59. kapitola

19.06.2016 19:12

 

Greg došel domů a našel Mycrofta spát v houpacím křesle. Vyfotil ho a poslal obrázek dcerám. Rozhodl se ho trochu potrápit. Vytáhl s kapsy dvoje pouta a tichoučce se přikradl k manželovi. Ruce mu připoutal k opěrkám a povedlo se mu, že ho nevzbudil. Pak mu začal rozepínat kalhoty. Kupodivu ani to Mycrofta neprobudilo.

Probral se teprve, když ho Greg vzal do úst. To prudce zasténal a chtěl si to přitáhnout blíž do svého klína. Zjistil ale, že jeho ruce jsou připoutané. Greg věděl, že teď si s manželem může dělat, co chce. Zpracovával ho tedy velmi pomalu a důkladně. Rozpaloval ho a zcela jasně cítil, jak jeho manžel tvrdne. Mycrofta zatím ta pomalost sžírala. Už byl dvakrát na samé hranici vyvrcholení a vždycky se Greg trochu stáhl. Pak najednou políbil Greg špičku Mycroftovy chlouby. Jeho boky vyletěly prudce nahoru a začaly přirážet do manželových úst. Bylo jasné, že Mycroft právě ztratil hlavu a přestal se ovládat. Trvalo jen chviličku, než vyvrcholil. Greg se na něj usmál a odpoutal ho. Než mohl Mycroft cokoliv říct nebo udělat, vzal ho do náruče a odnesl do ložnice. Položil ho do peřin a otočil na břicho. Mycroft si začal stahovat kalhoty a když byl bez nich, roztáhl doširoka nohy. Manžel se do něj dostal najednou a rychle ho naplnil.

„Miluju tě,“ zašeptal Greg Mycroftovi do ucha.

„Drahý, tohle bylo něco tak… tak…“ Mycroft se ještě trochu chvěl a nemohl se vyjádřit. Ucítil, jak Greg líbá a hladí na zádech.

„Bylo to jako zamlada?“ pomohl mu z úzkých.

„No ano.“

Když si odpočinuli, lehli si na bok a dívali se do očí jeden druhému. Greg se podíval na manžela důkladněji.

„Mám pocit, že mi chceš něco říct. Nebo se pletu?“

„Gregory… znáš mě až moc dobře.“ usmál se Mycroft.

„Nezamlouvej to. Poslouchám,“ řekl Greg pevně a vzal manžela za ruku.

„Dobře. V pondělí půjdu za Johnem. V poslední době začínám znovu cítit srdeční slabost a chci tu být s tebou a našimi holčičkami ještě dlouho.“

„Mám jít s tebou?“ zeptal se Greg.

„Ne, Gregory. Děkuji, ale tohle musím zvládnout sám.“

Greg kývl a políbil Mycrofta na rty.

„Slib mi ale, že ať se dozvíš cokoli, řekneš mi to.“

„Slibuji, drahý.“

Greg si k sobě Mycrofta pevně přivinul a políbil ho ještě jednou.

„Miluju tě, Mycrofte.“

„A já tebe, Gregory.“

Mycroft brzy zavřel oči a usnul, ale Gregory spát nemohl. Pozoroval Mycroftovu spící tvář a hladil ho po zádech. Doufal, že ať se děje s Mycroftem cokoli, není to vážné. Nechtěl, aby jeho manžel umřel dřív než on. Bylo to sobecké, ale Greg Mycrofta miloval celým svým srdcem. Neexistovala minuta, kdyby na něj nemyslel.

Pokud by měl Mycroft umřít dříve než on, byla by to pro něj jasná smrt. Nedokázal by unést tu bolest. V momentě, kdy by Mycroftovo srdce přestalo bít, jeho srdce by následovalo.

Jenže věděl, že by musel bojovat. Nemohl být sobecký. Kdo by se postaral o jejich nádherné dcerky? Nechtěl, aby si prošli ztrátou obou rodičů v tak mladém věku.

Kdyby se měl zabít, byla by to od něj ta nejsobečtější věc, kterou by kdy mohl udělat. Zradil by ty čtyři a on nedokázal umírat s pocitem, že ublížil těm malým tvorečkům, kterým kdysi měnil plínky.

Musel bojovat a doufat, že Mycroft je v naprostém pořádku a že ho ještě přežije.

...

Sherlock ležel na pohovce na břiše a rukou si hladil své bolavé pozadí. Skučel jako zraněné zvíře a John se na něj jen ušklíbal.

