Mise (Pro Miss Mýval)

21.01.2019 07:09

 

A/N: Prvně jsem moc nevěděla, co s tímhle zadáním přesně udělat. Pak jsem dostala asi 10 nápadů a nevěděla, který vybrat. No doufám, že jsem vybrala ten správný :D Povídka se odehrává po 2x03.

 

Sherlockovi připadalo neskutečné, jak rychle čas ubíhal. Bylo to jako včera, kdy nafingoval svou sebevraždu a donutil svého nejlepšího přítele vše zdáli pozorovat. Byly to už dva roky, co ničil Moriartyho síť a snažil se udělat svět bezpečnějším místem.

S každou minutou se čím dál více těšil domů. Chtěl zpět za Johnem, zpět za paní Hudsonovou a jejími domácími sladkostmi, zpět do světa, kde mohl být sám sebou.

Myšlenky na ně jej poháněly k cíli. Věděl, že už mu nezbývá zneškodnit tolik lidí. Byl blízko.

Blízko k návratu domů.

Jeho dnešní obětí byl Lucas Andersson, bohatý podnikatel, který často využíval Moriartyho služeb. Plán byl jednoduchý. Zúčastnit se společenské akce v hotelu, ve kterém nyní Andersson pobýval a v nepozorovaný moment jej zneškodnit.

,,Nic těžkého,” pomyslel si Sherlock a oblečený v tom nejkvalitnějším obleku, jaký mu Mycroft mohl dodat, a zbraní se vydal do hotelu.

…

Dostat se do sálu, kde akce probíhala, a zapadnout mezi ostatní lidi, bylo pro Sherlocka jednoduché. Stačilo jen vyčkat, až se Andersson ukáže.

Netrvalo ani deset minut a Andersson vešel do sálu. K jeho překvapení však nebyl sám. Vedle něj stál John Watson. Jeho John Watson. Oba dva se očividně bavili a společně zamířili k baru.

Sherlock byl zmatený. Nechápal, co se sakra děje.

Co tady John proboha dělá s mužem, kterého má Sherlock v plánu zabít? Navíc oblečený v obleku, který si John nemohl ze své vlastní kapsy v žádném případě dovolit.

Sherlock se rozhodl zapadnout do davu a za každou cenu se schovat před Johnem. Plán byl takový, že v jedenáct hodin měla zhasnout všechna světla a Sherlock měl v tu chvíli zabít Anderssona.

Čas utíkal a Sherlock chvíli postával u baru a chvíli konverzoval s nudnými lidmi, kteří za vrchol svého života považovali svůj milionový majetek. Celou dobu se mu dařilo vyhýbat Johnovi, který se neustále držel u Anderssonova boku.

Sherlock se na něj snažil nedívat, ale nakonec nedokázal odolat a otočil své oči k Johnově tváři. V té chvíli však John pozvedl svůj zrak k němu a jejich oči se na chvíli setkaly. I přes celou místnost moc dobře viděl, jak se Johnovy zorničky rozšířily, ale ani jeden sval v jeho tváři neprozradil jeho překvapení.

Sherlock se rychle otočil a odešel na záchod. Zbývala ještě hodina.

Musel vydržet.

…

Někdy věci nejdou podle plánu a tento večer toho byl jasným důkazem.

Přesně v půl jedenácté v celém sále vypadla elektřina a veškerá světla zhasla. Asi za tři sekundy poté se ozval výstřel a lidé kolem něj začali panikařit. Dovnitř vběhla ochranka a začala hledat střelce.

Byl nejvyšší čas zmizet.

Sherlock se chtěl vmísit do davu, ale než udělal jediný krok, někdo ho chytl za ruku a táhl pryč. Když se otočil, uviděl vedle sebe Johna, který na něj jen kývl a rychle ho vedl k zadnímu východu.

Běželi jako o život, stejně jako kdysi v Londýně pronásledováni policií a svázáni pouty.

John je vedl ke stříbrnému Jaguaru, který rychlým stisknutím dálkového ovládání otevřel a nastoupil dovnitř. Sherlock ho beze slova rychle následoval.

,,Myslím, že mi dlužíš vysvětlení,” dostal ze sebe Sherlock, když byli konečně v bezpečí.

John se na něj nevěřícně podíval.

,,Říká ten, co skočil ze střechy.”

,,Pravda.”

John se hystericky zasmál, než se Sherlocka zeptal, kam ho má odvézt.

Celý zbytek cesty proběhl v naprostém tichu.

…

John následoval Sherlock ado jeho hotelového pokoje. Byli věci, které si mezi sebou museli vyjasnit. Co nejdříve.

,,Sherlocku,” řekl, když se za ním zavřely dveře do pokoje.

Sherlock se otočil, ale v žádném případě nečekal ránu do obličeje, kterou okamžitě dostal.

,,Ty jeden zkurvený bastarde! Co tohle má sakra znamenat?!” vztekal se John a natlačil Sherlocka na zeď.

,,Musel jsem to udělat, Johne!” dostal ze sebe Sherlock, ale stisk na jeho krku nepovolil. ,,Zabili by tebe, paní Hudsonovou a Molly, kdybych to neudělal.”

