11. kapitola

17.04.2016 17:03

 

A/N: Omlouvám se, mám toho moc a nestíhám. Doufám, že na začátku května dojde k jistému uvolnění, ale zatím jsem pohlcena školou. Další díl Konzultantů bude asi až příští týden.

 

Sherlock byl vždycky vzdálený, nedostupný. Byl ve svém vlastním světě, daleko od všeho živého. S Johnem se však stal mnohem přístupnějším, pro jednou vypadal jako opravdový člověk. Ale nyní se vrátil zpět do svého nitra, opět vypadal jako nadčlověk, který je příliš chytrý pro své vlastní dobro.

Jenže jak se zdálo, nikdo kromě Grega si této obrovské změny nevšiml. Nikdo mu nevěnoval tolik pozornosti, aby se na něj pořádně zadíval a popřemýšlel o něm.

Greg už toho měl opravdu dost, dlužil Sherlockovi všechno a tak se odhodlal k radikálnímu kroku.

Po snídani se Sally Sherlocka poslal do márnice, aby ho zabavil. Sám pak odjel do Johnovy ordinace, kde stačilo ukázat průkaz, aby se dostal co nejdříve dovnitř.

Jak se ale zdálo, John ho neviděl moc rád.

,,Co se děje, Gregu?” zeptal se s povzdechem John a opřel se o opěrku svého křesla.

,,Je na čase, abychom si promluvili,” odpověděl Greg a posadil se do židle naproti něj.

,,Teď na to není vhodná doba, mám venku pacienty.”

,,Obávám se, že se jedná o tvého manžela. Řekl bych, že to by pro tebe mělo být dost důležité.”

Johnovy oči se lehce rozšířily a jeho tělo ztuhlo.

,,Co je se Sherlockem?”

,,Zatím nic, ale jestli s ním nezačneš mluvit, tak mám obavu, že k něčemu dojde.”

,,Já-” začal se bránit John, ale Greg ho okamžitě přerušil.

,,Chápu, že ty i Mycroft jste na nás naštvaní, ale Sherlock je extrémně citlivý. Celou tu dobu, kdy jsme byli pryč, se netěšil na nic jiného, než až se s tebou uvidí. Kvůli přestrojení jsme ani nemohli nosit snubní prstýnky! Nemáš nejmenší ponětí, jak moc byl šťastný, když si ho po dvou letech mohl konečně nasadit zpátky.” John sklopil oči. ,,Sherlock by ti to nikdy nepřiznal, ale trpěl nočními můrami. Nemohl spát, vždycky se vzbudil s křikem. Křičel tvoje jméno, Johne. Zdálo se mu, že tě nebyl schopný ochránit, že jsi mu umřel v náručí.”

,,To jsem nevěděl,” zašeptal John.

,,Víš, že včera večer ani nebyl doma? Ráno jsem ho našel spát v mé kanceláři na pohovce. Vloupal se do Scotland Yardu.”

John se zastyděl. Neměl nejmenší tušení, co jeho manžel dělal. Ignoroval jeho existenci, dělal, jako by byl stále pryč, stále mrtvý.

A přitom měl být rád, že je jeho manžel zpátky a věnovat se mu. Jenže byl tak naštvaný, že mu Sherlock tak dlouho lhal! Zřejmě to se svou zlostí ale přehnal.

,,Jak je Sherlockovi?” zeptal se.

,,Mám strach, že pokud se s ním neusmíříš a dál ho budeš odhazovat, vrátí se zpět k drogám.” John se na něj vystrašeně podíval. ,,Je to jeho obranný mechanismus. Slib mi, že si s ním dneska promluvíš.”

John přikývl a okamžitě se zeptal: ,,Víš kde je?”

,,Poslal jsem ho k Molly do márnice, aby se zabavil.”

,,Napíšu mu a dneska skončím dřív.”

,,Díky, Johne.”

,,Ne, to já děkuji. Právě jsi mi zachránil manželství.”

Greg přikývl a zvedl se k odchodu.

,,Dávej na něj pozor. Za to všechno, co pro nás udělal, si zaslouží štěstí.”

John přikývl a okamžitě z kapsy vytáhl mobil.

Greg odcházel s dobrým pocitem v srdci. Doufal, že ti dva konečně vše urovnají.

…

Sherlock prováděl v laboratoři další experimenty s částmi těla, když ucítil vibrace ve své kapse. Celý překvapený vytáhl z kapsy telefon a zjistil, že mu psal John.

Lehce roztřeseně si zprávu přečetl.

Mohl bys být dneska v šest hodin doma? Měli bychom si promluvit, ale klidně to ber jako rande.

John s ním chtěl mluvit? Opravdu mluvit? A četl špatně, nebo se ve zprávě opravdu objevilo slovo rande?

Sherlock si přečetl zprávu ještě jednou a pak ještě třikrát, aby se přesvědčil o správnosti.

Zatím nevěděl, co v Johnovi vyvolalo takovou změnu, že se s ním chtěl nyní sejít. Byl ale rád, že jeho manžel konečně iniciuje nějaké setkání, které by mohlo vyřešit jejich nynější situaci.

