Voják (Pro Schnuffelku)

31.07.2016 17:47

 

A/N: Omlouvám se, že to tak trvalo. Nicméně snažila jsem se co nejvíce držet tvým snem :)

 

John se spokojeně protáhl a pohlédl vedle sebe. Stulený k němu ležel Sherlock zamotaný v přikrývkách. Pohladil ho po tváři a položil se vedle něj.

Připadalo mu to neskutečné, potkali se před pěti dny, když ho Mike Stamford provázel Nemocnicí u svatého Bartoloměje. Sotva se potkali, byl John zatažen do policejního vyšetřování, které bylo díky Sherlockovi ještě téhož večera uzavřeno.

Poté ho Sherlock jako poděkování za asistenci pozval k Angelovi na večeři. Dobré jídlo s dobrým vínem, dobrá společnost a trocha flirtování vedli k noci strávené v Sherlockově posteli, kde se od té doby uhnízdili.

Oba ale věděli, že se jejich čas nezvratně blíží ke konci. John se musel už dnes večer vrátit zpět do Afghánistánu, zpět do války.

Povzdychl si a zabořil hlavu do Sherlockova ramene. Okamžitě ho do nosu udeřila vůně tabáku (včera se po jednom zvlášť vášnivém kole oddali aspoň jedné cigaretě).

,,Přestaň mi vzdychat do krku,” zamumlal Sherlock rozespale.

,,Rozkaz, pane!” zasmál se John a věnoval mu pár malých polibků na krk.

Sherlock slastně zavzdychal, než se konečně otočil k Johnovi čelem.

,,Už dneska?” zeptal se. V jeho hlase nebyla nejmenší špetka radosti a John ho za to nevinil.

,,Už dneska,” přikývl a pevně Sherlocka objal. ,,Rád bych ti slíbil, že se vrátím, ale ani to nemám jisté.”

,,Idiote, hlásit se do armády.”

,,Byl jsem mladý.”

,,Stále jsi mladý.”

,,A ty jsi mladší, tak mlč,” protočil John oči. ,,Slibuji, že udělám vše proto, abych se vrátil zpět domů. K tobě, jestli mě budeš stále chtít.”

Sherlock si odfrkl, ale nakonec přikývl. Za chvíli se ovšem ozvalo jeho hladové břicho.

,,Pojď udělám snídani.”

,,Chci snídani do postele.”

John si jen povzdechl, jak mohl Sherlockovi odporovat?

…

Později toho odpoledne se John chystal na návrat. Krosnu s věcmi, které si přivezl, měl stále u sebe a ani ji pořádně nerozbalil. Sherlock mu k tomu hrál na housle a s nechutí pozoroval celý proces balení.

,,Tak hotovo,” oznámil nakonec John.

Měl ještě čtvrt hodiny, než musel nastoupit do taxíku a odjet na letiště. A Sherlock si to dobře uvědomoval.

Konečně vstal ze svého křesla a stoupl si před Johna.

,,Vrať se, ano?”

John ho pevně chytil za obě ruce a něžně ho políbil.

,,Vrátím,” přikývl, i když to nekorespondovalo s jeho dřívějšími slovy. Věděl ale, že Sherlock potřeboval ujištění. Stejně jako on sám sobě dával naději že se k němu jednou vrátí.

Nakonec od Sherlocka poodstoupil a sáhl do kapsy u své krosny a něco odtamtud vytáhl. Pak se otočil zpět k Sherlockovi a vtiskl mu to do dlaně.

,,Jsou to moje psí známky, podařilo se mi je ztratit a tak jsem dostal nové. Jenže pak jsem ty staré znovu našel, tak mám dvoje. Vezmi si je a mysli na mě.”

Sherlock přikývl a nevěřícně pozoroval předmět ve své dlani.

,,Opatruj se, Sherlocku,” řekl John nakonec.

Sherlock nic neřekl, místo toho ho ještě jednou políbil, než ho nakonec pustil. John opustil jeho byt, ale Sherlock ho pozoroval, dokud nakonec nenasedl do taxíku a neodjel pryč.

