10. kapitola

06.04.2016 19:33

 

Greg se vrátil domů pozdě večer. K jeho překvapení byl Mycroft ovšem doma - Mycroftův nejoblíbenější kabát visel na věšáku. Greg mu ho daroval k jejich prvním společným Vánocům a od té doby Mycroft nenosil žádný jiný.

Lehce po něm přejel prsty a užíval si dotek tak jemného materiálu. Připomínalo mu to jeho manžela.

Nakonec nechal kabát kabátem a odešel do svého provizorního pokoje, který byl naštěstí přímo spojený s koupelnou. Odhodil své oblečení na zem, bylo mu jedno, kam dopadne. Byl unavený a potřeboval se umýt, aby se konečně mohl jít vyspat.

Vešel do sprchového koutu a pustil na sebe proud horké vody. Rychle se umyl sprchovým gelem a vodu opět zastavil. Usušil se suchými osuškami a nahý ulehl do postele. Automaticky natáhl levou ruku na druhou polovinu postele, kde vždycky bývalo Mycroftovo teplé tělo. Nyní ovšem nahmatal jen studené přikrývky.

,,Vážně to má takhle být?” zašeptal do svého polštáře, na který začaly dopadat jeho slzy. ,,Copak si po tom všem nezasloužím trochu štěstí?”

Nikdo mu neodpověděl a tak jen zavřel oči a vydal se na cestu spánku. Při tom přemýšlel, jestli by se ve spánku nemohl nějak udusit nebo jestli by se mu nemohlo zastavit srdce.

Všiml by si Mycroft absence svého manžela? Nebo by to byl smrad, který by odhalil zdechlinu v jednom z jeho hostovských pokojů?

Greg se přitiskl pevněji k matraci a roztřepaně se nadechl.

Věděl, že dnešní spánek nebude o nic lepší, než byl ten včerejší.

…

Sherlock neměl veliké očekávání, že by na něj John mohl čekat. Zvlášť vzhledem k tomu, že už bylo vážně pozdě. Tak se i stalo, opět ho uvítala jen zima a prázdnota a Sherlockovi to drásalo srdce.

O mnoho později ve své posteli přemýšlel o své a Gregově poslední misi. Potřebovali zničit poslední kousek Moriartyho organizace, posledních pár mužů, aby se mohli vrátit tam, kam je celou dobu táhlo jejich srdce.

Pamatoval si, jak poté, co zavraždili dvacet mužů, se jen usmívali nad tím, že konečně mohou jít domů. V letadle na cestě zpět si konečně mohli nasadit své snubní prsteny, shodit ze sebe vousy, ostříhat dlouhé vlasy a opět být sami sebou.

Byl to krásný pocit, ale veškerá radost vyprchala v momentě, kdy se na ně Mycroft s Johnem podívali jako na pytle s odpadky, které zapomněli vynést ven a ty jim nyní bránily v cestě.

Sherlock nikdy nezapomene ten výraz v Johnově tváři. To zmatení, vztek, znechucení. Byl si jistý, že kdyby ho někdo za živa svlékl z kůže, bolelo by to mnohem míň.

Sherlock by rád řekl, že litoval celého tohoto divadla, že litoval opustit Johna, ale nemohl. Celé to dělal jen kvůli němu a svému bratrovi. Chtěl, aby byli v bezpečí.

To, že byl jeho manžel v pořádku, pro něj mělo tu největší hodnotu na světě a Sherlock by vše udělal znovu, jen aby Johna zachránil.

Sherlock nikdy nic nechtěl za vyřešenou vraždu, za splněnou misi, ale co by teď dal za to, aby se na něj John usmál? Aby se na něj John skutečně podíval? Proč se pořád choval, jako by byl mrtvý? Copak John neměl radost, že se vrátil?

Sherlock věděl, že dneska neusne a tak odešel z bytu pryč. Pěšky došel ke Scotland Yardu, kam se s lehkostí vloupal. Jeho první zastávkou byla podzemní střelnice.

Neobtěžoval se se sluchátky, nabil svou zbraň a začal střílet na terč. Nezáleželo mu na tom, jestli se strefí nebo mine, důležité bylo ztratit se v sobě, zapomenout na všechny starosti a pro jednou být sám sebou.

Kulky lehce nacházely cíl a obrys figuríny a skrz naskrz ji ničily. Sherlock střílel a střílel, dokud mu nedošly náboje.

Zabezpečil zbraň a strčil si ji do kapsy u kabátu. Vybil sice nějakou energii, ale bolest to neoddálilo. Pomalým krokem se proto vydal do Lestradeovy nové kanceláře, do které se během půl minuty vloupal.

Naštěstí měl Lestrade stále v kanceláři pohovku a tak se natáhl a aspoň na chvíli zavřel oči. Jiné prostředí ho podivně zklidňovalo a on brzy usnul.

…

Greg netušil, jak se mu podařilo usnout, nicméně víc než tři hodiny stejně nenaspal a tak se rozhodl vstát a vydat se do kanceláře. Jenže brzy vstával i Mycroft, s kterým se potkal v kuchyni.

