Zapomněl jsem (ale nyní mám zpět paměť i tebe) (Pro Elle)

A/N: Tak doufám, že se bude líbit. Mimochodem, Elle, tvé nápady na povídky se mi moc líbí ;)

John vždycky běžel se Sherlockem za nebezpečím. Bylo mu jedno, jestli skončí zraněný či mrtvý, potřeboval se jen postarat o to, aby Sherlock přežil.

Měli štěstí, ale i to jednou vyprchalo.

Rána do hlavy a poté temnota.

To byly poslední věci, které John vnímal, než upadl do bezvědomí.

…

Pro Sherlocka nebylo nic lepšího, než když konečně uviděl Johna vzhůru. Tak moc se o něj bál, tak moc se bál, že ho ztratí.

Jenže pak John promluvil a Sherlockovo počáteční štěstí se rozsypalo jako domeček z karet.

,,Kdo jste?” byla Johnova jediná otázka.

,,Nepamatuješ si mě?” zeptal se Sherlock doufaje v to, že si z něj jen John utahuje.

,,Bohužel ne, měl bych?”

Sherlock se hluboce nadechl a snažil se zatlačit bolest, kterou cítil.

,,Jsme manželé,” oznámil.

,,To je dobrý vtip,” zasmál se John. Jeho úsměv zmizel v okamžiku, když se Sherlock nezačal smát, ale vypadal, jako by ho John právě bodl nožem.

…

Když byl John konečně propuštěn do domácí péče, Sherlock i John byli v rozpacích. Sherlock si bral domů muže, který si o něm nic nepamatoval. John nevěděl, kde je jeho nový domov a ani neznal muže, který měl být jeho manžel.

Oba ovšem měli jedno společné - oba si přáli, aby se Johnovi vrátila paměť.

Domů se vydali taxíkem, seděl spolu na zadním sedadle a John neustále pokukoval k Sherlockově levé ruce, kde se třpytil zlatý prsten identický s tím, který dnes John dostal v nemocnici zpět i se svými dalšími osobními věcmi.

Sherlock si jeho pohledů samozřejmě všiml, ale nevěděl, jak reagovat. Přeci jen nebyl nejlepším řečníkem. Na to byl vždycky odborník John.

Celou cestu nepromluvili jediné slovo. Sherlock zaplatil taxi a oba vystoupili ven. Teprve poté začal Sherlock mluvit.

,,Připadá ti to tu trochu povědomé?” zeptal se.

John se rozhlédl kolem.

,,Nejsme si jistý,” přiznal John.

,,V pořádku,” přikývl Sherlock, než otevřel dveře od domu a vešel dovnitř. Jako správný gentleman podržel Johnovi dveře. ,,Náš byt je nahoře,” oznámil, než se vydal po schodech nahoru.

John ho jako vždy následoval. Vešli do jejich malého bytu a John se zvědavě rozhlížel. Zarazil se, když uviděl žlutého smajlíka. Pomalu přistoupil ke stěně a lehce se jí dotkl.

,,Nevím proč, ale evokuje to ve mě výstřel ze zbraně. Kulky ve zdi.”

Sherlock se pousmál.

,,Rád střílím do zdi, když se nudím. Vždycky tě to dokáže vytočit. Štve tě, že plýtvám kulky z tvé zbraně.”

,,Já mám zbraň?”

,,Ano, zvyk z armády.”

John přikývl, věděl, že byl v armádě. Sherlock mu během svých návštěv v nemocnici sepsal nejdůležitější události jeho života. John se nestačil divit.

,,Obávám se, že budeme muset spát v jedné posteli. Horní ložnici jsme předělali v laboratoř,” oznámil Sherlock.

,,Nevadí, třeba to pomůže, abych si vzpomněl.”

Sherlock přikývl, než se rozhlédl kolem.

,,Uhm, co by sis dal k večeři?”

,,Mám chuť na něco asijského.”

,,Vždycky jsi měl rád thajskou kuchyni,” usmál se Sherlock a vytáhl mobil, aby mohl objednat jídlo.

John se na něj srdečně usmál, než se posadil do pohodlně vypadajícího křesla. Sherlock se zarazil v půlce pohybu, než se opět usmál a dokončil objednávku.

…

Po večeři se vystřídali ve sprše, než se usadili v obýváku před televizí. John projížděl kanály a pořady. Měl zvláštní pocit, že spoustu z nich už někdy viděl. Usoudil, že to tak zřejmě bude. Kromě pár detailů si ale na nic podstatného nevzpomněl.

John i Sherlock oddalovali moment, kdy si měli jít lehnout do postele. Nakonec se ale Johnovi začali klížit víčka a tak Sherlock navrhl, ať se přesunou do postele.

