4. kapitola

A/N: Teď jsem měla hodně věcí do školy, takže na psaní povídek nebyl čas. Snad vám to těch 400 slov navíc oproti předchozím kapitolám vynahradí.

Will ještě téhož dne vypracoval kompletní profil vraha. Jack, i když nerad, ho pustil domů, zvláště poté, co se jim podařilo identifikovat mrtvou ženu.

Jednalo se o Katy Jacksonovou. Katy byla vdaná a měla dvě děti. Pracovala jako advokátka a její život na první pohled působil klidně a spořádaně. Ale takový zřejmě nebyl, kdyby ano, dneska by nejspíše byla živá. Willa zajímalo, čím tak naštvala svého vraha.

Policie nyní prošetřovala její rodinu a kolegy a snažili se vypátrat informace, které by případ povedly dál. Do doby, než se objeví další důkazy, se Will mohl věnovat své primární práci a hlavně své psí rodině.

Dnes ho však trápilo jen jediné, musel se připravit na večer s Hannibalem. Dnes chtěl vynaložit hodně úsilí, aby byl doktorovi celý večer dobrým společníkem. Nechtěl staršího muže ztrapnit a přivodit mu tak problémy s jeho operními přáteli.

Rozhodl se proto, že stráví většinu dne tím, že se pokusí dát do pořádku svůj vzhled. Oholil se, umyl si vlasy a pořádně se osprchoval, aby ze sebe smyl zápach nočních mur. Následně se usušil a po dlouhé době zamířil do skříně, aby mohl vytáhnout oblek.

I přes rozšířený názor svých kolegů a lidí, které znal, Will vlastnil obleky, dokonce tři. Jelikož ovšem nechodil na žádná společenské akce, neměl pro ně využití. Kromě akcí pořádaných FBI nikdy nikde jinde v obleku nebyl. A ani mu to nevadilo, nepotřeboval ze sebe dělat něco, čím nebyl.

Will ze své skříně vytáhl klasický černý oblek. Byl obyčejný a dovoloval mu lehce zapadnout do davu. A to se mu líbilo. Mezi ostatními lidmi tak byl nenápadný, nikdo se ho na nic neptal, nikdo s ním nemluvil.

Will sako položil na postel a vydal se do kuchyně, aby psům doplnil granule a vodu. Když o ně bylo postaráno, vrátil se zpět do ložnice, kde na sebe navlékl oblek. Kalhoty a košile těsně obepínaly jeho tělo a zvýrazňovaly jeho postavu. Byl to podstatný rozdíl oproti jeho normálnímu volnému oblečení.

Do malé cestovní tašky si zabalil plátěné kalhoty a košili na převlečení, aby se mohl ráno převléct a vyrazit rovnou do práce.

Nakonec se rozhodl ještě upravit své vlasy s použitím gelu. Pod dlouhém uvažování sundal i své brýle. Když už má dnes zbořit pár svých ochranných hranic, udělá to aspoň pořádně.

Will se ujistil, že je celý jeho dům zabezpečený, než se vydal na hodinovou cestu do Baltimore. Když shledal vše bezpečným, nasedl do auta a odjel.

…

Hannibal dokončoval poslední přípravy na svém jídle. Byl už oblečený ve svém tmavě modrém obleku, učesaný a měl prostřenou jídelnu pro sebe a svého speciálního hosta.

Už se nemohl dočkat, až Will konečně dorazí. Těšil se na svou malou promyku. Konečně mu bude dopřáno dobré společnosti při sledování jeho oblíbené opery. Navíc Will souhlasil, že u něj přespí, což Hannibalovi dávalo příležitost k tomu, aby Willa opět zdrogoval a uložil ho do své postele. Tato skutečnost na jeho tváři vyvolávala obrovský úsměv.

Když byl Hannibal se svým výtvorem spokojený, vypnul sporáky a trpělivě očekával Willův příjezd.

Přesně v pět hodin odpoledne se v jeho domě rozezněl zvonek. Hannibal chvátavým krokem přišel ke vstupním dveřím a otevřel je. Jeho čelist málem spadla na zem, když viděl Willovu oholenou tvář bez brýlí.

,,Wille,” zašeptal Hannibal dojatě.

