22. kapitola

Večer, když se Greg vrátil lehce opitý domů, našel Mycrofta spát na pohovce. Vzal ho do náruče a odnesl ho do ložnice, kde ho opatrně položil na postel a políbil ho na čelo. Nechápal, co se s jeho partnerem děje. Z ničeho nic se Mycroft začal chovat podivně. Grega to opravdu trápilo. Měl o svého manžela opravdu strach. Co když je nemocný? Smrtelně nemocný?

Greg odešel do sprchy, aby se rychle vykoupal a převlékl do pyžama. Vrátil se zpět k Mycroftovi a ulehl vedle něj. Objal ho kolem pasu a na jeho tváři se objevil bolestný úsměv.

Lásko, co se s tebou děje?

Zavřel oči a již brzy usnul.

…

Ráno se probudil kvůli rychlému pohybu na matraci. Unaveně otevřel oči a uviděl, jak Mycroft běží do koupelny. Okamžitě se úplně vzbudil a odhodil ze sebe přikrývku. Utíkal do koupelny, kde našel Mycrofta skloněného nad záchodovou mísou. Kleknul si vedle něj a hladil ho po zádech.

„Zlato,“ zašeptal, když Mycroft konečně přestal zvracet. Vstal, vzal ručník a namočil ho do vody. Utřel Mycroftova ústa a přitáhl si ho k sobě. „Zlato, co se děje?“

„Nevím,“ odpověděl a zavrtal se hlouběji do Gregova objetí.

„Měli bychom zajet do nemocnice. Neodpočinu si, dokud nebudu vědět, že jsi v pořádku.ˮ

„Jsem v pořádku.“

„Lásko, nelži, prosím.“

Greg měl v očích slzy, ale pevně k sobě Mycrofta tiskl. Mycroft byl dlouho ticho, než opět promluvil.

„Co když zjistí, že jsem nemocný?ˮ

„Udělám vše proto, abys byl opět zdravý. Miluju tě. Slíbil jsem ti, že při tobě budu stát i v nemoci.ˮ

„Nemáš nejmenší představu, jak moc jsem rád, že jsi můj manžel,ˮ řekl a opět skončil nad záchodem.

Greg namočil další ručník a přitiskl ho Mycroftovi na čelo.

„Bude to v pořádku. Všechno bude v pořádku.ˮ

Když se Mycroftovi opět udělalo dobře, šel si lehnout a Greg zavolal Johnovi, i přesto, že bylo pět hodin ráno. Štěstí, že byl John už vzhůru.

„Johne?“

„Ahoj, Gregu.“

„Mohli bychom se dnes s Mycroftem stavit v ordinaci? Mám o něj vážně strach.ˮ

„Jasně, že jo.  Přijeďte o půl dvanácté.ˮ

„Dobře, díky.“

„Není zač.“

Greg s úlevným výdechem odložil mobil stranou a vrátil se do ložnice k Mycroftovi, který tvrdě spal.

„Miluju tě,“ zašeptal, ale nebyl schopný opět usnout. Strach o Mycroftovo zdraví mu to nedovoloval.

Prosím, neberte mi ho pryč jen chvíli poté, co jsem ho získal zpět.

Po hodině ležení a zírání na svého manžela vstal a raději šel připravit snídani.

…

Mycroft se jen o chvilku později opět probudil. Nechápal, co se to s ním děje. V poslední době byl brzy unavený, několik dnů skoro jen prospal. Jeho časté výlety k toaletní míse mu na optimismu moc nepřidávaly.

I přesto se však necítil špatně. Cítil se úplně normálně, dokonce šťastněji než kdy dřív, ale rozhodně ne špatně. Co s ním tedy bylo?

Zalezl do sprchy a zkusil se pod horkou vodou uklidnit. Po dlouhé době odtud odešel a jen v županu zamířil do kuchyně, odkud se linula sladká vůně. Trochu se mu přitížilo, ale dokázal se udržet, aby opět neletěl na záchod.

Sedl si ke stolu a Greg mu přinesl vodu s vitamíny.

„Volal jsem Johnovi. Dnes k němu zajdeme a on tě prohlédne.ˮ

„Mám strach,“ přiznal tiše.

I Greg měl strach. Nic však neřekl. Jen vzal Mycrofta něžně za ruku.

„Cokoli se dozvíme, postarám se o tebe. Vždycky. Nikdy tě neopustím.ˮ

„Děkuji ti, drahý.“

Greg se jen nahnul a políbil ho. Ani na chvíli nepustil Mycroftovu ruku.

„Najíme se a pustíme si televizi, co ty na to?ˮ

„Dobře.“

…

Po snídani si Mycroft opět zdřímnul. Greg z něj celou dobu nespustil oči. Dohlížel na něj jako jeho strážný anděl. Gregory pak udělal oběd. Když se najedli, oblékli se a vydali se k autu vstříc svému osudu.