Trapně na sebe jen přikývli, zatím co si Mycroft vařil ranní kávu.

,,Vrátil ses včera pozdě?” zeptal se Mycroft. V jeho hlase nebyla obava ani zvědavost.

,,O půlnoci,” odpověděl Greg. ,,Mám ještě nějakou práci, pojedu do práce dřív.”

Mycroft přikývnul, byl k němu otočený zády a ani jednou se na něj neotočil. Greg chtěl odvrátit pohled od něj, když vtom si toho všiml.

S bolavým srdcem odešel z domu pryč.

Toho byl snubní prstýnek, který chyběl na Mycroftově prsteníčku. Jestli Greg někdy pochyboval o Mycroftových citech, teď je viděl až příliš jasně.

Greg nastoupil do svého auta a vydal se na cestu do práce. Celou cestu ho štípaly oči, ale teprve až zaparkoval v podzemní garáži, dovolil si brečet. Opřel si hlavu o sedadlo a nechal proud slz volně téct.

Musel čekat dva roky, aby si mohl opět nasadit jejich snubní prsten. Jeho prsten pro něj byl jediné spojení s Mycroftem, byl pro něj důležitý a Mycroft ten svůj sundal. Jen tak. Poté co se mu manžel vrátí domů.

Greg se cítil, jako by mu Mycroft bodl nůž do zad a desetkrát s ním zatočil, jen aby zvětšil bolest. Pohlédl na svůj snubní prsten a přitiskl si ho ke rtům.

,,Navždy tvůj, můj drahý Gregory,” zašeptal.

Byla to slova vyrytá na vnitřní straně, malé tajemství mezi ním a Mycroftem. Byli jediní, kteří věděli, co je vyryté na jejich prstenech.

,,Co mi to děláš, Mycrofte?”

Ticho, tak jako vždycky. Greg si připadal, že ticho je jediná věc, která mu zůstala. Jenže ticho mu nemohlo dát lásku ani ho obejmout.

Naštvaný a zklamaný vystoupil z auta ven a zamířil k výtahu. Krátkou cestou se dostal ke své kanceláři, jejíž dveře byly otevřené.

Překvapeně vešel dovnitř a našel svého švagra spát na jeho pohovce. Povzdechl si a ze skříně na druhé straně kanceláře vytáhl deku, kterou ho přikryl.

Sherlock si toto nezasloužil. Vždy jen pomáhal lidem, nikdy neměl nic jiného v úmyslu, ale všichni ho jen odsuzovali.

Možná, napadlo Grega, by bylo lepší, kdybychom tam oba umřeli.

Posadil se ke stolu a začal pracovat na protokolu o včerejší vraždě. Snažil se být co nejtišší, Sherlock se potřeboval vyspat.

…

Zhruba o dvě hodiny později se jeho nezvaný host začal konečně probouzet.

,,Vítej mezi živými,” ušklíbnul se Greg.

,,Já myslel, že už mám konečně klid,” povzdechl si Sherlock a protáhl se.

,,Ještě ne,” zavrtěl Greg hlavou a podíval se na Sherlocka vážně. ,,Slib mi, že se o nic nepokusíš. Žádné drogy, žádné prášky, žádná sebevražda.”

,,To zatím nemám v plánu.”

,,Sherlocku,” trval na svém Greg. ,,Nenuť Johna tě podruhé pohřbívat.”

,,Jaký by v tom byl rozdíl? Pro něho jsem stále mrtvý.”

,,John ti odpustí, vždy ti odpouští.”

,,Jenže nikdy předtím jsem si nehrál na mrtvého. Nikdy už to ani neudělám, příště se můžu oddělat sám.”

,,Jaká to krásná slova po ránu,” vyrušila je z rozhovoru Sally.

,,Sally, jak naprosto ohavné je tě po ránu vidět.”

,,Taky tě ráda vidím, magore,” mrkla na něj. ,,Ráno se našel ve střelnici použitý terč a celý Yard šílí z toho, že se sem někdo vloupal. Ty o tom nejspíš nic nevíš, co?”

,,Zdá se mi to, nebo ti absence Andersona dost zvýšila IQ?”

,,Kompliment od samotného mistra, to mě těší.” Sally se otočila zpět na Grega. ,,Už jsi snídal?”

,,Ne, dopisoval jsem hlášení,” odpověděl Greg.

,,Skvěle, tak pojďte, zvu vás.”

,,I mě?” zeptal se udiveně Sherlock.

,,Jasně že jo, potřebujeme dohnat ty roky, co jsme se neviděli. Chci slyšet o tom, jak jste nakopali ty jejich zadky.”

,,Jsi divnější než kdy předtím,” konstatoval Sherlock.

,,Ty taky, teď pojďte, než si to rozmyslím.”

Oba ji poslušně následovali do blízkého stánku. Káva a koblihy, to přesně potřebovali.

…

Sally měla vždycky zvláštní schopnost Gregovi zvednout náladu. Jak se zdálo, na Sherlocka to působilo taky. Ale něco v jeho úsměvu nebylo pravé. A Grega to děsilo.