Jediné, co Sherlockovi zůstalo, byly vzpomínky na předchozí dny a studené psí známky v jeho dlani.

…

Vrátit se zpět na frontu bylo jako vrátit se z ráje do pekla. Ani peklo nebylo dosti výstižné slovo pro vše, čemu tady čelili. Neuvěřitelné vedro, písek, nepřátelé, buzerace od nadřízených.

Ale tentokrát měl John silnější motivaci než jen základní touhu přežít.

…

Uběhly dva měsíce a John cítil ve svých kostech, že se brzy něco podělá. A taky se tak stalo. Pečlivě naplánovaná mise se zvrtla a celá Johnova skupina musela doslova bojovat o přežití. Když už si ale myslel, že vyvázl, udeřila ho silná bolest. S ústa dokořán spadl na zem. Snažil se nechat své oči otevřené tak dlouho, jak jen mohl, pak ho ale přemohla temnota a on upadl do sladkého spánku.

Ani hlas, který zněl téměř jako Sherlockův, ho nedokázal zastavit.

…

Sherlock tiše zíral na všech deset těhotenských testů před sebou. Všechny ukazovaly stejný výsledek.

,,Kruci!” zaklel a naštvaně bouchl do stolu.

Testy lehce nadskočily a dva dokonce přepadly přes hranu na zem.

I když se snažil si nalhávat, že jsou všechny pokažené, sám na sobě poznával typické příznaky. Byl těhotný.

Bylo zřejmě bláhové se domnívat, že po všem tom sexu, který se odehrál během těch osudových pěti dnů a to v šedesáti procentech případů bez jakékoli ochrany, nebude muset čelit následkům.

Aby toho nebylo málo, jeho otravný bratr si vybral právě tuto chvíli, aby vešel do jeho bytu.

,,Co tu děláš?” vyštěkl na něj Sherlock podrážděně.

,,Copak nemůže muž navštívit svou rodinu.”

,,Snažím se ignorovat fakt, že ty a já jsme sourozenci,” odfrkl si.

Mycroft jen protočil oči. Jak se dalo předpokládat, jeho zrak okamžitě padl na testy na konferenčním stolku.

Sherlock se rychle snažil zbavit důkazů, ale Mycroftovi se podařilo jeden test uchopit. Po přečtení výsledku vylétla obě jeho obočí nahoru.

,,Sherlocku? Jak-”

,,Snad ti nemusím vysvětlovat, jak se dělají děti.”

,,Kdo je otcem?” Sherlock neodpověděl, jen od bratra odvrátil hlavu. ,,Je to ten voják, o kterém jsi chtěl každý týden dostávat informace, Sherly?”

Sherlock přikývl.

,,Pak jdu asi včas.”

Sherlock se na něj okamžitě podíval. Jeho tvář byla plná strachu.

,,Před dvěma dny ho postřelili.”

,,Před dvěma dny a ty jsi mi nic neřekl?!”

,,Neviděl jsem důvod. Ostatní ho odnesli do nemocnice, kde ho stabilizovali na tolik, aby přežil cestu domů. Právě teď ho dovezli do nemocnice, za deset minut začne operace, aby vytáhli kulku ven z jeho těla. Jestli chceš, můžu tě tam odvést.”

Sherlock rychle letěl do ložnice, kde se ze svého pyžama převlékl do přijatelnějšího oblečení, než opět vyběhl ven.

Spolu s Mycroftem se vydali k černému autu, které na ně už čekalo.

Cíl byl více než jasný.

…

Sherlock ještě nikdy nezažil, že by čekal v nemocnici strachy bez sebe, zatím co jeho blízký byl na operačním sále a jeho osud se nacházel v rukách doktorů.

Mycroft čekal s ním usazený v plastové židli, která zjevně nevyhovovala jeho standardům, a něco neustále psal na mobilu.

Sherlock nevěděl, jestli řeší další světovou krizi, nebo dělá vše proto, aby se Johnovi dostalo nejlepší péče. Mycroft by ho nenechal zemřít, zvlášť ne teď, když je jeho malý bratříček těhotný.