Pomalým krokem je Sherlock vedl do místnosti, která vždycky byla svatyní jejich lásky. Tady se poprvé milovali, tady se milovali deset sekund po zasnoubení, tady se milovali v jejich svatební noc.

John se automaticky položil na stranu, na které vždycky spal, a Sherlock pocítil naději. Možná mu tato místnost pomůže najít vzpomínky.

Sherlock se položil na svou stranu a přikryl se. Otočil se čelem k Johnovi, který ho také pozoroval.

,,Mrzí mě, že si na tebe nedokážu vzpomenout, tak rád bych věděl, jak jsme se poznali,” povzdechl si John.

,,Můžu ti o tom povyprávět,” nabídl Sherlock.

John přikývl a nadšeně poslouchal zajímavý příběh o tom, jak potkal svého manžela. Opravdu nevedl nudný život.

…

Stalo se to jejich tradicí. Každý večer ulehli vedle sebe do postele a Sherlock vyprávěl nějaký příběh z jejich života. John mu vždycky naslouchal a přitom ho držel za ruku.

To byla taky úplná novinka v jejich vztahu. John se začal Sherlocka více dotýkat. V posteli leželi blízko sebe a často se stávalo, že se ráno budili zamotaní v objetí.

Johnovi se začaly vracet vzpomínky. Dokonale se vrátil do své role lékaře, nemoci a latinské pojmy rychle naskakovaly do jeho hlavy. Naproti tomu vzpomínky na Sherlocka si dávaly na čas.

Johna to frustrovalo. Chtěl si tak moc vzpomenout na svého manžela, chtěl ho konečně znovu políbit a vyznat mu lásku.

Jediné, co měl, byly příběhy, které mu Sherlock vyprávěl. Ty příběhy miloval, ale vzpomínky se ničím nahradit nedaly.

Vzpomínky byly jedinečné a na celý život.

…

Uběhly tři týdny a John se Sherlockem se právě vraceli domů. John byl na kontrole kvůli svým zraněním. Rozhodli se, že si dneska udělají něco jako rande. Z nemocnice se projdou až k Angelovi, kde proběhlo jejich první rande.

Při cestě se ale stalo něco neočekávaného. V prázdné zadní uličce je napadla pětičlenná parta pobudů.

Jeden z nich praštil Johna po hlavě. Jednou ranou ho srazil k zemi, kde zůstal ležet.

,,Johne!” vykřikl vystrašeně Sherlock.

John se ale nehýbal.

Sherlock v záchvatu zuřivosti s nimi začal bojovat.Proti pětičlenné skupině ovšem neměl šanci. Brzy se ocitl na zemi, daleko od svého Johna.

Sherlock si zakryl hlavu, očekával, že se ho do ní budou snažit udeřit. Jenže k žádnému úderu nedošlo. Místo toho uslyšel Sherlock dvě bolestné vyjeknutí.

Rychle vstal na nohy a otočil se. Překvapením ovšem zmrzl na místě.

Jeho John byl na nohách a pomalu likvidoval ty idioty, co je napadli.

Dva už leželi na zemi a o deset sekund později se k nim přidal třetí.  

Další dva raději utekli. John se za nimi mohl rozběhnout, místo toho se ovšem vydal k Sherlockovi.

,,Jsi v pořádku, lásko? Neublížili ti?” ptal se John starostlivě, zatím co prsty bloudil po Sherlockově obličeji.

,,Jsem v pořádku,” odpověděl trochu roztřeseně Sherlock. Jeho srdce se ovšem divoce rozbušilo, když uslyšel to známé oslovení.

,,Dobře,” usmál se John a pevně ho objal.

,,Johne?” zeptal se zmateně Sherlock.

,,Vzpomínám si, lásko, Sherly, vzpomínám si na všechno,” šeptal John a na jeho tváři se usadil spokojený úsměv. ,,Jak moc jsi mi chyběl.”

,,To bych měl spíš říkat já.”

,,Nesmysl,” protočil John oči a konečně, konečně po třech týdnech abstinence se políbili.

Oba zasténali slastí a pokračovali, dokud jim nedošel drahocenný kyslík.

,,Neposuneme rande rovnou do naší ložnice?” zeptal se Sherlock.

,,Zapomeň! Celý den jsi skoro nic nejedl, až se najíš, rád ti splním tvé přání,” dodal John svůdně.

,,Jen jedno?” pozdvihl Sherlock obočí.

,,Najez se a máme o čem mluvit,” zamrkal John, než se vydal z uličky ven.

Tentokrát to byl Sherlock, kde následoval Johna.