1. kapitola

Jak už jste se dozvěděli v novinkách, Save me se obnovuje!! Doporučuju opět přečíst, upravuju ji!

,,Byl to vše jen magický trik, Johne. Jsem lhář, podvodník.ˮ John stál před budovou nemocnice a se strachem pozoroval osobu stojící na střeše.

,,Sherlocku, ne-ˮ

,,Miluju tě, Johne. Vždycky jsem tě miloval. Postarej se prosím o Hamishe a řekni mu, že ho miluju.ˮ Sherlock se postavil nebezpečně blízko k okraji a John pochopil, co chce udělat.

,,Sherlocku, nedělej to.ˮ

,,Sbohem, Johne,ˮ zašeptal Sherlock a odhodil mobil stranou.

,,Sherlocku, NE!!!ˮ zakřičel zoufale John, ale bylo už pozdě. Sherlock skočil.

…

John se vyděšeně probudil. Rozhlédnul se kolem sebe, ale kolem něj byla jen černočerná tma. Natáhl ruku vedle sebe, která ho okamžitě zbavila naděje, že to byl jen sen. Druhá polovina postele byla opravdu prázdná a jeho manžel mrtvý. Všechno to byla skutečnost.

S námahou se snažil potlačit slzy v jeho očích. Přál si, aby se vše vrátilo do normálu, aby mohl zachránit Sherlockův život, ale na to bylo už pozdě. Sherlock dobrovolně ukončil svůj život a John stále neznal jeho důvod. Věděl, že v tom měl prsty Moriarty. Nevěděl sice jak, ale věděl, že měl.

John vstal z postele a zamířil do sprchy. Byl zpocený, potřeboval sprchu a čisté pyžamo. Okamžitě. Svlékl ze sebe pyžamo a odhodil jej do koše na prádlo. Vstoupil do sprchového koutu a pustil na sebe proud studené vody. Bylo mu jedno, že ta voda je mrazící, potřeboval něco cítit, i kdyby to měl být chlad.

Chlad pomáhal Johnovi přebít tu strašnou bolest, co cítil uvnitř a byla to taky jediná možnost, jak si mohl ublížit, aniž by na něm zůstaly nějaké důkazy. Nejraději by vše vzdal a následoval Sherlocka, ale měl syna, o kterého se musel postarat. Byl jedinou osobou, která zbyla z jeho rodiny. Nedokázal si představit, že by zklamal jeho důvěru tím, že by si vzal život jako srab. Musel být silný a bojovat pro něj, když už nikoho jiného neměl.

John vypnul vodu a vyšel ze sprchy. Rychle se utřel ručníkem a oblékl se do čistého pyžama. Vrátil se zpět do postele a snažil se usnout.

Spánek dlouhou dobu nepřicházel. John jen nehybně ležel na posteli a zíral do stropu. V celém domě bylo ticho. Žádné housle, žádný smích. Všude bylo jen útrpné ticho, aneb připomínka toho, kolik toho ztratil. Měl šťastnou rodinu, nyní mu zbyl jen jeho syn, paní Hudsonová a Mycroft s Gregem. I přesto bylo lepší mít aspoň něco než nic.

John nevěděl, co bude dále dělat. Pohne se se svým životem dále? Začne opět randit? Ne, to nedokáže. Nikdo mu nedokáže nahradit Sherlocka, jeho drahého detektiva, milujícího a chytrého manžela. Nikdo nedokáže vymazat bolest z jeho bolavého srdce.

Povzdechl si a rukou si pročísl své mokré vlasy. Po jeho sprše se nikdy neobtěžoval vysušit si vlasy. Zavřel oči a představoval si, jaké by to bylo mít Sherlocka opět po svém boku. Představoval si, jak by ho Sherlock nyní líbal, držel se ho jako klíště a nedovoloval mu opustit jejich vyhřátou postel.

S falešnou nadějí sáhl rukou na druhou polovinu postele. Byla studená.

,,Sherlocku, jestli je tohle jen další tvoje pitomá hra, tak tě prosím, nech toho. Přestaň s tím a vrať se domů. Prosím,” šeptal John zoufale a doufal, že se otevřou dveře do ložnice a v nich bude stát jeho drahý manžel oděný do černého kabátu.

Nic takového se ovšem nastalo.

…

Hamish mezitím ležel ve své posteli. Z jeho očí tekly slzy, ale z jeho hrdla nevyšel jediný vzlyk. Tiše poslouchal tekoucí vodu v koupelně v dolním patře. Hamish nebyl hloupý, moc dobře věděl, jak si jeho otec kompenzuje bolest ze ztráty svého manžela. Dělal však, že o tom neví, aby svého otce nezničil ještě víc. Otec byl velmi citlivý člověk a on věděl, že by na fakt, že o jeho sebepoškozování ví, nereagoval dobře. 

