Konečně se našel čas abych mohla v klidu číst. Díl je krásný ale zanechává ve mě pocit, že se stane něco špatného s Gregem. Už sem moc zvědavá jak tohle bude pokračovat.
34. kapitola
30.01.2016 18:25
Protože se nebylo čeho chytit, začali všichni procházet případy, na kterých kdy oběti pracovaly dohromady. Bylo jich ale tolik, že to šlo pomalu. Další dny se nedělo nic zvláštního. Greg se tvářil klidně a pracoval jako obvykle. Napětí dospělo ke svému vrcholu v pondělí. Všichni čekali, co se bude dít. Žádný kufr ale nikdo neobjevil a tak se trochu uklidnili. V obědové pauze byla většina lidí pryč. Greg zůstal v kanceláři, protože chtěl nejdřív dokončit práci. Najednou někdo zaklepal.
„Dále,“
„Dobrý den, nesu vám dopis do vlastních rukou. Budu to potřebovat podepsat.“
Greg si pošťáka nijak zvlášť neprohlížel, jen vstal a přešel k němu. Když podepisoval papír, najednou koutkem oka zaznamenal, že drží v ruce dýku. Pohlédl mu do obličeje a hned měl jasno. Jeremy White osobně. Ten na nic nečekal a rychle se po Gregovi ohnal dýkou. Způsobil mu ránu na předloktí a pak ho píchl do břicha. Greg se skácel na podlahu. Stihl ale ještě posunout dýku tak, aby zapadla pod skříň mimo dosah. Vedle něco zašramotilo a oba ztuhli. Greg se chtěl ozvat, ale zjistil, že se dívá do hlavně pistole s tlumičem.
„Na tohle jsem čekal dlouho. Ale neboj, tebe to bude taky bolet dlouho,“ zašeptal White a střelil Grega do ramene. Zasténal a jen zavřel oči. V tu chvíli se rozrazily dveře a v nich stála Sally, Gragston s Andersonem. Než se stačil White vzpamatovat, zmáčkl Gragston dvakrát spoušť a on se skácel k zemi.
...
Anthea seděla s Mycroftem v restauraci. Náhodou se potkali ve městě, a protože měli oba čas, rozhodli se, si spolu popovídat. Jejich rozhovor přerušil Anthein mobil.
„Ano?“
„Ahoj, zlato. Pokud jsi s Mycroftem neříkej moje jméno,“ ozvala se v telefonu Sally.
„Mohla bych vědět proč? Děje se něco?“
„Napiš mi ve zprávě, kde jste a já jsem za chvíli tam.“
„Dobře.“
Anthea zavěsila a poslala zprávu.
„Promiň, jen běžný problém,“ usmála se na bývalého šéfa.
...
Asi za hodinu se otevřely dveře restaurace a vešla Sally. Hned si všimla dvojice, sedící u blízkého stolu a zamířila k ní.
„Ahoj zlato. Dobrý den, pane Holmesi,“ pozdravila a přisedla si.
„Inspektorka Donovanová, to je překvapení,“ usmál se na ni Mycroft. „Jste rozrušená, děje se něco?“
„Grega dneska zranili,“ oznámila mu tiše a pak se jen dívala, jak bledne. Anthea mu pohotově přistrčila sklenici vody, aby se trochu uklidnil.
„Co se stalo?“
„V minulých dvou týdnech se vždycky v pondělí našla ve společence mrtvola. Nejdřív prokurátor Pollock a pak soudce Villard. Vždycky byla připojená výhrůžka proti Gregovi. Když nám řekl, že má podezření, chtěli jsme mu dát ochranu, ale tu paličatě odmítl. No a dneska se ten zmetek o obědové pauze převlékl za pošťáka a dostal se až ke Gregovi. Whita jsme zastřelili a Grega odvezli do nemocnice.“
„Musím za ním hned jet,“ začal se Mycroft zvedat. Sally ho ale gestem zastavila.
„Už tam není. Ránu na předloktí a na břiše mu zašili, prostřelené rameno ošetřili. Pak dostal krev a před chvílí jsem ho odvezla domů. Jestli chcete, hodím vás tam.“
„Budete hodná. Díky.“
„Není za co.“
...
Mycroftovo srdce bilo jako splašené, když dorazil domů. Okamžitě si to namířil do ložnice. Greg ležel na zádech, podložený spoustou polštářů a jeho ruce odpočívaly na přikrývce. Byl ale přikrytý jen po pás, takže bylo jasně vidět ošetřené břicho. Zavázané měl také levé předloktí a pravé rameno. Sotva uslyšel otvírání dveří, otevřel pomalu oči.
„Mycrofte…“
Přešel potichu k němu, sedl si na okraj postele a políbil ho na čelo.
