1. kapitola

A/N: Děkuji za vaši úžasnou podporu. Jste ti nejlepší čtenáři, jaké by si mohl autor přát :)

Jean se už po několikáté prohlížel v zrcadle, ale stále nebyl se svým vzhledem úplně spokojený. Byl si moc dobře vědom toho, že mu utíká čas a jeho rande se rychle blíží. Měl se s Richelieuem setkat v nějaké malé klasické francouzské restauraci trochu vzdálené od centra Paříže.

Richelieu - měl by spíš říkat Armand - mu řekl, že není třeba se zbytečně strojit, ale Jean chtěl udělat dobrý dojem. Bylo to tak dlouho, co byl na rande a nyní vůbec nevěděl, jak se má chovat ani jak se obléct. Byl beznadějný.

Jeho synové byli naštěstí venku - trénovali na fotbalový zápas. Pátek byl proto jediným dnem, kdy byl doma dříve než oni. Nyní to bylo nespornou výhodou, nemusel jim vysvětlovat, kam se tak pěkně obléká a už vůbec jim nechtěl říkat, že jde někam s mužem, který je tak trochu tyranizuje.

S dalším povzdechem se ještě jednou prohlédl v zrcadle. Jeho nynější outfit se mu líbil víc než ty předešlé.

,,Bude to muset stačit, nic lepšího nemám.”

Ještě několikrát zkontroloval, že mu nikde netrčí cedulka a že vypadá opravdu dobře, než opustil svou ložnici a vydal se do restaurace.

Restaurace, kterou Armand vybral, nebyla daleko od jeho domu. Proto se neobtěžoval vytahovat své auto z garáže, místo toho si udělal malou procházku.

Do restaurace vešel s deseti minutovou rezervou, nicméně Armand už tam byl a nervozně bloudil očima po celé místnosti.

Jean se k němu vydal s malým úsměvem na tváři. Věděl, že neudělal chybu, když se mu odvážil napsat.

Armand si ho všiml a okamžitě vstal i s květinou v ruce, kterou mu předal.

,,Děkuji,” zčervenal Jean. Nikdo mu nikdy nedal na rande květinu.

,,Není zač,” usmál se Armand, než mu odsunul židli. Jean se s radostí usadil.

K jejich stolu přišla servírka a donesla jim jídelní lístky, než se opět vypařila pryč.

,,Musím se přiznat, že mi to stále připadá neskutečné,” uchechtl se Jean.

,,Copak?” zeptal se překvapeně Armand.

,,Nikdy jsem neodcházel z třídních schůzek s nabídkou k rande. Pokud tedy nepočítám maminky ostatních žáků.”

,,Sám nevím, co to do mě vjelo, asi bych se měl omluvit.”

,,Není za co,” zavrtěl Jean hlavou. ,,Pokud tedy nelituješ dnešní večeře.”

,,To  žádném případě. Myslel jsem, že jsem mohl použít trochu jiný způsob zeptání. Choval jsem se jako nafoukaný idiot.”

,,Mí synové by řekli, že to oproti normálu není žádná změna. Já tedy rozhodně nesouhlasím. Aspoň to zaujalo moji pozornost.”

,,Copak Aramis a Athos, ti by mě rádi viděli hnít v pekle,” zasmál se Armand. ,,Vím, že to není na začátek dobrá otázka, ale co jejich matka?”

Jean s povzdechem zavřel jídelní lístek a odložil ho stranou.

,,Promiň, nemusíš mi odpovídat.”

,,Ne,” zavrtěl Jean hlavou. ,,Není to problém. Já nejsem jejich biologický otec, jsem jejich strýc. Jejich rodiče zemřeli při autonehodě. Neměli nikoho jiného, kdo by se o ně postaral, tak jsem si je vzal k sobě. Sice nevím, jak se chovají ve škole, ale doma bys pracovitější chlapce těžko pohledal. Jsem rád, že je mám.”

,,Možná na ně přeci jenom změním názor.”

,,Pokud plánuješ další rande, je to dobrý nápad,” pokrčil Jean rameny.

,,Tak to bych měl,” přikývl Armand a Jean úlevně vydechl.

Opět přišla servírka a tak si objednali jídlo a pití, než spolu opět začali mluvit.

,,Ty nemáš žádné děti?” zeptal se Jean.

,,Ne, dost si jich užiju v práci. Navíc nikdy jsem nepotkal nikoho, s kým by stálo za to založit rodinu.”

Jean moc dobře věděl, o čem Armand mluvil. Sám nemohl najít někoho, kdo by byl dost dobrý pro jeho chlapce. Někteří jejich existenci naprosto ignorovali.

,,Proč tedy zrovna já?” vypadlo z něj, než to mohl zastavit.

,,Nevím, prostě jsem to tak cítil, připadalo mi to správné.”

Jean naprosto zrudl, naštěstí ho zachránil servírka, která jim přinesla víno.

,,Na zdraví,” řekl Armand a nadzvedl svou sklenici.

,,Na nás,” opravil ho Jean a přiťukl si s ním.

Teď to byl Armand, kdo měl ruměnec na tváři.

Raději přešli k jiným tématům. Mluvili o práci a snažili se najít co nejvíce společných zájmů. Přitom konzumovali dobré jídlo a pití. Jean byl opravdu rád, že byl pozvaný do této restaurace.

Ke konci večera se po krátké hádce dohodli, že Armand zaplatí jídlo a Jean ho půjde doprovodit domů.

Opustili teplo restaurace a vydali se k Armandovi domů. Na nebi jasně zářily hvězdy, pro Jeana to byla dokonalá večerní procházka. Něco tomu ale scházelo.

Velmi opatrně vzal Armandovu pravou ruku do své a propletl si s ním prsty. Zvědavě se na něj podíval, ale Jean se jen usmál a tak to nechal být.

Ruku v ruce došli až k paneláku, ve kterém měl Armand byt.

,,Užil jsem si to, děkuji,” usmál se Armand.

,,Ne, to já děkuji,” zavrtěl Jean hlavou. ,,Příště naplánuju něco já.”

,,Opravdu bude příště?”

,,Pokud chceš?”

,,Samozřejmě že ano.”

,,Pak jsme domluveni, ozvu se ti.”

,,Dobře.”

Zůstali stát naproti sobě neschopni jediného slova.

,,Můžu?” zeptal se nakonec Jean.

Armand, který ho hypnotizoval pohledem, jen přikývl.

Jean se k němu pomalu naklonil a lehce si ho za tvář přitáhl k sobě. A pak se konečně políbili. Tři malé sladké polibky, než se od sebe odtáhli.

,,Zítra napíšu,” řekl nakonec Jean.

,,Budu čekat,” usmál se Armand.

,,Dobrou noc.”

,,Tobě taky.”

Jean Armandovi zamával, než pomalu odcházel domů. S dnešním večerem nemohl být spokojenější.

…

Když Jean dorazil domů, všude bylo ticho. Bylo ale jasné, že jsou chlapci doma, jelikož jejich boty ležely u dveří. Jean se tiše přesunul do své ložnice, kde se svlékl a zaplul pod přikrývky.

Nechtěl nic zakřiknout, ale možná právě potkal někoho, kdo mu skutečně rozumí.

Byl to krásný pocit a Jean už se nemohl dočkat, až mu zítra napíše.