Proto každý večer poslouchal tekoucí vodu a snažil se ignorovat tu neskutečnou bolest v jeho srdci. Snažil se předstírat, že o ničem neví, ale bylo to tak sakra těžké. Nechtěl však ztratit i svého druhého otce, proto byl raději zticha a hleděl si svého. V duchu však tiše doufal, že se stane nějaký zázrak, a jeho otec bude tím samým usměvavým člověkem, jakým byl předtím. Doufal, že se stane něco, co ho zachrání, něco, co je zachrání oba, protože i on potřeboval záchranu.

Bylo toho na něj moc. Děti ve škole se mu vyhýbali, nevěděli, co si o něm myslet. A popravdě, ani Hamish sám nevěděl, čemu má věřit, co je lež a co pravda. Po smrti jeho otce jako by se všechno smíchalo v jedno.

Jeho strýčkům, Gregorymu a Mycroftovi, se po dlouhé době podařilo dokázat fakt, že Moriarty byl skutečný a Sherlock byl opravdový génius. I přesto ale nikdo nevěděl, co se toho dne na nemocniční střeše přesně odehrálo. A to ho štvalo.

Hamish si nepřál nic jiného než to, aby tato noční můra skončila, aby někdo přišel a řekl, že to byl jen špatný vtip. Věděl, že se to nestane, ale jedna jeho malá část stále doufala.

Hamish spojil ruce a hluboce se nadechl.

,,Bože, nevím, jestli existuješ nebo ne, podle vědeckých teorií a mých poznatků myslím, že ne, ale pokud tady opravdu je nějaká vyšší síla, prosím tě, dej sílu mě i mému otci překonat útrapy, které se nám dostali do cesty. Prosím, pomoc mému otci, je mi jedno, jestli to bude na úkor mého štěstí, ale pomoc mu. Je to nejdůležitější, co mám, to nejdůležitější, o co nechci přijít. Tak tě prosím, pomoc mu. Amen.ˮ

Hamish by se nejraději sobě zasmál. Byl už tak zoufalý, že prosil o pomoc u boha. Jednou slyšel svého strýce říct, že starost je nevýhoda. Nyní začal chápat smysl této věty. Možná byl nejvyšší čas, aby potlačil své pocity hluboko dovnitř a uzamknul je. Možná.

Hamish uslyšel zaskřípání dveří a následné kroky, které směřovaly blíže k jeho pokoji. Zavřel oči a snažil se co nejpřesvědčivěji kamuflovat spánek. Jen o chvíli později se otevřely dveře do jeho pokoje.

John k němu přistoupil co nejblíže a pohladil ho po vlasech.

,,Misho, bože, Misho. Jak moc si přeji, abys nyní nemusel prožívat moji bolest, abys byl ušetřen všech nepěkných událostí, které se nám odehrály. Vím, že je to pro tebe teď těžké, doufám však, že jednou ti budu schopen vše vynahradit. Ať to tvůj otec udělal z jakéhokoli důvodu, doufám, že mu jednou odpustíš. Doufám, že i mně jednou odpustíš.”

Hamish měl těžkou práci s předstíráním spánku, nechtěl nic jiného, než otevřít oči a říct svému otci, že mu odpouští, že neudělal nic špatného. Věděl však, že kdyby to udělal, vyšlo by najevo, že ví o otcově sebepoškozování. A to za žádnou cenu nehodlal dopustit.

,,Miluju tě, Misho, a vždy pro tebe udělám maximum. Chci pro tebe jen to nejlepší. Chci, aby aspoň jeden z nás žil svůj život šťastně. Promiň, ale já bez Sherlocka nedokážu žít šťastný a spokojený život. Už před oltářem jsem mu slíbil věrnost a lásku do konce života. Tento slib nehodlám porušit.”

Johnova ruka opustila synovy vlasy. John pomalu odešel z pokoje a doufal, že se mu konečně podaří usnout, když ze sebe dostal své myšlenky. 

Vrátil se zpět do ložnice a ulehl pod peřinu. Cítil se lépe, když ze sebe dostal malinkou část svých trápení. Zavřel oči a snažil se usnout. Byl tak vyčerpaný, že jeho tělo přestalo poslouchat mozek a ponořilo se do hlubokého spánku.

…

Hamish už po druhé toho večera plakal. Do úplného ticha zašeptal slova, která se drala už hodnou chvíli ven z jeho úst.

,,Odpouštím ti, tati. Odpouštím vám oběma.”