1. kapitola

Doufám, že se vám bude první kapitola líbit. Snažím se pozvednout kvalitu mých povídek. 

Byla středa večer a Will trávil svůj čas jako obvykle, seděl v křesle naproti Hannibalovi a vedl s ním jednu z jejich ne úplně normálních debat. Na stolcích vedle nich měl každý sklenku plnou červeného vína. V krbu plápolal oheň a osvětloval jejich tváře.

Hannibal se celou dobu díval Willovi do očí. Will byl schopný jeho pohled opětovat jen na několik vteřin, ne snad protože by mu Hannibalův pohled byl nepříjemný, ale kvůli pravému opaku. Hannibalova pozornost pro něj byla velmi příjemná a to ho děsilo. 

Hannibal byl jiný, než ostatní lidé. Stačil jediný pohled na něj a každému to bylo jasné. Pro ostatní jeho odlišnost představovala jeho neuvěřitelné bohatství nebo jeho evropský původ. Pro Willa to bylo něco mnohem hlubšího – Hannibalova povaha.

Každá mince má dvě strany. Will doteď viděl jen tu jednu, jeho dokonale vytvořenou lidskou masku. Jenže na rozdíl od ostatních nebyl dost naivní na to, aby si myslel, že ten dokonalý psychiatr nemá i temnější stránku.

Tady ve své kanceláři při jejich rozhovorech ho Hannibal nechal kousíček nahlédnout za svou masku. Byl ovšem tak opatrný, že Will neměl jediné tušení, co skrývá. Pro muže, který obvykle věděl všechna vaše tajemství při prvním pohledu na vás, to bylo lehce frustrující. I když Willovi neustále v hlavě blikala varovná kontrolka, Hannibalovi věřil, protože s ním vždy jednal na rovinu.

,,Tvé kruhy pod očima jsou horší. Jack tě opět honí?”

,,Ano, hold vrazi si neberou volno.”

,,I tak to není dobré, zvláště pro tvé zdraví.”

,,Já vím, ale je těžké jít spát, když mě práce nenechá.”

,,Pověz mi, Wille, co vidíš za zavřenýma očima?”

Will si frustrovaně povzdychl a zavřel oči, aby si připomněl všechny výjevy z místa činu, které ho nenechávaly klidným.

,,Výjevy z místa činu. Krev. Detailní smrt všech lidí, kteří leží v márnici FBI,” odpověděl nakonec a složil hlavu do dlaní. Kvůli tomu si nevšiml, jak si Hannibal olízl rty. Následně si poposedl, aby zakryl, co Willova slova dělají jeho kalhotám.

,,A jak se kvůli tomu cítíš?” neodpustil si to největší klišé.

Will se hořce zasmál a sundal si brýle, aby si mohl promnout své unavené oči.

,,Lepší větu jsi nemohl vymyslet?” zatřepal Will hlavou.

,,Mohl, ale to bych tě neviděl usmívat se,” odpověděl Hannibal se svým výjimečně upřímným úsměvem.

Will zčervenal a stočil pohled na své ruce.

,,Myslím, že pro dnešek už toho máš dost. Nech mě tě odvést domů.”

,,Ale já mám tady své auto.”

,,Můžeš přespat u mě. Zítra ráno tě odvezu sem a můžeš vyrazit do práce. Nyní, Wille, se obávám, že není dobré, abys jel domů. Nechci, aby se ti něco stalo.”

,,Ale já nemůžu,” protestoval Will.

,,Wille, opravdu nechci, aby se ti něco stalo. Toto bude pro tebe bezpečnější. Prosím.” Stačilo, aby ho Hannibal poprosil a přidal svůj přesvědčovací výraz, a Will byl ztracený.

,,Dobře,” přikývl nakonec a okamžitě se nenáviděl za svou odpověď. Nenáviděl, jak s ním Hannibal manipuloval.

,,Skvěle. Prosím, počkej chvíli.”

Hannibal vzal jejich skleničky a uklidil je. Následně si udělal pořádek na svém pracovním stole a zhasnul veškerá světla. Vzal si svůj kabát a zamknul svou kancelář, než se spolu s Willem vydal ke svému autu.

…

Cesta k jeho domu proběhla v tichosti. Jediné, co bylo slyšet, byla tichá hudba vycházející z rádia. Willa to celé uklidňovalo. Začínal cítit, jak jeho víčka těžknou, ale bojoval proti spánku. Nechtěl usnout v autě.

Hannibal si jeho boje samozřejmě všiml. Koutkem oka se zájmem pozoroval, jak Will bojuje proti únavě.

,,Moje malá promyko,” pomyslel si a s něžným úsměvem zaparkoval své auto do garáže.

