček Sherly, že to nebyla tátova vina. Vzal ho nějaký řidič, co jel na červenou.“

„Zlatíčko, můžeme si promluvit?“ zkusil Mycroft své štěstí. Dcera se na něj podívala a pak kývla. Divila se, protože nešli domů, ale do Diogena.

Posadili se do zadní místnosti, kde se mohlo mluvit. Nicole pozvedla obočí, protože seděli v křeslech u krbu.

„Chci ti říct dvě věci. Nejdřív se chci omluvit za své neomluvitelné chování. Mám o tebe stále strach a považuji tě za malou holčičku. Pokusím se se svým přístupem něco udělat, ale bude to chtít velkou trpělivost.“

„Neboj se tati, té mám dost,“ zamrkala Niky.

„A za druhé ti chci říct, abys donesla tu přihlášku, až bude táta doma. Podepíšeme ji. Jen mi něco slib…“

„Co?“

„Že se vyhneš Afganistánu a Sýrii.“

Nicole se zasmála a vylezla mu na klín.

„To ti alespoň do dalších deseti let slíbím.“

Mycroft si viditelně oddychl a objal jí. Teď to ještě urovnat s manželem a bude mít zase skvělý život.  

,,Pojď, pojedeme si pro tatínka.”

,,Doufám, že tam nechceš jet na prázdno. Táta se dost zlobí.”

,,Jistě že ne.”

Cestou se stavili v květinářství, kde Mycroft koupil svému manželovi obrovskou kytici růží. Následně se přesunuli na Baker street. John byl překvapený, když ho uviděl s Nicky, ale vzhledem k tomu, že se oba zdáli být v dobré náladě je pustil do bytu.

,,Doufám, že tohle nepoděláš,” řekl mu.

,,Nemám to v plánu.”

Greg seděl v obýváku na pohovce. Na těle měl několik modřin, ale jinak vypadal v pořádku. Pootočil hlavu, když si všiml, že dorazila návštěva. Nicméně byl v šoku, když uviděl Mycrofta.

,,Řekni mi, prosím, že už se ti konečně rozsvítilo,” zamumlal.

,,Ano, dopomohl mi k tomu Moriarty.”

,,Tak to je překvapení dne.”

,,Pro nás oba, lásko.”

Mycroft si klek před svého manžela a podal mu kytici.

,,Jsi v pořádku?” zeptal se tiše a pohladil ho po kolenu.

,,Je mi líp. Už konečně podepíšeš Nicky tu přihlášku?”

,,Ano, jakmile se vrátíme domů, s tebou.”

,,Hodný kluk,” přikývl Greg a pohladil ho po vlasech.

Mycroft se natáhnul a lehce ho políbil. Bože, jak moc mu jeho manžel chyběl. Jeho doteky, jeho jemné rty, ústa, která ho zbavovala veškerého vědomí.

,,Miluju tě.”

,,Já tebe taky, lásko.”

,,Už půjdeme konečně domů? Chybí mi Snížek,” ozvala se Nicky.

Oba přikývli a po krátkém rozloučení se vydali zpět do svého útulného domova.