,,Uh, je to moc?” zeptal se Will a nervózně se poškrabal na hlavě.

,,Ne, vypadáš úžasně. Prosím, pojď dál.”

Hannibal rozevřel dveře a nechal Willa vejít. Okamžitě zaznamenal cestovní a dárkovou tašku na víno ve Willových rukách. Will beze slova podal Hannibalovi dárkovou tašku.

,,To jsi nemusel.”

,,Ne, dlužím ti to.”

,,Nedlužíš. Jsem rád, že mi budeš dělat společnost.”

,,Zas taková výhra nejsem.”

,,A tady se, můj drahý Wille, mýlíš. Tu tašku nech klidně tady.”

Will položil tašku k botníku, který stál ve vstupní hale. Poté mu Hannibal položil ruku na bedra a vedl ho do jídelny.

,,Posaď se, půjdu pro první chod. Nebude ti vadit, když tvé víno otevřeme později? Nechci pít, než pojedeme.”

,,Ne, vůbec,” zavrtěl Will hlavou.

,,Za minutku to bude,” slíbil Hannibal a odešel do kuchyně.

Již za chvíli se vrátil s večeří.

,,Prosím, doufám, že ti bude chutnat.”

,,Jako kdyby mi někdy nechutnalo,” zamumlal Will a protočil oči.

Hannibal se potěšeně usmál, než se sklonil ke svému jídlu.

…

Po velmi chutné večeři vyrazili Hannibalovým autem do divadla. Will se celou dobu snažil nemyslet na společnost, se kterou se dnes večer setká. Pokud měl hádat, předpokládal, že většina z nich budou snobi, kteří nevědí, co s penězi nebo se neumějí chovat.

Will takové lidi nesnášel a věděl, že Hannibal cítí to samé. Proč se s nimi stýkal, nedokázal pochopit.

Cesta k divadlu utekla rychle. Hannibal zaparkoval na místě rezervovaném jen pro něj. On i Will vystoupili z auta a zamířili ke vchodu.

Hannibal si všiml Willovy nervozity.

,,Bude to v pořádku,” ujistil ho tiše.

Will se na něj vděčně usmál a přikývl.

,,Tak pojď.”

…

Divadlo bylo již téměř plné lidí, kteří se přišli podívat na dnešní představení. Hannibal vedl Willa přes dav až k šatnám, kde si odložili své kabáty.

,,Pokud ti to nevadí, Wille, navrhoval bych, abychom si popovídali s několika mými přáteli. Jsem si jistý, že se ti budou líbit.”

,,Klidně,” odpověděl Will a snažil se přidat i lehký úsměv.

Hannibal mu opět položil ruku na záda a tentokrát ho dovedl k malé skupině lidí postávajících u zdi. Jejich oči se okamžitě rozzářily, když si všimli, že je jejich přítomností poctil samotný Hannibal Lecter.

,,Dobrý večer, dámy a pánové,” přivítal je.

,,Dobrý večer, doktore Lectere. Jsme rádi, že vás tu vidíme.”

,,A já jsem rád, že tu můžu být. Rád bych vám představil svého dobrého přítele, Williama Grahama.”

K Willovi se okamžitě stočily všechny pohledy. Nadechl se a pak se usmál okouzlujícím úsměvem.

,,Těší mě,” přikývl a duševně se připravil na otázky, o kterých věděl, že budou následovat.

Odkud jste? Kde pracujete? Jste svobodný? Jaký je váš vztah k doktoru Lecterovi?

Will jim s úsměvem odpověděl na všechny otázky. Přitom ovšem cítil, jak se Lecterova ruka přesunuje z jeho zad k jeho zadku. Zdálo se však, že nikdo jiný si toho nevšiml.

Díky bohu se brzy ozval zvonek oznamující zahájení představení a všichni začali hrnout do sálu. Hannibal se rozloučil se svými přáteli, než se otočil k Willovi.

,,Byl jsi okouzlující,” řekl mu s úsměvem. Následně se sklonil a políbil Willa na tvář. ,,Děkuji.”

,,Není za co.”

,,Ale je. Pojď, ukážu ti cestu do svého soukromého lože. Myslím, že se ti ten výhled bude líbit.”

