2. kapitola

Promiňte, že to tak dlouho trvalo. 

Hanniba se vzbudil již v šest hodin ráno. Potřeboval se připravit do práce, uvařit si snídani a oběd, převléct se a hlavně se postarat o jeho drahého Willa. Než ovšem začal se svými každodenními povinnostmi, zůstal ležet ještě chvíli v posteli a vychutnával si pohled na muže vedle sebe.

Moc dobře věděl, že Will se dříve jak za dalších osm hodin neprobudí. Dostal své tělo k hranici naprosté vyčerpanosti. S Hannibalovou pomocí Willovo tělo mohlo konečně dostat to, co potřebovalo – odpočinek a klid.

Už nyní Will vypadal lépe, než včera. Jeho tvář byla uvolněná, jeho dýchání pravidelné. Hannibal ani na chvíli nepochyboval o tom, že až s Willem konečně spojí své cesty a stane se z nich pár, jeho drahý chlapec bude vypadat ještě lépe. Měl v plánu Willa vykrmit, zbavit ho kruhů pod očima a dodat jeho pokožce zdravější barvu.

Ale toto byly zatím jen jeho plány. Pořád se ještě nedostal k té nejpodstatnější věci a to byl fakt, že mezi ním a Willem stále panovalo pouze kamarádství. Hannibal ovšem věděl, že není kam spěchat. Na Willa ani nemohl spěchat. Mohl by jej vyděsit a Will by se mu začal stranit, což nebylo něco, co by Hannibal chtěl.

Mnohem lepší bylo nechat věci plynout. Postupem času se mu Will začal otevírat a důvěřovat mu. Navíc ho neustálé Jackovo komandování házelo Hannibalovy do náruče. Opravdu bylo jen otázkou času, kdy neustále přítomné sexuální napětí mezi nimi vybuchne a on bude mít privilegium vstávat s pohledem na spícího speciálního agenta Williama Grahama.

Hannibal se v posteli nadzvedl na loktu a chvíli pozoroval Willovu tvář. Následně se sklonil a políbil ho na čelo. Zkontroloval, že je Willovo tělo v teple, než konečně vstal z postele. Ustlal svou polovinu postele, navlékl na sebe župan a s posledním pohledem na Willa odešel ze své ložnice.

Prvně se hodlal nasnídat, takže jeho první zastávkou byla kuchyně. Věděl, že Will dnes snídat nebude, udělal proto pro sebe menší porci míchaných vajíček, do kterých nezapomněl přidat své domácí párečky.

I přestože byla jeho snídaně výborná, byl by mnohem raději, kdyby k ní měl i příjemnou společnost, ne obvyklou samotu. Co se ale dalo dělat.

Po krátké snídani si připravil lehký oběd. Samozřejmě, že nezapomněl uvařit porci i pro Willa. Hannibalovi bylo jasné, že mladší muž bude pořádně hladový, takže udělal dostatek jídla, že by to nasytilo čtyři lidi.

Když byl se vším hotový, uklidil kuchyni a zamířil do své šatny, aby se mohl převléknout do jednoho ze svých na míru šitých obleků. Jeho oblek byl další součástí jeho lidské masky. Dovoloval mu vmísit se do společnosti jako na první pohled inteligentní a velmi vzdělaný zámožný muž, který je příjemným společníkem při každé příležitosti a také dobrým rádcem. Díky tomu mohl s lidmi tak dobře manipulovat, aniž by si toho někdo všiml.

Někteří lidé ho mohli považovat za divného kvůli výběru jeho každodenního oblečení, ale i přesto pro ně byl stejně nebezpečný jako moucha. Nikdo ho nepodezíral, že by mohl být sériovým vrahem a už vůbec ne kanibalem. A přesně to Hannibal potřeboval.

Oblékl si své kalhoty, čistou košili, vestu a nakonec i sako. S pomocí trochy gelu učesal své vlasy. Když byl se svým vzhledem spokojený, vydal se naposledy do ložnice, aby zkontroloval Willa.

Co nejopatrněji vešel dovnitř. Jeho obličej okamžitě zaplavil úsměv. Will se ve spánku překulil na polovinu postele a nyní měl svůj obličej zabořený do polštáře, na kterém předtím spal Hannibal.

,,Můj pozoruhodný chlapče,” pomyslel si, než odešel.

Pro dnešní den měl schůzky pouze dopoledne. Odpoledne trávil zápisem poznámek ke svým pacientům, aby měl v pátek čas a mohl si zajít do divadla. Nyní byl ale rád, že si čtvrtky nechával takto volné, mohl se aspoň vrátit domů a postarat se o Willa.

