16. jednorázovka

21.06.2015 19:46

 

Hned ve dveřích mu spadl obrovský balvan ze srdce. Mycroft sice byl bledý jako stěna, ale evidentně byl živý a z postele se na Grega usmíval.

„Dobré ráno, drahý.“

„Tobě taky, lásko.“

Přešel blíž a přisedl si k němu na okraj postele. Pak ho opatrně vzal za ruce a jemně je stiskl.

„Neboj se Gregory. Budu v pořádku.“

Greg se jen usmál a políbil Mycrofta na čelo. Ten se k němu přitulil. Užívali si společnou chvilku a nic je v tu chvíli nemohlo vyrušit.

„Mycey, děkuju ti za nádherné děti.“

„Ale Gregory, také ses na nich spolupodílel. Tak mi neděkuj.“

„Miluju tě.“

„Já tebe taky.“

...

„Sherlocku, oni nás zabijou, jestli zjistí, že jsme poslouchali za dveřmi!“

„Řeknu, že to byl tvůj nápad.“ ušklíbl se mladší Holmes, zaklepal na dveře a vešel dovnitř.

...

„Konečně ses naučil klepat, než někam vejdeš. Chvályhodné.“

„Od skoro mrtvoly mě neuráží nic.“

„Přestaňte!!“ zavrčel John a přistoupil blíž k Mycroftovi, aby ho důkladně prohlédl. Ulevilo se mu, protože Mycroft byl v relativním pořádku.

„Dovezl bych ti na chvíli děti, co ty na to?“

„Budu rád. Díky mockrát, Johne.“

Doktor se jen usmál a pokynul Gregovi, aby šel s ním. Bratři Holmesové v pokoji osaměli.

...

„Díky, Sherlocku.“

„Piješ mi krev, už tolik let, že mi to ani nepřijde…“ ušklíbl se na bratra Sherlock. Ten se jen usmál.

„Doufám, že někdy přijdeš hlídat nebo vozit kočárek.“ řekl Mycroft poněkud poťouchle. Odpověď jeho bratra mu ale vyrazila dech.

„Raději s tím moc nepočítej. Budu mít svých starostí dost.“

„Sherlocku… ty jsi?“

„Ano. Dvanáctý týden, ale mlč o tom. Nikdo jiný to neví.“

„A tys mi dal krev, i když…“

Sherlock jen pokýval hlavou. Bratr mu jen položil ruku na rameno. Mluvit nebylo potřeba, protože ať jeden o druhém říkali cokoliv, jeden pro druhého pravidelně riskovali život.

„Tuhle šílenost máš po pradědečkovi. Aspoň to naše matka stále tvrdí.“

„Pradědeček byl blázen.“

„Nebyl.“

„Byl.“

„Nebyl, měl jenom trvalé potíže s hlavou.“

„Jo, ale trvalé.“

„Nechte toho vy dva!“ ozvalo se najednou od dveří. Stál v nich John s peřinkou v náručí a za ním Greg se dvěma. Mycroft v tu chvíli naprosto zapomněl na hádku se Sherlockem a nastavil náruč. Když mu do ní John položil malou holčičku, musel Mycroft zamrkat, aby zahnal slzy. Ale už bylo pozdě. Holčička, která byla do té doby neklidná, v náručí svého tatínka jen zavrněla. Na jeho tváři to vyvolalo úsměv.