7. kapitola

28.09.2016 19:42

 

Aramis si s radostí nechal čechrat vlasy od Porthose. Celý den se nehnul ze svého místa na pohovce a nechal se jím obsluhovat.

Věděl, že je špatné Porthose takhle využívat, ale nemohl myslet racionálně. Stejně tak Porthos věděl, že Aramis nyní potřeboval nějakou podporu. A kdo jiný by mu ji měl dát než on?

,,Chceš si o tom promluvit,” zeptal se Porthos.

Aramis zavzdychal do polštáře a zavrtěl hlavou.

,,Nedokážu uvěřit, že by si táta vybral někoho takového. Co na tom parchantovi vidí?!”

,,Třeba je dobrý v posteli,” ušklíbl se Porthos.

,,Porthy! Jak můžeš?!”

Porthos se jen zasmál a poškrábal ho na temeni.

,,Máš úžasné ruce,” zavzdychal slastně Aramis.

,,To za prvé, za druhé vím, co máš rád.”

,,Co bych bez tebe dělal?”

,,To nevím, ale o tom nemusíme přemýšlet.”

Aramis se sladce usmál. Miloval Porthose víc, než bylo v jeho věku obvyklé. Jenže Porthose prostě nešlo nemilovat, byl neuvěřitelně milý a starostlivý. Porthos by pro něj položil život.

,,Ne že bych tě chtěl vyhazovat, ale nemyslíš si, že je čas vrátit se domů? Nechal si svého tátu dusit už dlouho.”

Aramis byl dlouhou chvíli zticha, než nakonec přikývl. Nemohl se mu vyhýbat věčně, navíc čím dřív si promluví tím lépe.

,,Nejspíš máš pravdu.”

,,Já mám pravdu vždycky,” řekl Porthos a líbnul ho na čelo.

,,Jsi vždycky tak skromný, Porthy.”

,,Já vím, no tak vstávej. Musíš se obléct. Takhle tě domů poslat nemůžu,” poukázal Porthos na Aramisovu nahotu.

,,Já myslel, že se ti takhle líbím nejvíc?” flirtoval Aramis.

Porthos ho jen poplácal po zadku.

,,Jen běž.”

Aramis velmi neochotně vstal z pohovky a zašel si pro oblečení. Nahý opravdu nemohl jít domů.

…

Konfrontace byla příšerná, tak jak všichni tři předpokládali. Seděli v tichosti u kuchyňského stolu a pokukovali po sobě.

Nakonec se ke slovu odhodlal Aramis.

,,Proč sis proboha ze všech lidí na světě vybral zrovna jeho?”

,,Protože mě chtěl taky,” odpověděl Jean.

,,Ale můžeš mít tolik jiných lidí? Víš kolik matek po tobě jede?”

,,Já ale nechci ženu. Jsem gay proboha!” protestoval Jean zoufale. ,,Chci Armanda, v soukromí je jiný.”

,,Je to Richelieu, týrá nás a celou školu!”

,,Ale v soukromí je naprosto jiný.”

Aramis naštvaně překřížil paže na hrudi.

,,Fajn, mysli si, co chceš, ale až ti zlomí srdce, neříkej, že jsem neměl pravdu,” vybuchl a prudce odešel od stolu.

Jean za ním v šoku zíral.

,,Dej mu čas, tati. Sice s ním souhlasím, ale vím, že teď potřebuješ, aby na tebe aspoň jeden tvůj syn nebyl naštvaný.”

,,Jak ho můžete soudit, když ho pořádně neznáte?”

,,To co jsem viděl, mi stačilo,” řekl Athos a také odešel do svého pokoje.

Jean zůstal u stolu sám. Nevěděl, co má dělat. Neočekával od svých synů takovou nenávist.

Nakonec vytáhl z kapsy mobil a vytočil známé číslo.

Věděl, že Armandovi už dva dny nezavolal, měl toho dost. Potřeboval ho a bylo mu sakra líto, že se na něj takhle vykašlal.

Armand mu to ale nebral.

Jean zoufale hleděl na mobil, tohle byla jeho chyba a on ji potřeboval napravit. Okamžitě.

…

Athos seděl na své posteli a psal si s d’Artagnanem. Čas od času se ale podíval na svého bratra, který ležel stulený na své posteli a naštvaně hleděl na strop.

,,Ten strop za nic nemůže,” podotkl.

,,Ale Richelieu ano.”

,,Opravdu si myslíš, že je Richelieu takový, jaký je i ve škole?” zeptal se Athos. ,,Víš, že otec by nechodil s někým takovým.”

,,K čemu mi to je, když se k nám chová jak k idiotům? Navíc jsem na něho až příliš naštvaný, než abych ho nechal stát se naši macechou.”

,,Macechou? Opravdu?”

,,Ano,” odfrkl Aramis.

Athos se opravdu musel smát, když si představil Richelieua v dlouhých šatech a s parukou. Byla to opravdu zábavná představa.

,,Prosím, už to nikdy neříkej, ještě z toho budu mít noční můry,” zasmál se Athos a hodil po bratrovi polštář.

Aramis na něj jen vypláznul jazyk.

,,Nenávidím tě.”

,,Já tebe taky, drahý bratře. Mimochodem, jdu dneska za d’Artagnanem. Budeš mi krýt záda?”

,,Fajn,” protočil Aramis oči.

,,Skvěle.”

...

Armandův mobil se opět rozsvítil, ale on mu nevěnoval jedinou pozornost. Věděl, kdo mu volá, ale z dětinských důvodů ho odmítal zvednout.

Věděl, že konfrontace s dětmi byla pro Jeana těžká, ale aby mu začal volat až po dvou dnech bylo přehnané.

Nebyl hračkou. Byl člověk a zasloužil si lepší chování.

A i když Jeana opravdu miloval, odmítal se mu tak jednoduše vzdát.