Měl spoustu času, proto dodělal své experimenty, než vyrazil domů. Krátce před šestou vešel do jejich bytu, kde už to krásně vonělo. Sherlock vysvlékl svůj kabát a šálu a pověsil je na věšák u dveří, než se vydal do kuchyně.

John stál u sporáku oblečený ve své lepší košili a černých kalhotách. Pro Sherlocka to byl zjev, který už dlouho neviděl.

,,Ahoj,” odvážil se promluvit.

,,Vítej doma,” usmál se na něj John.

Sherlock tomu nedokázal uvěřit. John se na něj opravdu usmál? Po tak dlouhé době, kdy s ním prakticky ani nemluvil? Co se dělo?

,,Můžeme už o tom všem začít mluvit?” zeptal se nakonec.

Johnův úsměv lehce povadl, ale jen přikývl hlavou.

,,Bolelo mě to, Sherlocku,” začal a otočil se zpět k vaření. ,,Bolelo mě, že jsi mi celé ty dva roky lhal. Bolelo mě to strašně moc. Ale dneska mi někdo pomohl uvědomit si, že tím, že s tebou nebudu mluvit, nic nevyřeším. Mrzí mě to, Sherly.”

,,Víš, že kdybych nemusel, nikdy bych ti nelhal. S Gregem jsme se snažili tebe a Mycrofta udržet v bezpečí. Bylo to pro mě utrpení, nemohl jsem ti zavolat. Nemohl jsem udělat nic. A ještě ke všemu jsi mě musel vidět zemřít. Doufal jsem, že když se vrátím, budu moc aspoň něco napravit, ale nedal jsi mi jedinou šanci. Připadal jsem si tak sám.”

John si vzpomněl na to ráno, kdy šel do práce a Sherlock vypadal tak strašně ublíženě. Pamatoval si, jak po příchodu z práce našel v lednici mléko a v koši toasty. Zavrhl svého manžela. Bezdůvodně.

John vypnul sporák a přemístil se před Sherlocka. Objal ho. Pevně ho objal a zabořil svou tvář do jeho hrudi.

Slyšel rytmické bušení jeho srdce, cítil teplo jeho těla a hlavně cítil, jak je Sherlockovo tělo pohublé.

,,Kdy jsi naposledy pořádně jedl?” zeptal se s obavou v hlase.

,,Už si nepamatuji, poslední dva roky k tomu nebylo moc dobrých příležitostí.”

,,Sedni si ke stolu,” přikázal John a nabral večeři na talíře, které odnesl na stůl. Rychle se pak vrátil do lednice ještě pro víno.

Stůl byl krásně prostřený pro dva a uprostřed hořela svíčka. John se snažil, chtěl, aby tento večer dopadl co nejlépe.

Otevřel víno a nalil ho do již připravených skleniček.

,,Na nás?”

,,Na nás,” přikývl Sherlock a přiťukl si s ním.

Dobré jídlo a víno jim padalo do žaludku a oni úplně poprvé od Sherlockova návratu hovořili. John se ptal na detaily týkající se Sherlockovy fingované smrti, na to co s Gregem celé ty dva roky dělali. Sherlock pak zjistil, co se dělo v Londýně. John mu také barvitě povyprávěl o všech případech, na kterých pracoval s Dimmockem.

Bylo to pro oba velmi zajímavé. Jakmile dojedli jídlo a uklidili nádobí, posadili se s další lahví vína do obýváku a nedělali nic jiného, než si tiše povídali a mazlili se.

Potřebovali se ujistit, že ten druhý tu pro ně je, že jsou oba živí.

John upřímně litoval svého chování k Sherlockovi, choval se k němu jako k odpadku. Ale po Gregově promluvě do duše dostal příležitost své chyby napravit a byl za to opravdu vděčný.

Byla jedna hodina ráno, kdy se oba mírně opilí dostali do jejich (bývalé) ložnice. Svlékli se jen do spodního prádla a vlezli si pod studené přikrývky, kde se k sobě přitulili a po chvilce i usnuli.

Neměli vyřešené všechny problémy, ale byl to start. Moc dobrý start.

…

Antheo, mohl bych tě poprosit o laskavost? GL

Jasně, co potřebuješ? A

Víš, kde je Mycroftův snubní prsten? GL

Ano, proč? A

Mohla bys mi ho poslat? GL

Jistě. A

Děkuji. GL

Gregu, měli byste si promluvit. A

To je těžké. On se mi ani nepodívá do očí. Kdybych se dnes nevrátil domů, nevšiml by si toho. GL

Je mi to líto. A

Netrap se tím. Udělala jsi toho pro mě víc než dost. GL

I tak...zítra ti ho pošlu do kanceláře. A

Děkuji za všechno. GL

Anthea si povzdechla a odložila mobil stranou. Mycroft už odjel domů a jeho kancelář byla prázdná. Vydala se tam a otevřela šuplík, kam ho viděla prsten hodit. Vypadal tak opuštěně mezi všemi těmi spisy.

Opatrně ho vytáhla, šuplík zavřela a vrátila se zpět k sobě. Prsten vsunula do obálky a uklidila ho k sobě do šuplíku.

Přemýšlela nad Gregovými slovy. Pokud by si opravdu nevšiml, že se jeho manžel vrátil domů, za jak dlouho si asi všimne, že jeho snubní prsten není v šuplíku?