Oba muži vystoupili z auta a Hannibal je vedl do svého domu.

,,Omlouvám se, Wille. Neměl jsem čas uvařit nic k večeři, takže si musíme vystačit se zbytky z obědu.”

,,To je v pořádku,” přikývl Will a přidal i malý úsměv.

,,Posaď se zatím do jídelny, ohřeji nám večeři.”

,,Nemůžu nějak pomoci?” zeptal se Will jako kdykoli předtím, když u Hannibala jedl.

,,Pokud bys byl tak laskav, můžeš prostřít stůl. Tentokrát nám bude stačit pouze vidlička a nůž.”

Will přikývl. Poté, co Hannibalovi podal svůj kabát, zamířil do jídelny a nachystal prostírání a příbor. Hannibal ho už několikrát poprosil o prostření stolu, takže Will nyní už věděl, kde co je a jak má stůl správně prostřít. Neměl nejmenší ponětí, jak tato skutečnost Hannibala těšila.

Sotva Will dokončil přípravy stolu, Hannibal do jídelny vešel se dvěma talíři plnými teplého jídla.

,,Omlouvám se, není to nic moc.”

,,Je to v pořádku, děkuji.”

,,Není zač, Wille. Dáš si víno?”

,,Dneska jsem ho měl dost při mé terapii. Raději bych dal přednost vodě, prosím.”

,,Jak si přeješ, hned se vrátím.”

Hannibal odešel do kuchyně a napustil dvě sklenice vodou. Nechtěl pít víno sám a tak se raději rozhodl, že se připojí k Willovi a raději se napije čisté vody. Jakmile byly sklenice plné, vytáhl z jedné z poliček lahvičku s prášky a jeden rozpustil ve Willově sklenici. Zametl po sobě stopy a pak se i se sklenicemi vrátil zpět do jídelny.

,,Nech si chutnat, Williame.”

,,Děkuji.”

Will se s radostí zakousnul do jídla před sebou. Jelikož ho Jack tahal celý den z jednoho místa na druhé, neměl čas ani na oběd. Byl Hannibalovi vděčný, že aspoň on ho nenechal umřít hlady.

Když byl jeho žaludek plný, celé jeh tělo začalo být ještě unavenější a Will pomalu usínal. I tak proti únavě nepřestával bojovat a snažil se zůstat ještě chvíli vzhůru. Pomohl Hannibalovi odnést špinavé nádobí do kuchyně, kde ho Hannibal naskládal do myčky, kterou následně zapnul.

Willovi se zatočila hlava a jeho nohy mu vypověděly službu. Upadl do spánku a jeho tělo se málem zhroutilo na zem. Hannibal ho však okamžitě zachytil a vyzdvihl si ho do náručí.

,,Ach, ty můj Wille,” zašeptal, než se spícím agentem ve svém náručí zamířil do své ložnice. Věděl, že William se probudí minimálně za dalších dvanáct hodin a to bylo dost času na to, aby s ním mohl spát v jedné posteli.

Vystoupal schody do prvního patra a zabočil ke dveřím do své ložnice. Otevřel dveře a okamžitě přešel ke své obrovské posteli, na kterou Willa položil. Svléknul ho ze všeho až na spodní prádlo. Přitom si užíval pohled na to krásné tělo před sebou.

Když byl Will svlečený, přesunul ho na levou stranu postele a zakryl ho až ke krku.

,,Hned budu zpátky,” zašeptal, i když věděl, že Will ho neslyší.

Vrátil se zpět do přízemí, kde zamknul všechny dveře a zavřel okna. Zhasnul v celém domě světla a vydal se zpět do dvé ložnice. Will stále spokojeně spal. Hannibal založil v krbu oheň, aby jim bylo teplo, než se vydal do koupelny pro rychlou sprchu.

Umyl si vlasy, vyčistil si zuby a natřel své tělo různými hydratačními gely. Po vykonání všech svých potřeb zamknul dveře do ložnice. Nechtěl, aby se Will nějak zranil nebo ztratil, kdyby se náhodou stal náměsíčným.

Hannibal byl se svou prací spokojený, ale stále zbýval jeden malý detail. Prohledal Willovo oblečení, dokud nenašel jeho mobil. Vypnul zvonění, aby nikdo nemohl mladšího muže obtěžovat, zatím co bude odpočívat.

Oblečený pouze v pyžamových kalhotách vklouznul pod přikrývky vedle Willa a přitáhnul si ho blíž k sobě. Normálně do postele nosil i vrchní díl pyžama, ale proč nevyužít příležitosti? Aspoň se mohl dotýkat svou nahou hrudí té Willové.

,,Dobrou noc, má sladká promyko,” zašeptal a políbil Willa na čelo, než i on sám upadl do pokojného spánku.