John povolil svůj stisk a Sherlock do sebe začal hltat vzduch, o který ho John připravil. Rána pěstí, kterou schytal na svou tvář, bolela, ale nic nebolelo víc než Johnův výraz v obličeji.

Vypadal, jako by se měl každou chvíli zlomit.

,,Johne,” zašeptal Sherlock a znovu se ocitl na zdi. Tentokrát však nedostal pěstí, tentokrát dostal polibek. Jeden, pak druhý. ,,Johne.”

John zavrčel, ale nepřestal. Možná to byl adrenalin, možná to byla zlost, možná i trochu vášeň, co Johna hnalo, Sherlock neodporoval. Nechal se líbat svým nejlepším přítelem, nechal ho ze sebe strhávat oblečení.

Nechtěl, aby John přestal. Toužil po tom také.

Toužil po dvou letech samoty na sobě cítit jemné dotyky a polibky od osoby, na které mu záleželo nejvíce na světě.

Když během svlékání našel u Johna pistoli, podivil se jen velmi málo, a i když chtěl znát celý příběh co nejdříve, věděl, že ráno mu John vše poví.

Konečně nazí se přesunuli do královské postele.

John Sherlockovi dominoval. Přinášel mu blaho, které si Sherlock nedokázal představit. A když do něj konečně vnikl, Sherlockův geniální mozek se zastavil. Veškeré racionální myšlenky si vzaly dovolenou a jediné, co Sherlock dokázal vnímat, byly pocity a doteky.

…

Když oba vyvrcholili, Johnova agresivita naprosto vymizela a její místo nahradila starostlivost, kterou na Johnovi tolik miloval. John ho jemně omýval ručníkem a Sherlock jen spokojeně ležel na posteli. Připadal si, jako by se celé jeho tělo proměnilo v želé. A oh, jaký to byl nádherný pocit.

Nakonec ho John zasypal ještě několika polibky, než si jej přitáhl do objetí a po chvilce usnul.

Veškerá starost vymizela z jeho obličeje a zůstal pouze klid. Ten klid nakonec uspal i Sherlocka.

Bylo to poprvé za dva roky, co se nebál usnout.

Bylo to poprvé za dva roky, co spokojeně spal celých deset hodin.

…

,,Myslím, že je nejvyšší čas, abys mi vysvětlil, co se tehdy stalo,” poznamenal John při jejich snídani.

Poté, co se probudili, společně skočili do sprchy a dali si malé repete předešlého večera (tentokrát bez násilí). Umytí si objednali snídani do pokoje a nyní oblečeni pouze v županech ji spokojeně konzumovali.

,,Moriarty mě vydíral. Byl to buď můj život, nebo mých nejdražších přátel. S Mycroftem jsme vymysleli plán, jak zahrát moji smrt co nejvěrněji. Jediný problém byl ten, že jsi v tom musel hrát i ty,” řekl Sherlock a zadíval se Johnovi do očí. ,,Mrzí mě, že jsem ti ublížil.”

John si odfrkl.

,,Měl jsem vědět, že jsi až moc velký narcistický hajzl na to, aby ses dobrovolně zabil. A taky jsem měl tušit, že s tím má Mycroft něco společného. Bůh ví, že ten chlap má prsty skoro ve všem.”

Sherlock přikývl.

,,Celé dva roky mi pomáhal a finančně dotoval celou tuto misi na zničení Moriartyho organizace.”

,,Kolik lidí ještě chybí?”

,,Pět. Včera jsi mě zbavil práce.”

,,Byla to moje práce a Andersson byl můj cíl.”

,,Věděl jsem, že jsi tam nebyl jen tak pro nic za nic. Pro koho pracuješ?”

John si povzdechl a na okamžik sklopil oči.

,,Potom, co jsi umřel, jsem se dostal do deprese. Veškerá touha žít vymizela. Byl to Mycroft , kdo mě zachránil. Dostal mě do MI6 a do jejich 00 programu.”

Sherlock nevěřícně vytřeštil oči. Už podruhé během necelých 24 hodin.

,,Nerad to přiznávám, ale dal mi pro co žít. Nebýt něj, asi bych se zhroutil.”

Sherlocka bodlo u srdce.

,,Mrzí mě, co jsem ti udělal. Kdyby tenkrát existovala jiná možnost, zvolil bych ji.”

,,Teď je pozdě cokoliv řešit. Co se stalo stalo se. Jen doufám, že stejnou blbost už nikdy neuděláš.”

,,Přísahám, že jakmile zničím poslední zbytky Moriartyho organizace, nehnu se z našeho bytu,” přislíbil Sherlock a vzal Johna za ruku.

John přikývl.

,,Dokonči svou misi, jakmile se vrátíš do Londýna, odejdu od MI6. Nebudu potřebovat tolik adrenalinu, když tě budu mít blízko sebe. Jen mi slib, že se mi ozveš.”

Sherlock se upřímně usmál a dlouze Johna políbil.

,,Přísahám. Jen se mi prosím vrať živý a zdravý. “

,,Budu se snažit.”

…

Byl večer, když oba dva opustili hotelový pokoj. S posledním polibkem se pak vydali vlastní cestou. Měli každý svůj úkol, který potřebovali splnit, aby mohli být konečně spolu.

A ani jeden z nich nehodlal svůj slib porušit.