Trvalo celé věky, než operace skončila a než je doktor konečně informoval o Johnově zdravotním stavu.

,,Kulku jsme vytáhli, ale bohužel jsme zjistili, že při pádu narazil hlavou na něco tvrdého. Dokud se neprobudí, nebudeme vědět, jestli bude mít nějaké problémy s pamětí.”

Byly to hořkosladké pocity. Na jednu stranu byl v pořádku, na druhou si ho ale nemusel pamatovat a to Sherlocka děsilo.

Mycroft ho nakonec odvezl domů, aby se prospal.

,,Dokud se neprobudí, je ti k ničemu zůstávat v nemocnici, drahý bratře. Navíc si musíš uvědomit, že teď máš i jiné povinnosti,” řekl mu Mycroft a rukou poukázal na jeho břicho.

Aspoň to Sherlocka přesvědčilo, aby se pořádně najedl a vyspal.

…

Trvalo další dva týdny, než se John probudil a než se naplnily Sherlockovy skryté obavy.

,,Kdo jste?” zeptal se ho John, když vešel do pokoje.

Sherlock byl v šoku a nedokázal odpovědět. Jak by taky měl odpovědět? Jsem chlap, s kterým jsi strávil pět dnů svého života a během těch pěti dnů jsi ho navíc zbouchnul.

,,Jsem Sherlock,” odpověděl nakonec a posadil se na židli vedle Johnovy postele.

,,To jméno mi něco připomíná,” dumal John nahlas.

Sherlock by mu rád vše prozradil, ale doktor ho varoval, aby ho nepřetěžoval a nezpůsobil ještě větší škody.

,,Nevadí, přijdu později,” řekl nakonec Sherlock a rychle odešel z pokoje.

Další tři dny se návštěvám vyhýbal, ale pak to nevydržel. Musel Johna vidět.

John už vypadal o trochu lépe a také už si zřejmě začínal vzpomínat.

,,Sherlocku.”

Usmál se, když ho uviděl.

,,Johne, je ti lépe?”

,,Ano.”

Sherlock se posadil na stejnou židli, ze které před pár dny tak zbabělecky utekl.

,,Když jsi teď tady, rád bych se tě na něco zeptal. Můžu?”

Sherlock přikývl a John pokračoval.

,,Mívám sny. Tedy nejsem si jistý, jestli jsou to sny, nebo vzpomínky. Jsi v nich ty.”

Sherlock se na něj zmateně podíval.

,,Řekněme, že jsi v nich ty, já a zřejmě tvoje postel. Jsou to sny?”

Sherlock chvíli přemýšlel, co má odpovědět. Lhaním by však nic nezískal a spíš by si ublížil.

,,To jsou vzpomínky, Johne.”

,,Mám ale pocit, že tě tak dlouho neznám.”

,,To opravdu ne, byli jsme spolu pět dnů, než ses musel vrátit zpět na frontu.”

John přikývl a sklopil oči.

,,Víš, před týdnem jsem něco zjistil. Něco, co se tě týká. Už předem ti ovšem říkám, že od tebe nic nečekám.”

John se na něj napnutě podíval.

,,Jsem těhotný.”

,,My..budeme..mít dítě?”

,,Ano.”

Johnovy oči se rozzářily.

,,Tak to abych se dal co nejdříve do kupy.”

,,To bys měl. Máme jen půl roku.”

Johnovi se konečně začalo rozednívat, pamatoval si více a více věcí. Ty všechny ale byly přebity novinkou, že bude táta.

,,Už tě v tom nenechám samotného,” řekl Sherlockovi a objal ho.

,,Můj bratr už dohlédne na to, abys svůj slib dodržel.”

,,Mám se bát?”

,,Jen trochu.”

Sherlocka nakonec z nemocnice musela vyhodit sestřička. To ale neznamenalo, že se nevracel každý den zpátky.

Mycroft jim koupil byt a najal designéry, kteří už pilně pracovali na tom, aby celý byt vybavili a udělali ten nejlepší dětský pokojíček.

I přesto ovšem John dostal od Mycrofta varovnou řeč.