„Tohle je tvoje chyba!“ obvinil Johna.

„Moje? Já ti říkal, že už toho máš dost. Ty jsi byl ten, který mě tak vehementně přesvědčoval, že chceš ještě a že to ustojíš. Tohle je tvá vina, zlato.“

„Je to tvoje vina. Tvůj pták je příčina mé bolesti!“

„Ještě pře pár hodinami ti vůbec nevadil a jeho přítomnost sis vyžadoval.“

„Chytrolíne.“

„Tvůj manžel, lásko.“

„Polib mi prdel, Johne!“

„Oh, je to rozkaz, nebo jen přání?“

„Do prdele s tebou.“

„Tam už jsem byl, ale jestli chceš přídavek, stačí říct.“

„Hajzle.“

„Nebuď tak nepříjemný, miláčku. Donesu ti led. Jen lež a odpočívej.“

„Přestaň mít takovýhle kecy a postarej se o mě.“

„Cokoli si přeješ, prdelko.“

John vstal a zašel do kuchyně, kde měl v mrazáku ukryté zásoby ledu. Nabral pár kostek do sáčku a vrátil se zpět do obýváku. Bez jakéhokoli varování položil led na Sherlockovo červené pozadí.

Sherlock překvapeně vyjekl a nadskočil. John si nemohl pomoci, ale začal se smát.

„Ty idiote!“ nadával Sherlock.

„Vidíš, jaký jsem skvělý doktor? Řekl bych, že je ti nyní mnohem lépe.“

„Vážně, Johne, sklapni, nebo tě nepustím do ložnice.“

„Jak si přeješ,“ ušklíbl se John, než se opět usadil do křesla. Nezapomněl se ovšem na Sherlocka pořád usmívat. Ze zkušenosti věděl, že když se Sherlock chová takto, jako malé dítě, je lepší ho hlídat a nechat na pokoji. Otevřel tedy laptop a začal pracovat.

...

„Dovedeš Nicole do školky? Já už musím jít,“ zeptal se ráno Mycroft manžela, když spolu pili kávu. Greg jen kývl a jako každé ráno ho políbil. Nicole změnu velmi uvítala.

...

„Našel jsem to, co předtím. Ale to nemusí nic znamenat, nejsem odborník.“

„Takže?“ zeptal se Mycroft Johna. Seděli proti sobě v Johnově ordinaci a John mu sděloval, co objevil.

„Pošlu tě za doktorem Bercklym. Je to odborník. Sice už v důchodu, ale stále na částečný úvazek pracuje. Můžeš za ním jít hned. Čeká tě.“

„Díky, Johne,“ mrkl Mycroft, vzal si vizitku a šel.

...

Doktor Berckly byl už opravdu starý pán, ale měl takovou osobnost a charisma, že si k němu Mycroft nedovolil své obvyklé nadřazené chování. Doktor mu provedl ultrazvuk a jeho krev poslal na testy. Pak mu pokynul, aby se posadil.

„Ultrazvuk hovoří jasně. Jde o nedomykavost srdeční chlopně,“ řekl s pohledem upřeným do očí svého pacienta. Ten jenom zavřel oči a trochu se otřásl. Doktor se opřel v křesle, ale oči z něj nespustil.

„Podle vaší reakce soudím, že víte, o co jde, tudíž ve vašem případě musí být příčina genetická.“

Mycroft kývl. „Ano, máte pravdu. Můj otec byl na operaci asi kolem padesáti. Říkal, že v naší rodině to mají všichni, kdo se narodili první. Prý je zhoršování vždycky hodně rychlé.“

„A proto jdete už teď. Velmi moudré. John se divil, že jdete dobrovolně,“ zasmál se doktor.

„Tuhle informaci John nemá. Neví ji ani můj bratr, ani můj manžel.“

„Takže vám nemusím vysvětlovat, co váš čeká?“

„Ne nemusíte.“ Mycroftův hlas byl smutný, ale vyrovnaný a klidný. Doktor na něj znovu pohlédl.

