6. kapitola

13.09.2016 18:15

 

Jejich vztah, ač krátký tak neméně vášnivý, se vyvíjel dobře. Až velmi dobře. Oba tak trochu tušili, že se na ně žene bouře, ale ani jeden nevěděl odkud.

…

Aramis neměl dobrý den. Nejprve se vzbudil se sluncem v ksichtu. Jakmile otevřel oči, zjistil dvě věci. Za prvé jeho bratr se opět vyplížil oknem ven a nebyl doma. Za druhé mu zbývalo patnáct minut do začátku školy.

Rychle se oblékl a učesal, než vyběhl z domu. Rychlým sprintem se dostal včas do školy, jenže s jeho štěstím potkal na chodbě Rocherforta, který opět nedokázal být zticha.

,,Copak se děje, že jdeš pozdě? Zapomněla tě vzbudit maminka? Počkat, ty vlastně žádnou nemáš.” Rocherfort se začal smát i s jeho kumpány.

Aramis jen zavrtěl hlavou a chtěl jít do třídy. Rocherfort ale pokračoval.

,,A kde je vlastně ten tvůj bratr? Ještě pořád leze do postele mladším klukům? Nebo mu tam lezou dobrovolně stejně jako ty?”

,,To vezmeš zpátky, ty hajzle!” zakřičel Aramis.

,,Nevezmu, co by na to asi řekl ten váš tatínek?”

Pro Aramise to byla poslední kapka. Napřáhl se a jednu Rocherfortovi vrazil. Rocherfort si to samozřejmě nenechal líbit a ránu mu oplatil.

Svalili se na zem, kde v bití pokračovali. Ani jeden z nich se nehodlal vzdát. Nakonec je ale od sebe odtrhl učitel, až nyní si Aramis uvědomil, že spadl do pasti. Byli to tři tvrzení proti jeho. Nebyl tu nikdo jiný, než Rocherfort a jeho dva kamarádi.

,,Je mi jedno, kdo co řekl. Prví ránu jsi udělil ty. Do ředitelny!”

Aramis se poslušně zvedl ze země a odkráčel si to do ředitelny. Horší už to dneska být nemohlo.

Ani si neuvědomil, že nezaklepal na dveře ředitelny, dokud je neotevřel. Tehdy už ale bylo pozdě.  S rozšířenýma očima pozoroval jeho vlastního otce, jak strká jazyk do Richelieuovy pusy a mačká mu zadek.

,,Co to má sakra znamenat?!” vykřikl.

Jeho otec od Richelieua překvapeně poodstoupil.

,,Aramisi?”

Aramis už toho ale měl opravdu dost. Otočil se na patě a utíkal pryč. Slyšel otce, jak křičí jeho jméno, ale jemu to bylo jedno. Nedokázal uvěřit tomu, že jeho otec by dokázal líbat jeho odporného ředitele.

Aramis nevěděl, co má dělat. Nechtěl se teď vrátit domů, byl až příliš naštvaný. Naštěstí si vzpomněl, že Porthos dneska zůstal doma.

Na nic nečekal a rozběhl se k němu. Bylo to druhé místo, které mohl nazývat domovem. Při běhu si ani nevšiml, že se mu z očí spustily slzy. Uvědomil si to teprve, když mu Porthos otevřel dveře a vyděšeně se na něj podíval.

,,Co se děje?” zeptal se něžně a setřel mu prsty slzy z tváří.

Aramis nic neřekl, jen mu vběhl do náručí a nechal se jím objímat. Porthos ho nakonec vyzdvihl do náruče a odnesl ho na pohovku. Věděl, jak Aramise utěšit, proto ho jen objímal a čekal, až se mu Aramis svěří.

Času měli víc než dost.

…

Jean zůstal zírat na místo, kde před chvílí stál jeho syn. Nechtěl, aby se o nich dozvěděl takhle, nicméně už to nešlo vrátit zpátky.

,,Půjdu za ním,” řekl a otočil se na Armanda. Ten stál nehybně vedle něj.

,,Jen běž,” přikývl Armand.

Jean bez dalšího slova odešel, neuvědomoval si ovšem, jakou spoušť za sebou nechává.

Odjel domů, ale ten byl prázdný. Zkoušel Aramisovi volat, ale ten mu to samozřejmě nebral.

Nakonec se mu podařilo dovolat Athosovi.

,,Co se děje, tati?”

,,Nevíš, kde by mohl být Aramis?”

,,Ve škole, kde by byl?”

,,Tam není.”

,,Jak to? Stalo se něco?”

