Odjezd

A/N: Ničím životy a štěstí, jako vždycky.

Myslel si, že bude opět šťastný. Sherlock slepil všechny kousky jeho rozbité duše a dal mu naději. Jenže naděje nevydrží věčně. Stejně rychle jak se jeho život změnil k lepšímu, se změnil k horšímu.

Najednou bylo štěstí pryč a zbyla jen beznaděj a samota. Byl démon a mohl žít věčně, ale k čemu mu to teď bylo?

Jeho život byl k ničemu.

...

Uběhl už týden od jejich svatby. Jejich milovánky trvaly jen dva dny, než je opět dohnala práce. Mycroft se musel vrátit zpět k řízení vlády a Greg k chytání zločinců. Každý den se vraceli pozdě domů a měli na sebe jen minimum času.

Měli být nejšťastnější pár na světě, ale nebyl důvod k radosti. Sherlock zmizel. Nikomu se neozýval, nikdo se mu nemohl dovolat. Mrzelo je, jak se k nim Sherlock zachoval, naprosto je ale vytáčelo, jak se zachoval k Johnovi.

John vypadal jako troska, ano, usmíval se, ale ten úsměv byl falešnější než zuby paní Hudsonové. Oba viděli, jak moc trpí Sherlockovou nepřítomností, neměli nejmenší tušení, jak ho z toho dostat.

Jediný, kdo mohl tenhle nepořádek vyřešit, byl Sherlock. Ten byl ale bůh ví kde, takže se vraceli zpět na začátek jejich problému.

,,Ještě stále se neobjevil?” zeptal se Greg, když spolu dalšího večera leželi na posteli. Byla půlnoc a právě se vrátil z práce. Mycroft přišel jen o půl hodiny dřív.

,,Ne, ani rodiče neví, kde je,” odpověděl Mycroft a pohladil levou rukou svého manžela po vlasech.

,,Je to takový parchant, byl bych mnohem radši, kdyby na nás ječel, jací jsme idioti, než aby si hrál na schovávanou.”

,,To já taky. Nevím, co mám dělat. Mí lidé se ho pokouší najít, i když zatím neúspěšně. Jak je na tom John?”

,,Čím dál hůř. Přestává mluvit, uzavírá se do sebe. Stále předstírá, že je v pořádku. Je to ještě horší, než když se vrátil z Afghánistánu.”

Mycroft si povzdychl a zabořil hlavu do polštáře.

,,Jestli se Sherlock brzy nevrátí, zničí svou jedinou šanci na štěstí. Bože, tohle je snad poprvé, kdy opravdu nevím, co mám dělat.”

,,Musíme doufat, že se vrátí dřív, než stihne John udělat nějakou blbost.”

,,Myslíš, že by byl schopný si ublížit?”

Greg sklopil oči, než se opět odvážil pohlédnout do těch manželových.

,,Dva týdny po jeho návratu jsem ho našel s pistolí v ústech. Teď je na tom ještě hůř.”

,,Můj bratr je takový idiot.”

,,Nezbývá mi než souhlasit, lásko. Zkusím Johna vytáhnout k případu, třeba by ho to mohlo nakopnout.”

,,Budu rád, když to aspoň zkusíš.”

,,Udělám, co budu moci.”

Přitulili se k sobě a věnovali si malý polibek na dobrou noc.

,,Dobrou, lásko.”

,,Dobrou, drahý.”

…

John už se několikátý den převaloval ve své příliš prázdné posteli. Žádné teplé tělo vedle něj, žádné polibky na dobrou noc a už vůbec žádné pěkné sny. Všechno se změnilo v noční můru a on stál ve středu celého tohoto šílenství.

Neměl nejmenší tušení, kde Sherlock je. Zoufale ho volal ve své mysli, několikrát opakoval jeho jméno před spaním. Nic z toho nepomohlo, dalšího dne se vždycky budil sám, unavený a nešťastný.