„Jen klid, na vás to přišlo dříve, než na vašeho otce. Ale to je celkem logické, protože jste prošel větší zátěží. Vaše práce a vaše čtyři dcery.“ řekl klidně. Mycroftovo obočí se trochu zvedlo a doktor se usmál. „Za těch čtyřicet let své praxe už dokáži odhadnout, na co lidé zrovna myslí. A navíc toho o vás dost vím.“

„John je hrozná drbna,“ povzdychl si Mycroft. „Řekněte mi, doktore, co mi navrhujete?“

„Buď nemusíte dělat vůbec nic, ale to pak nemáte ani rok. Můžete také brát léky, to postup zmírní, ale nezastaví ho. A tak jako tak na operaci budete muset. Třetí možností je sama operace. Ta je ve více než v osmdesáti procentech případů úspěšná. Ale jako každá jiná představuje riziko. Co si máte vybrat, vám nemohu říct, je to na vás.“

„Do kdy vám mám odpovědět?“ zeptal se Mycroft.

„Na mě se nemůžete ohlížet. Jde o vás. Mělo by to ale být co nejdříve. Až se rozhodnete, přijďte nebo zavolejte a dohodneme se.“

„Dobře, doktore. Děkuji. Jen mám prosbu. Neříkejte nic Johnovi, prosím.“

Doktor kývl a rozloučili se spolu.

...

Mycroft si ani neuvědomil, že strávil v nemocnici celé dopoledne. Tak si rovnou zašel na oběd a pak pro Nicole do školky. Ta ani neprotestovala a tak spolu vyrazili na zmrzlinu. Domů přijeli až ve čtyři hodiny. Nicole si nejdřív chtěla hrát, ale celou dobu jí táta připadal nějak divný, takže mu nakonec vlezla na klín do houpacího křesla a zůstala tam s ním. Když se Greg vrátil domů, našel je tam spolu. Nicole byla od malička dítě, které vycítilo, když se rodičům něco dělo. Večer ale proběhl v poklidu. Teprve, když jejich holčička odešla spát, lokl si Mycroft červeného vína a vzal manžela za ruce.

„Gregory, John mě dnes poslal ke specialistovi.“

„A?“ Greg byl nervózní, ale snažil se to nedat najevo.

„Nedomykavost srdeční chlopně dědičného původu. Můj otec jí měl také. Byl na operaci, když mi bylo devatenáct.“

Greg věděl, že by se měl zlobit, že mu to neřekl dřív. Bylo mu ale jasné, že kdyby to věděl, nespouštěl by Mycrofta z očí.

„Co budeš dělat?“

„Nejraději bych zvolil operaci, i když se jí bojím, ale musím se zeptat, co si o tom myslíš ty. Jsi jediný člověk, který do toho má co mluvit.“

„To ne, Mycrofte. Tohle si musíš rozhodnout ty sám. Na mě je tě podpořit. Můžu ti říct svůj názor, ale to je tak všechno.“ Mycroft se na manžela díval, takže pokračoval. „Pokud se rozhodneš pro operaci, budu rád.“

„Dobře, takže zítra ráno o tom řeknu Nicole a pak pojedu za doktorem Bercklym.“

Greg kývl a přitáhl si ho do náruče. Miloval ho, měl o něj strach, ale byl připravený při něm stát. Najednou pípl Mycroftův mobil.

Divná vražda v Dublinu. Hned tam letím a John semnou. Tak ať po mě nevyhlásíš pátrání. SWH

Ok. MLH

...

Ráno Greg odešel a Mycroft si přitáhl Nicole na klín.

„Nicky, dneska jdu k panu doktorovi a on rozhodne, kdy půjdu do nemocnice. To znamená, že tu budeš nějakou dobu jen s tátou,“ oznámil jí. Kývla hlavičkou, až se jí copánky rozběhly po zádech.

„Kdy tati?“

„To netuším, zlatíčko. Pravděpodobně, to budu vědět dneska.“

„Slibuju, že nebudu zlobit a budu moc hodná.“

Mycroft se musel usmát a pevně objal svoji holčičku. Jeho rodina byl ten důvod, proč šel za doktorem už takhle brzo.

...

„Můžu, pane doktore?“ zeptal se po zaklepání na dveře.

„Ovšem, jen pojďte dál. Co pro vás můžu udělat?“ usmíval se doktor.

„Rád bych podstoupil operaci v nejbližším možném termínu.“

„Jinak ztratíte odvahu,“ mrkl na Mycrofta doktor. „Víte tak trochu jsem to od vás čekal, takto rychle. Pokud chcete, můžete tu rovnou zůstat. Zítra bychom vás operovali.“

„Jen zavolám manželovi a řeknu mu to.“

...

Greg pomalu mířil ke školce pro svoji dceru. Myšlenky se ale toulaly kolem jeho manžela. Právě od něj šel.