...

John měl konečně chvilku klidu a tak se opřel v křesle a zavřel oči. Měl noční službu a ještě vzal ranní za kolegu. Docela se mu to hodilo, protože Sherlock odjel na dva dny řešit případ mimo Londýn. John se podíval ven. Krásně svítilo sluníčko a on se těšil, až ve dvě hodiny skončí. Momentálně měl chvíli času, než přijdou Mycroft s Gregem. Doufal, že s Mycroftem nebude nic vážného, protože by musel špatnou zprávu říkat Sherlockovi a to nechtěl. Najednou se ozval Johnův mobil.

„Ano, Sherlocku?“

„Ach Johne, ten místní inspektor je idiot!“

„Nečekám od tebe nic jiného než tohle. Co ti provedl?“

„Je to idiot. V tom vězí celý problém.“

„A jinak?“

„Klientka měla pravdu. Její přítel je nevinný. Za chvíli jdu na místo činu, pak si promluvím se zadrženým a pak se uvidí.“

„Rozhodně máš co dělat zlato,“ zasmál se John, „mimochodem, až se vrátíš, čeká na tebe další případ. Nazvu ho cyklistka na útěku.“

„Proč takhle?“

„Přišla s tím, že ji někdo pronásleduje při cestě do práce a zpátky.“

„Jak víš, že je cyklistka?“ zeptal se pochybovačně Sherlock.

„Vnitřní stranu bot má odřenou od pedálů kola.“ Na druhé straně bylo chvíli ticho.

„Johne, mám z tebe radost. Začínáš se učit. Snad se opravdu vrátím zítra večer.“

„Díky za pochvalu, Sherly. Miluju tě.“

„Já tebe taky. Mimochodem, nevíš něco o mém bratrovi? Neodepsal mi.“

„Ne, ale dneska budu mluvit s Gregem, tak se zeptám.“

„Díky lásko. Teď musím jít za tím idiotem.“

„Sherlocku!!!“

„Měj se, lásko.“

John s úsměvem zavěsil. Bylo skvělé se Sherlockem aspoň mluvit, když už ho nemohl mít u sebe. Mobil strčil do kapsy a sedl si pořádně před počítač. Greg s Mycroftem každou chvíli dorazí.

....

Greg pomohl Mycroftovi před nemocnicí vystoupit.

„Jak ti je?“ zeptal se starostlivě.

„Kupodivu docela dobře,“ usmál se Mycroft a opřel se o svého manžela. „Cítíš taky ten smrad?“

„Jdeme kolem velkého květinářství, voní to až sem.“

Společně se vydali dovnitř.

„Kde má John ordinaci?“

„Druhé patro, dveře číslo 17. Už jsi zapomněl?“

„Posledně jsem tu byl v bezvědomí. A jak říká můj bratr – něco smazat musím.“

Greg se usmál a vedl Mycrofta k výtahu.

„Uf… hrozně vydýchaný vzduch.“

„To vydržíš, je to jen do druhého patra.“

Když vystoupili, Mycroft se mírně zapotácel, ale Greg ho držel natolik pevně, aby se nic nestalo. Johna potkali na chodbě.

„Běžte klidně dál, jen tohle hodím na sesternu a přijdu.“

Pak ve svojí ordinaci Mycrofta důkladně prohlédl.

„Koukám, že máš tlak níž, než bys měl mít, ale to nevysvětluje příznaky. Odeberu ti krev a zítra ti řeknu definitivně.“

„Ach Johne, od té doby, co tě znám mi zpravidla jen odsáváš krev z oběhu.“ John se jen zasmál.

„Odebírám přesněji řečeno. A něco mi říká, že teď ti není úplně nejhůř. A taky dost riskuješ, když se k tobě blíží někdo s ostrým nástrojem v ruce.“

„Nechte toho vy dva.“ ozval se Greg. Oba zmlkli a za chvíli byla krev ve zkumavce.

„Zítra se stavím s výsledky.“

„Díky, Johne, teď musím stejně do kanceláře.“

„Nikam! V tomhle stavu tam nemůžeš.“ zaškaredil se Greg.

„Musím, lásko. Je potřeba udělat podklady a s tím mi pomůže Anthea.“

„Jako doktor tě pouštím, ale co nejvíc to zkrať. Je ti to jasné?“ John raději zasáhl, protože nechtěl, aby se ti dva pohádali. „A ještě odepiš Sherlockovi.“

„Ano, zapomněl jsem na to.“

Už to bylo divné. Mycroft Holmes a zapomenout? Greg s Mycroftem se rozloučili a odešli. John označil krevní vzorky a osobně je odnesl do laboratoře.