Štěstí, které předtím naplňovalo jeho tělo, se rychle vytratilo. Jemu zbylo jen zoufalství a prasklé srdce. Co měl ještě dělat, aby přivolal Sherlocka zpátky? Měl prosit na kolenou? Měl přesvědčit Mycrofta a Grega, aby se nebrali? Nebo snad na jejich svatbu neměl chodit vůbec?

Byli to jeho přátelé a Sherlockova rodina Sherlock měl mít aspoň trochu úcty a objevit se, klidně i v polovině obřadu, hlavně ale ukázat, že má svého bratra rád a přijímá Grega do rodiny. Jak by se mu líbilo, kdyby to stejné udělal Mycroft?

Teď když o tom tak přemýšlel, Sherlockovi by to bylo nejspíš jedno. Jeho milenec byl někdy až příliš sebestředný a dokázal ignorovat lidi ve svém okolí. Bylo to to stejné, co dělal i teď. Ranil tím ovšem nejen Mycrofta a Grega, ale i jeho.

Bože, tak moc ho to bolelo a jestli jeho nářky nebyly dostatečným důvodem pro Sherlockův návrat, pak nevěděl, co má dělat. Dal Sherlockovi všechno, co měl. Srdce, duši i své tělo. Asi to pro Sherlocka nebylo dostatečné.

John se zachumlal pod studené přikrývky a okamžitě se otřásl zimou. Pokoušel se usnout, ale trvalo dvě hodiny, než ho spánek vzal konečně na milost. Místo krásných romantických snů ho ovšem čekalo jen utrpení.

…

Co zůstal sám, byla jeho ranní rutina stejná. Vstát, ustlat, vykonat ranní potřebu, hygienu, nasnídat se a jít do práce. Dělal to už bez přemýšlení, což povzbuzovalo teorii, že se z něj pomalu stává zombie.

John se zasmál nad těmito slovy, které k němu před pár dny pronesla Sarah. Všimla si změny v jeho chování, trápilo jí to, ale on jí odmítal cokoli povědět, jeho problémy byly jen jeho.

Jakmile se aspoň trochu nasnídal, vyrazil do práce. Celou cestu přemýšlel nad věcí, která by ho mohla lehce přivést na jiné myšlenky, něco s čím se nikomu nesvěřil.

…

Byl třetí den od Sherlockova zmizení. Právě se vrátil z práce, když mu paní Hudsonová, domácí domu, řekla, že má pro něj dopis. S vážnou tváří mu ho podala. Hned zjistil, proč byla tak vážná, byla to dopis od armády.

,,Děkuju,” řekl jí a vyrazil do svého bytu.

Dopis odhodil na stůl v kuchyni a raději se šel osprchovat. Teprve až když se omyl a objednal večeři, dovolil si rozdělat dopis.

Vážený kapitáne Johne Watsone,

vzhledem ke zlepšení vašeho zdravotního stavu bychom byli rádi, kdybyste se vrátil zpět do Afghánistánu. Ne ovšem do první linie.

Chtěli bychom, abyste zaučoval nové doktory, kteří válku ještě nezažili. Myslíme, že jim máte, co dát.

Co nejdříve nám prosím odepište, byli bychom rádi…

John přestal číst, odložil dopis stranou. Nechtěl se vrátit zpět do starého života, ne teď když jeho nový byl o tolik lepší.

…

Jenže tohle všechno bylo předtím, než uběhl týden a Sherlock pořád nikde. Věděl, co má udělat, neustále však dával Sherlockovi šanci. Neúspěšně.

Teď už stejně bylo pozdě cokoli řešit. Sherlock se nevracel a on nechtěl zůstat samotný. To už byla pro něho lepší smrt.

Svou odpověď poslal už před dvěma dny. Dnes bylo na čase vyřešit své závazky. Nejdřív ale práce.

