Dotyky

Věnováno: Liberitě

Simon i Kieren se pomalu stávali opět lidmi. Simon si začal uvědomovat, jakou pro něj nyní mají dotyky cenu. Jak moc je vděčný, že může cítit Kierenovy hebké vlasy pod bříšky svých prstů, Kierenovy rty, Kierenovu stále studenou pokožku. Bylo to krásné.

Jenže nic se nevyrovnalo tomu, když mohl opět cítit tep Kierenova srdce, které se roztlouklo den po jeho vlastním srdci. A s tepem srdce se Kierenovi vrátily do tváří ruměnce a do očí oříšky.

Simon se nemohl na svého milence vynadívat. I v mrtvém stavu mu připadal nádherný, ale živý byl překrásný. Byl jako nějaké umělecké dílo, Simon by se na něj mohl dívat do konce svého života a ani jednou by ho to neomrzelo.

,,Už zase mě pozoruješ?ˮ zeptal se Kieren a protočil oči.

,,Jsi krásný,ˮ odpověděl Simon.

,,Pitomče,ˮ zamumlal Kieren, ale ruměnec na jeho tvářích se ještě více prohloubil.

,,Říkám pouze pravdu.ˮ

Simon se naklonil a lehce Kierena políbil na rty. Kieren se však s takovým polibkem nespokojil. Objal Simona kolem krku a stáhl ho na svou úzkou postel.