„Drahý, co mi to děláš? Jak je ti?“
„Nic moc. Asi už patřím do starého železa.“
„To je nesmysl,“ ozvala se Sally, která stála ve dveřích. „Právě naopak, kdybys neměl správné reflexy, tak tě ubodá tím nožem. Tak přestaň říkat takové věci! Já teď musím jít. Mám ještě práci.“
Sally a Anthea se rozloučily a odešly pryč. Mycroft se sklonil a políbil manžela na rty.
„Odpočiň si, lásko.“
Vzal opatrně jednu Gregovu ruku do svých a hladil ho po ní, dokud neusnul.
...
Když se probudil, bylo už venku skoro tma. Potřeboval na záchod, ale zjistil, že zřejmě sám nevstane. Nakonec se mu to podařilo. Kolena se mu sice třásla, ale nehodlal se tomu poddat. Bylo to evidentně jenom ztrátou krve. Dopotácel se ke dveřím na záchod, ale musel se opřít zády o stěnu, aby nespadl. Najednou ho někdo přidržel.
„Tati… je ti něco?“
„Caty, ahoj. To nic, jen mám drobné zranění. Pomůžeš mi?“
„Jasně.“
Pomohla mu otevřít dveře a následně do koupelny.
„Jen nic neříkej tátovi. Zlobil by se.“
„Neboj, pomáhá Vicky s úkolem. Zaručeně neví o světě,“ usmála se Caty a ještě Gregovi pomohla do postele. Rozsvítil lampu a vzal si knížku.
...
„Drahý, nesu ti večeři.“
Greg byl tak začtený do románu, který jeho manžel nedávno dopřekládal, že se mu ani nechtěly zvedat oči.
„Díky, nemám hlad.“
Mycroft k němu přišel a nemilosrdně mu knihu sebral.
„Neptám se tě, jestli máš nebo nemáš hlad. Říkám, že ti nesu večeři,“ zahartusil. Greg se jen usmál.
„A pokud to nesníš sám, tak ti pomůžu!“
„Dobře, lásko, už mlčím a jím.“
Mycroft si sedl na svoji polovinu postele.
„Nicole jsem dal spát a holky si ještě čtou. Naštěstí tenhle koníček zdědily po nás.“
„A co čtou, to víš taky?“
Oba se usmáli.
„Byly si dokonce bez nás vyřídit průkazku do knihovny.“
„Snad bys jim v tom v téměř dvanácti letech nechtěl asistovat. Je naopak dobré, že si umí poradit. A cesta do knihovny je bezpečná. Nasednou do autobusu téměř tady před domem a vysednou před knihovnou. O nic přece nejde.“
„Asi máš pravdu drahý.“
Když Greg dojedl, pomohl mu Mycroft do koupelny a pak zpátky do postele. Greg byl tak utahaný, že sotva ho Mycroft položil do postele, usnul.
...
Díky perfektní péči manžela se Gregory uzdravoval velice rychle. Už za tři týdny ho John shledal práce schopným. Greg se tedy natěšeně vydal do kanceláře.
...
Bylo zrovna po obědě. Mycroft naskládal nádobí do myčky a zapnul ji. Nicole si mezitím doprostřed pokoje vytáhla kostky a začala si z nich stavět. Mycroft vzal kávu a noviny a sedl si do křesla, které v dceřině pokojíčku měl. Zkrátka pohoda. Velmi ho překvapily klíče, které po chvíli uslyšel v zámku. Trojčata byla ve škole, Gregory v práci a nikdo jiný klíč neměl. Tak kdo se vracel? Mycroft jen pozvedl obočí, když uviděl manžela.
„Ahoj, lásko. Už jsem to dneska zabalil. Jsem unavený a jdu si odpočinout.“
Mycroft vstal a přitáhl si manžela do náruče.
„Dobře, drahý. Lehni si a odpočívej. Mám ti donést čaj, prášek na spaní nebo něco takového?“
„Ne, děkuju. Půjdu si do ložnice číst.“
Políbili se a Greg odešel.
Toto se opakovalo další týden.
...
Doktorka Scottová zrovna sepsala pitevní zprávu a s výdechem ji odložila. Bylo zrovna poledne. Čas akorát na oběd.
„Ahoj, Fredy.“
„Gregu… co tu děláš?“ usmála se a objala ho.
„No jdu se podívat, jak se máš.“
„Fajn. Zrovna se chystám na oběd. Půjdeš semnou?“
„Rád.“
Zašli spolu do asijské restaurace nedaleko Scotland Yardu. Objednali si a začali si povídat.
„Gregu, nezlob se, ale můžeš mi říct, co se děje?“ zeptala se Fredy, když měli na stole kávu.
„Proč se ptáš?“
„Podívej, nejsem tvůj lékař a nejsem ani psychiatr, ale připadá mi, že tě něco žere a chceš mi to říct. Doufám, že víš, že mi můžeš důvěřovat.“
„Fredy… vím, že ti můžu věřit. Chci ti toho říct hodně, ale ne tady. Někde v klidu.“
„Chápu. U mě doma nás nikdo rušit nebude. Půjdeme?“
Greg stačil jen kývnout.