Nedorozumění (Pro ThePavlaBlog)

,,Budeme mít miminko.”

Jakmile ta slova opustila bezpečí jeho úst, John mohl jasně vidět šok v Sherlockových očích. John úpěnlivě doufal, že se šok brzy změní ve štěstí, že Sherlock bude šťastný. Místo toho se šok neustále prohluboval a John začínal pomalu panikařit.

Říct něco takového Sherlockovi při večeři asi nebyl ten nejlepší nápad.

,,Půjdu udělat čaj,” řekl nakonec a odešel do kuchyně. Nedokázal dál pozorovat Sherlocka. Celou cestu doufal, že by se kolem něj obmotaly paže jeho milence, že by ho objal a řekl, jak moc je nadšený. Jak moc je šťastný, že mu John dal dítě.

Nic z toho se samozřejmě nestalo. Jakmile John zapnul konvici, uslyšel bouchnutí vstupních dveřích.

První, co cítil, byl záchvěv paniky, který se stupňoval s každým krokem, s kterým se John vracel do obýváku, aby si potvrdil, co se stalo. Doufal, že to byla jen paní Hudsonová, že jen přišla na návštěvu zkontrolovat své dva chlapce.

Všechny jeho naděje se rozplynuly, když zjistil, že obývák je prázdný a po Sherlockovi není ani památky. Nejraději by se sesunul na podlahu, ale jeho sebeúcta mu to nedovolila.

S roztřesenýma rukama, slzami v očích a bolavým srdcem sklidil ze stolu. Dělal jako by se nic nedělo. Umyl nádobí, umyl stůl, osprchoval se a poté oblečený do svého tradičního spacího úboru ulehl do postele.

Téměř nijak se to nelišilo od jeho normální rutiny. Až na to, že usínal sám, že Sherlock byl pryč, v jeho břiše se nacházel jejich potomek a on musel sakra brečet, aby se uplakal ke spánku.

…

Očekával, že ráno se probudí vedle teplého těla, ucítí na tváři horký dech a hluboký hlas mu do ucha zašeptá ,,miluji tě”. Místo toho ho uvítaly studené peřiny a bolest v srdci.

John nevěděl, jak dlouho zůstal v posteli a pateticky pozoroval bílý strop nad sebou. Věděl je, že když ho hlad vykopl z postele, bylo už půl jedné.

Jídlo mu chutnalo jako prach, ale on řešil důležitější otázky.

Co teď bude dělat sám jako rodič? Zvládne vychovat dítě? Jak moc ho jeho dítě bude nenávidět za to, že má jen jednoho rodiče?

Nakonec se jen položil na pohovku a žalostně zíral před sebe. Jak se mohly věci takhle rychle pokazit?

…

Greg se s náhradním klíčem vydal do 221B. Věděl, že je něco hrozně špatně. John mu slíbil, že mu napíše, jak šlo oznamování těhotenství. Greg se žádné esemesky nedočkal ani včera ani dneska, což bylo opravdu divné, John své sliby splňoval, i když by mu měl napsat o půlnoci, zatím, co si dávali s Sherlockem odpočinek po dalším kole.

John se mu ale neozval a ani mu nebral telefon, což bylo divné dvojnásob.

Čekal všechno, když vešel do jejich bytu, rozhodně ale nečekal ticho, které ho hned při příchodu udeřilo a uplakaného Johna na pohovce.

Okamžitě si před něj klekl.

,,Co se stalo? Co ti ten parchant udělal?” ptal se Greg starostlivě.

John začal plakat silněji a celé jeho tělo se začalo třást. Greg rychle skočil do ložnice pro peřinu, kterou pak Johna přikryl.

,,Kde je Sherlock, Johne?”

,,Nevím,” dostal ze sebe John.

,,No tak, bude to dobrý.”

John jen nesouhlasně zavrtěl hlavou a plakal tak dlouho, dokud opět neusnul.

Greg se ujistil, že je John v teple, než vytáhl mobil a zavolal svému manželovi.

,,Co se děje, Gregory?”

,,Kde je tvůj podělaný bratr?!”

,,Co udělal tentokrát?” povzdychl si Mycroft.

,,John mu řekl, že je těhotný a tvůj bratr vzal nohy na ramena a utekl jako malá holčička.”

,,Budu se ho snažit najít.”

,,A nezapomeň ho udeřit, až ho najdeš. Já se zatím postarám o Johna.”

,,Dobře, drahý. Uvidíme se doma?”

,,Ne, neodejdu, dokud se Sherlock nevrátí a nepostará se o Johna. Nechci, aby kvůli němu John potratil.”

,,Dobrá tedy.”

Greg odložil mobil a odešel do kuchyně uvařit aspoň polévku, věděl, že v tomhle stavu do sebe John nic těžšího nedostane.

…

Greg celý den běhal kolem Johna a dával na něj pozor. John se s každým okamžikem propadal více a více do deprese. Trvalo další den, než Mycroft Sherlocka našel a ještě jeden, než se mu ho podařilo dotáhnout zpět na Baker Street.

Jakmile ho Greg uviděl, praštil ho pořádně do oka, až Sherlock spadl na podlahu.

,,Gregory, i když bych svého bratra velmi rád také praštil, nech ho omluvit se Johnovi a vysvětlit, kde celou dobu byl.”

Greg se stáhl a přilepil se k Mycroftově boku.

Sherlock se také vyškrabal na nohy a nevěřícně se díval na zničeného Johna, který na něj vyjeveně zíral ze své ležící pozice na pohovce.

,,Johne, co se proboha stalo?” zeptal se Sherlock a něžně ho pohladil po vlasech.

,,Myslel jsem, že si nás opustil, že nechceš naše dítě,” mumlal John stále v šoku.

,,Ne, já chci naše dítě,” vrtěl hlavou Sherlock.

,,Tak kde jsi byl?!” ozval se za ním Greg.

,,Tady Sherlock dva dny lítal po celém Londýně a snažil se najít ten správný prsten,” vysvětlil Mycroft.

,,Prsten?” podivil se John.

,,Když budeme mít dítě, chtěl jsem, abychom byli pořádná rodina. Chtěl jsem tě požádat o ruku, nevěděl jsem, co jsem způsobil. Odpusť mi to, Johne.”

,,Ty sis mě chceš vzít?” šeptal stále nevěřícně John.

,,Samozřejmě že ano.” Sherlock pevně objal svého přítele. ,,Chci naše dítě a chci tebe. Chci, abychom byli rodina. Chceš být mým manželem?”

,,Ano,” přikývl John.

Sherlock vytáhl z kapsy kabátu malou krabičku, která v sobě uchovávala prsten, který Sherlock tak pečlivě vybíral. Nasadil mu prsten na prsteníček a něžně mu políbil dlaň.

,,Omlouvám se, Johne.”

John se ho držel jako pijavice, odmítal se ho pustit. Sherlock se ale k němu sám tiskl.

Věděl, že to podělal, ale dostal další šanci napravit svou chybu. A tentokrát si jí bude pořádně vážit.

Zvlášť když jde o jeho snoubence a dítě.