,,Ano,” povzdechl si Jean. ,, Vysvětlím ti to později. Teď mi prosím řekni, kde by mohl být.”

,,Jestli jste se nějak pohádali nebo něco, bude lepší, když ho necháš chvíli být. Já se ho po škole pokusím najít a pak se ti ozvu, dobře?”

,,Dobře.”

,,Skvěle, tati, tak odpoledne.”

Jean odložil mobil a praštil sebou na pohovku, tohle bylo sakra zlý.

…

Athos se nemusel dvakrát rozmýšlet, kam má jít. Znal svého bratra až příliš dobře. Jestli nebyl ani doma ani ve škole, pak byl u Porthose, zvlášť, když i Porthos nebyl ve škole.

A skutečně, když zaklepal na Porthosovy dveře, přišel mu Porthos otevřít s úlevným výdechem.

,,No konečně, nechce mi říct, co se děje.”

,,Ani otec mi nechtěl říct, co si udělali.”

Přesunuli se do obýváku, kde Aramis stále ležel na pohovce.

,,Od rána se nepohnul,” zašeptal Porthos.

Athos přikývl a obešel pohovku, aby si mohl před Aramise kleknout.

,,Co se děje, brácho?” zeptal se a položil Aramisovi ruku na rameno.

,,Otec,” odpověděl Aramis.

,,Co provedl? Nechtěl mi to říct.”

,,Ocucával se s Richelieuem. Celou tu dobu lezl do postele jemu!”

Athos i Porthos zůstali na Aramise překvapeně zírat.

,,Náš ředitel? Chlap beze smyslu pro humor? Ten Richelieu?” ověřoval si Porthos.

,,Ano, ten,” přikývl Aramis.

,,No ty vole,” vydechl Athos a Porthos souhlasně přikývl. ,,Co budeme dělat?”

,,Nevím, nemám tušení.”

,,Možná by ses měl vrátit domů a probrat to s tátou, byl vyděšený, když tě nemohl najít.”

,,Možná by nám měl konečně začít říkat pravdu.”

Athos si povzdechl, proč byl jeho bratr tak paličatý?

,,Tak dneska ještě zůstaň tady a zítra se vrať domů. Já si s ním dneska promluvím.”

,,Díky, brácho,” poděkoval Aramis.

Athos jen přikývl.

,,Dávej na něj pozor,” řekl Porthosovi, než odešel domů.

Athos čekal všechno, ale tohle opravdu ne.

…

Když Athos dorazil domů, jeho táta přešlapoval sem a tam.

,,Ahoj, tati,” pozdravil.

,,Kde je Aramis?”

,,U kamaráda, zůstane tam ještě dneska.”

Jean chápavě přikývl, než se na svého syna podíval. ,,Řekl ti to?”

,,O tobě a Richelieuovi? Ano, řekl.”

,,Jak moc mě teď oba nenávidíte?”

,,Nenávidíme jeho, ne tebe. Jsme spíš velmi překvapení, tohle jsme nečekali.”

,,Nechtěl jsem, abyste se o nás dozvěděli takto. Chtěl jsem vás na to připravit.”

,,Obávám se, že ani nejlepší příprava by nezměnila naši reakci. Musíš pochopit, že ho nemáme rádi.”

,,Co mám teď dělat??” zeptal se Jean téměř bezmocně.

,,Nejprve si promluv s Aramisem, oba to potřebujete. Půjdu uvařit večeři, máš na něco chuť?”

Jean zavrtěl hlavou.

,,Půjdu si lehnout.”

,,Dobře, dobrou noc.”

,,Dobrou.”

...

Armand celý den hypnotizoval očima svůj mobil. Ten ale zůstával naprosto nečinný. Žádný hovor, žádná zpráva. Připadal si, jako by se vše přesunulo do doby, kdy ještě s Jeanem nechodil.

Armand věděl, že tohle je konec. Aramis a Athos ho ze srdce nenáviděli a on jim nikdy nedal jediný důvod pro to, aby ho měli rádi. Bylo mu to jedno, což se nyní ukázalo jako velkou chybou. Chybou, která ho bude stát Jeana.

Doufal, že se mu ozve. Že mu napíše, jestli už si promluvil s Aramisem, jestli je všechno v pořádku.

Prázdno v mobilu odpovídalo prázdnu v jeho srdci.

Konečně měl naději, konečně si začal zvykat, že už nemusí být sám, ale opět se ocitl na začátku. Nikdo ho nechtěl a to bolelo.

Možná by si měl pořídit nějaké domácí zvířátko. To mu srdce nezlomí.