Hannibal vzal své klíče a tašku a vyšel ven. Zamknul dveře a vydal se do garáže pro své auto.

…

Willova víčka se pomalu zvedla.

Dezorientovaně se rozhlédl po místnosti, ve které se nacházel. Obrovská postel, tmavý nábytek, krb. Všechno vypadalo draze. Bylo mu jasné, že se nachází v Hannibalově domě.

Will na chvíli zavřel oči a snažil si vzpomenout, jak se tady ocitl. Včera večer odjel spolu s Hannibalem k jeho domu. Dali si večeři a následně odešli do kuchyně, aby uklidili nádobí. A pak…nic. Zřejmě omdlel. Hannibal ho pak odnesl do ložnice.

Will prudce otevřel oči a uvědomil si další věc. Necítil na svém těle oblečení. Okamžitě pohlédl pod přikrývku a vydechl, když viděl, že má na sobě aspoň spodní prádlo. Skvěle, takže Hannibal ho viděl téměř nahého.

Tento fakt mu vmetl ruměnec do tváře.

Raději vstal z postele a přitáhl si k sobě své poskládané oblečení, které leželo na křesle blízko postele. Rychle se oblékl. Ve chvíli, kdy si zapnul poslední knoflíček na košili, do ložnice vstoupil Hannibal. Potěšeně se usmál, když viděl, že je Will vzhůru.

,,Wille, jak ses vyspal?”

,,Dobře, děkuji.”

,,Jsem si jistý, že musíš mít hlad. Pojď, připravil jsem nám oběd.”

,,Oběd?” zatvářil se Will zmateně. Myslel si, že je teprve osm hodin ráno.

,,Ano, i když spíše pozdní oběd. Jsou tři hodiny odpoledne. Spal jsi asi patnáct hodin.”

,,Ale jak to? Normálně nenaspím ani pět.”

,,Právě proto, drahý Wille. Tvé tělo bylo příšerně unaveně, potřebovalo si odpočinout. Trápily tě nějaké noční můry?”

Will zavrtěl hlavou a jeho zmatení se ještě prohloubilo.

,,To mě těší. Pojď, než nám vychladne jídlo. Jsem si jistý, že něco teplého v žaludku ti určitě přijde vhod.”

Will jen přikývnul a tiše následoval Hannibala do jídelny. Stůl byl už prostřený a dokonce už na něm byly i dva talířky plné krémové polévky. Willovi zakručelo v břiše. Hannibal se na něj usmál a pobídl ho, aby se posadil.

,,Jen do toho, Wille.”

 Will s vděčným úsměvem vzal lžíci a pustil se do výtečné polévky před sebou.

…

Poté, co se Will najedl, pomohl Hannibalovi s nádobím, i přes protesty staršího muže.

,,Opravdu, Wille, jsi host. Odpočiň si.”

,,Ne, pomůžu ti. Přeci jen ti to dlužím.”

,,Nedlužíš mi nic, Williame. Rád pomáhám svým přátelům.”

,,Ale já se budu cítit špatně, když ti nepomůžu aspoň s nádobím.”

Hannibal samozřejmě Willa nechal. Když bylo vše umyté a čisté, Will chtěl jít domů. No, nechtěl, spíše potřeboval jít domů kvůli svým psům. Musel jim dát najíst a vyměnit vodu v jejich miskách.

Hannibal jeho psy v duchu proklel, než se slabým úsměvem souhlasil s tím, že Willa odveze do své kanceláře. Aby se Will necítil špatně, vymluvil se, že si zde stejně zapomněl nějaké důležité papíry. Willa to přesvědčilo a nechal se s klidnějším srdcem odvést ke svému autu.

Před Hannibalovou kanceláří vystoupili oba muži z auta a Hannibal doprovodil Willa k jeho autu. Než Will nasedl dovnitř, otočil se k Hannibalovi.

,,Moc ti děkuji, za všechno,” řekl a v jeho očích zářil nekonečný vděk.

,,Nemáš zač, Wille. Jsem rád, že jsem ti mohl pomoci. Vypadáš líp než včera. Měl by si častěji jíst a pokusit se spát třeba jen o hodinu více.”

,,To se lehce řekne, ale jak můžu spát, když kdykoli zavřu oči, vidím před sebou mrtvoly?”

,,Znám pár metod. Pobavíme se o nich příští týden. Dávej na sebe pozor.”

,,Děkuji, ty taky.”

Will nasedl do svého auta a odjel. Hannibal stále stál před svou kanceláří a na rtech mu hrál potěšený výraz. Udělal další velký pokrok s Willem. Pokud vše půjde stejně jako doteď, bude trvat maximálně dva měsíce, než získá Willovu úplnou důvěru a připoutá si ho k sobě.