Vděk

20.04.2020 18:01

 

Věnováno Paulett

 

Greg ležel v jejich společné posteli. Sám. Sám, protože jeho manžel byl paličatý idiot, který si nedal říct. Greg, jakožto velmi milující manžel, vešel do Mycroftovy pracovny a řekl mu, ať se jde najíst. Mycroft odmítl a než se Greg nadál, hlasitě se hádali.

Mycroft nakonec pronesl, že Grega nepotřebuje. Greg téměř cítil, jak se část jeho srdce roztřepila na kousky, než nakonec za sebou naštvaně práskl dveřmi a povečeřel sám. 

Jak se zdálo, chtít jednou za čas společnou večeři, bylo nesplnitelné přání. 

A tak sám skončil i v posteli. Čekal, že Mycroft bude pravděpodobně pracovat až do noci, neobtěžoval se proto na Mycrofta čekat, nebo opět vstupovat do jeho pracovny.

Nemělo to cenu.

Snažil se usnout, ale spánek nepřicházel. I když věděl, že ho Mycroft miluje, jeho slova bolela a Greg se obával dne, kdy je Mycroft začne myslet opravdu vážně.

Raději se ani nedíval, kolik je hodin, jen se převaloval v posteli. Dokud neslyšel, jak Mycroft vchází dovnitř.

Ležel na boku, zády k Mycroftovi, a čekal, co bude.

Zdálo se to jako věčnost, než ucítil, jak se matrace prohnula. Následně se kolem jeho těla omotaly dvě silné paže.

,,Omlouvám se, Gregory. Nechtěl jsem na tebe křičet.”

,,Hm.”

,,Miluju tě, drahý. Potřebuju tě víc než cokoliv na světě. Jsi to nejdůležitější, co mám.”

Greg proti sladkým slovům svého manžela neměl šanci. Uvolnil se do Mycroftova objetí.

,,Zítra chci snídani do postele. A ať je sakra dobrá.”

,,Jak si přeješ, Gregory, jak si přeješ. Děkuji, lásko.”

Greg slyšel slova mezi řádky, která Mycroft nevyslovil.

Děkuji, že jsi se mnou.

Děkuji, že se o mě tak staráš.

Děkuji, že mě miluješ.