…

Mohl bych se s tebou a Mycroftem dnes večer sejít?

Jasně, kdy chceš přijít?

Kolem sedmé.

Dobře, budeme doma. Jsi v pořádku?

Jo.

Výjimečně jeho a Mycroftova práce jim dala volno. Užívali si spolu, byli zamilovaní, tak proč ne?

Před sedmou už ale stáli v pozoru a čekali na Johna.

,,Myslíš si, že je to vážné?” zeptal se Greg nervozně.

,,Mám takový pocit,” odpověděl Mycroft.

Když se v sedm rozezněl zvonek, otevřeli Johnovi dveře a pomalu se připravovali na nejhorší.

,,Ahoj!” pozdravil je John s malým úsměvem.

,,Johne,” přikývl Mycroft.

,,Ahoj, kámo,” dodal Greg.

Posadili se v obýváku, Mycroft při Gregoryho boku a naproti nim John.

,,Chceš něco na pití?” zahájil debatu Mycroft.

,,Ne, děkuju,” odmítl slušně John.

,,Co se děje?” odvážil se zeptat Greg.

,,Dostal jsem dopis od armády. Chtějí mě zpět v Afghánistánu, zeptali se mě, jestli bych se chtěl vrátit.”

Mycroft i Greg vytřeštili oči, tohle nepředpokládali.

,,A co jsi odpověděl?”

,,Ano.”

Tohle nebyla neočekávaná odpověď, i tak je ale dokázala překvapit.

,,Jsi si jistý, Johne?” zeptal se Mycroft.

,,Myslím si, že je to momentálně nejlepší řešení. Navíc stejně nepůjdu do boje. Budu jen zaučovat nové doktory. Jsem z toho celkem nadšený.”

,,Johne,” chtěl namítnout Greg, ale John pokračoval.

,,Proto s vámi potřebuju mluvit. Zaplatil jsem své domácí nájem na celý rok dopředu, byl bych rád, kdybyste tam občas trochu poklidili. Vím, že to není správné-”

,,Uděláme to,” přikývl Greg.

,,Než definitivně odpovíš, je tu ještě jedna maličkost. Vzal jsem si od kolegyně koťátko, mělo to být překvapení pro Sherlocka.” Johnův hlas se ke konci trochu zlomil, ale nakonec pokračoval dál. ,,Jenže Missy teď nebude mít nikoho, kdo by se o ní staral a vrátit ji taky nemůžu.”

,,Rádi se o všechno postaráme, Johne,” řekl Mycroft. ,,Navíc jsem vždycky chtěl domácí zvířátko.”

,,Opravdu?” zeptali se John a Greg najednou.

,,Ano, vezmeme ji k sobě.”

,,Moc děkuju.”

,,Není zač. Jak dlouho tam budeš a kdy odjíždíš?” zeptal se Greg.

,,Zatím nevím jak dlouho, ale odjíždím zítra ráno. Dal jsem výpověď v práci a postaral se i o své ostatní závazky.”

Greg a Mycroft byli ohromeni překvapením, zmohli se jen na pouhé kývání hlavou.

,,Moc děkuju, už půjdu, potřebuju se na zítra vyspat. Tady jsou náhradní líče od bytu, byl bych vděčný, kdybyste si Missy vyzvedli co nejdřív.”

,,Zítra se tam stavíme,” slíbil Mycroft.

,,Hodně štěstí, Johne.”

,,Díky, Gregu. Mějte se.”

,,Ty taky.”

John odešel a Mycroft s Gregem se na sebe smutně podívali.

,,Proč mám pocity, jako by právě všechno skončilo? Jako by právě John umřel?”

,,Protože tohle nejspíš je definitivní konec, drahý. John sice nebude na bojišti, ale bojiště si může lehce najít jeho.”

Oba smutně pozorovali dveře a doufali, že se Johnovi nic nestane. Ne všechna přání se však vyplní.