Will jen s úsměvem přikývl a následoval Hannibala.

…

Will nikdy nebyl velkým fanouškem opery, ale musel přiznat, že si představení opravdu užíval. Zvláště, když vedle něj seděl Hannibal Lecter. Bylo zajímavé pozorovat jeho výrazy během opery.

Hudba odhalovala jeho skryté city a Will hladově hltal každý kousek informací, které se o svém psychiatrovi během představení dozvěděl.

Hannibal skrýval tajemství, ale ať to bylo cokoli, způsobovalo mu to bolest. Will to tipoval na psychické trauma ve velmi mladém věku. O co se přesně jednalo, určit nedokázal.

Když se v jeho očích zatřpytily slzy, Will natáhl svou ruku a položil ji na jeho, aby ho podpořil. A Hannibal si toho malého gesta velice cenil. Už teď věděl, že jakmile se Will stane jeho, začne ho brávat do divadla, jak nejčastěji bude moci.

…

Po první části představení nastala přestávka, při které se Will setkal s dalšími osobnostmi Hannibalova operního kruhu.

Will se snažil chovat jako gentleman. Usmíval se, mluvil co nejslušněji a svým chováním až neuvěřitelně připomínal Hannibala.

Hannibal nemohl být na svou malou promyku pyšnější.

Po druhé části opery se Will a Hannibal se všemi rozloučili a odjeli zpět k Hannibalovi domů.

,,Byl jsi neskutečný, Wille. Oslnil jsi mnoho dam i pánů.”

,,Nebylo to tak hrozné, jak jsem čekal.”

,,Snažil jsem se tě uchovat v přítomnosti těch lepších lidí. Dokonce ani já nemám s ostatními trpělivost. Jsou příšerně namyšlení a na představení chodí jen proto, aby se zviditelnili, ne kvůli kulturnímu zážitku,” v Hannibalově hlase zazněl hněv a Will se musel zasmát.

,,Takoví lidé bohužel jsou. A to je přesně ten důvod, proč se jim vyhýbám.”

,,Kdybys kdykoli chtěl jít na další představení, stačí říct. Tvá společnost mě velmi těšila.”

,,Nechápu, že si něco takového myslíš.”

,,Je to pravda. Vážím si tvých názorů a tvé inteligence. Je pěkné mít někoho, s kým si mohu povídat na takové úrovni.”

,,A co tví kolegové?”

,,Psychiatři nejsou ti nejlepší kamarádi. Neustále se snaží jeden druhého oblbnout a to není dobré.”

,,Netušil jsem, že to tak cítíš,” zasmál se Will.

,,Netušíš hodně věcí, ale brzy je poznáš. Slibuji,” řekl Hannibal a Will cítil, že v jeho slovech bylo něco hlubšího, co nebylo na první pohled zřejmé.

,,Už se těším,” odpověděl a pozoroval, jak se Hannibalovy rty zvlnily do úsměvu.

 …

Do Hannibalova domu dojeli krátce po půl jedenácté večer. Oba byli příjemně unavení. Jejich smysly byly otupělé příjemnou hudbou a šampaňským, které si dali během přestávky. Willova víčka se každou chvíli zavírala, ale on ještě nechtěl jít spát. Na to byla Hannibalova přítomnost až moc příjemná.

Hannibal se ovšem potýkal s tím samým problémem. Nechtěl nic jiného, než zalézt do postele pod teplou přikrývku nejlépe s polonahým Willem po jeho boku. To ale zatím nebylo možné.

,,Asi je nejvyšší čas k spánku,” usmál se Will.

,,Zřejmě ano, promiň, Wille, že ti nezvládnu dělat společnost déle.”

,,V pořádku, taky jsem ospalý.”

,,Zavedu tě do tvé ložnice.”

Will si vzal z chodby svou tašku a následoval Hannibala do prvního patra.

,,Tady je má ložnice a hned vedle tvá. Pokud budeš cokoli potřebovat, neostýchej se mě vzbudit.”

,,Budu v pořádku, snad.”

,,Dobrou noc, Wille.”

,,Dobrou, Hannibale.”

Oba muži si popřáli dobrou noc, než se rozešli do svých pokojů, aby se uložili ke spánku.