„Ahoj tati,“ usmála se na něj Nicole.

„Ahoj zlato,“ pohladil ji po hlavě. Když vyšli z budovy, vzal ji za ruku. „Teď budeme doma sami. Táta bude v nemocnici.“

„Vím, psal mi to,“ kývla hlavou. Greg se musel usmát, protože Mycroft si s ní opravdu promluvil a dokonce jí všechno říkal sám. Doma se v klidu navečeřeli a pak si pustili televizi. Oba totiž milovali Tajuplný ostrov. Po něm šel Greg Nicole uložit. Usnula docela rychle a tak si šel sám lehnout. Myslel na Mycrofta a najednou mu zapípal mobil.

Dobrou noc, Gregory. Zítra v devět hodin. Miluju tě. MLH

I tobě dobrou noc, Mycrofte. Také tě miluji. GLH

Odepsal a teprve potom usnul.

...

Ráno se Mycroft probudil brzy a tak si začal prohlížet fotky ve svém mobilu. V půl deváté ho odvezli na sál.

Mycroft se v duchu ještě pomodlil. Pak ho uspali.

…

Greg dopoledne nervózně seděl ve své kanceláři. Snažil se pracovat, ale myšlenky na jeho manžela mu nedovolovaly být v klidu.

Co když se něco pokazí? Co když se mu Mycroft nevrátí? Co když už zůstane do konce života sám? Co si sám počne se čtyřmi dětmi?

Greg si nedokázal představit svůj život bez Mycrofta. Bylo by to, jako by mu někdo odříznul srdce. Bylo by to to nejhorší, co by v životě zažil.

Když u v deset někdo zaklepal na dveře kanceláře, vyzval ho dál a snažil se dát do kupy.

„Ty teda vypadáš,“ řekl mu Dimmock.

„To ti teda děkuju,“ protočil Greg oči. „Co chceš?“

„Jdeme se Sally do posilovny. Mysleli jsme si, že bys šel taky. Aspoň bys přišel na jiné myšlenky.“

„Chci být u mobilu. Potřebuju vědět, jestli se něco nestalo.“

„Mycroft tě neopustí. Vydržel s tebou tak dlouho. Po tolika letech, co musel žít s tebou, ti ho neodnese jediná operace. To mi věř.“

Gregory chvílí přemýšlel, ale nakonec přikývnul.

„Ale ve dvanáct končíme. Musím jít pro Nicky do školky.“

„Neboj se a pojď.“

Greg se poslušně zvedl a následoval Dimmocka ven.

…

Po dvou hodinách boxování do pytle a dalšími cviky se Greg cítil lépe. Aspoň na chvíli mohl hodit své starosti za hlavu a snažit se uvolnit své tělo.

Ve dvanáct odtud odešel a vydal se do školky, kde už na něj Nicole poslušně čekala. I ona měla ve svých očích jasné obavy o svého otce, ale snažila se usmívat a rozesmát svého otce.

Grega její snaha dojala a místo přivítání ji prudce objal a vyzdvihl si ji do náruče.

„Jak ses měla, princezno?“

„Dobře, tati, a ty? Máš mokré vlasy.“

„Byl jsem s tetou Sally a strýčkem Dimmockem chvíli cvičit.“

„Jak se mají?“

„Skvěle. Sally říkala, že tě brzy s Antheou vytáhnou na dívčí jízdu. Chtějí ti koupit nějaké šatičky.“

Nicole protočila oči, ale nakonec jen přikývla.

„Už se těším.“

„To je dobře. Půjdeme na zmrzlinu a pak domů. Co na to říkáš?“

„Super!“

„To jsem rád. Tak pojď, princezno. Dnešek máme jen pro sebe.“

„Objednáme si na večeři pizzu?“

„Klidně i dvě. Cokoli chceš, jen stačí říct.“

„Díky, tati,“ přikývla, než vyrazila s tatínkem na zmrzlinu.

...

Cítil se unavený a na hrudníku cítil kovadlinu. Nemohl se ani pohnout a měl sucho v krku. První Mycroftovy pocity, když se probral, nebyly právě nejlepší. Věděl ale, že to má za sebou a tak si mohl oddychnout.

„Dobré ráno,“ zašeptala sestra, která stála u jeho postele a upravovala dávkování léků. Chtěl jí odpovědět, ale nedostal ze sebe ani slovo. Jen se na ni drobně usmál a zase usnul.