8. kapitola

30.10.2016 18:11

 

Jean se ještě několikrát pokoušel Armandovi dovolat, ale vždy se dostal je do hlasové schránky. Jeana to nepřekvapovalo. Celé dny se mu neozval a navíc ho zanechal v jeho pracovně jako nějakou hračku, která ho přestala bavit. Udělal chybu a bylo více než jasné, že ji přes telefon rozhodně nenapraví.

Athos a Aramisem na něho přestali být tolik naštvaní a atmosféra v jejich domě se začínala pomalu vracet k normálu.

…

Armand byl v horší náladě, než kdy dřív a to se odráželo na jeho přístupu. Bylo těžké rozhodnout, jestli byli zoufalejší jeho kolegové, nebo studenti.

Věděl, že se choval jako parchant, ale cítil se prostě mizerně. Myslel si, že by mu to s Jeanem mohlo vyjít, ovšem jako vždycky šel jeho vztah do háje.

Už vážně nevěděl, co dělá špatně. Byl tak strašným člověkem, že s ním nikdo nedokázal vydržet? Nebo měl jen smůlu?

Tak či onak, vzdal to. Neměl šanci na nějakého partnera a už ho nebavilo zklamání, které prožíval. Zůstane sám. Tak to bude nejlepší.

…

,,On se snad zbláznil!” rozčiloval se Porthos, když se posadil ke svým přátelům o obědové přestávce.

,,Co se děje?” zeptal se ho Aramis.

,,Richelieu se stal. Od té doby, co ho váš otec opustil, je nesnesitelný.”

,,To byl vždycky,” podotkl d’Artagnan.

,,Jenže teď tu míru nesnesitelnosti vynásob třemi.”

Jeho tři kamarádi se otřepali. Nedokázali si představit ještě horšího Richelieua.

,,Co budeme dělat?” zeptal se d’Artagnan.

Athos se podíval na svého mladšího bratra.

,,Zřejmě jsme podcenili, co k sobě ti dva cítí.”

,,To ano, nečekal bych, že Richelieu našeho otce opravdu miluje,” přikývl Aramis.

,,Měli bychom je dát zpátky dohromady.”

,,Ale jak?”

,,Richelieu nebude ten, co udělá první krok, takže k tomu musíme dokopat našeho otce.”

,,Jestli se vám to povede, bude vám celá škola vděčná,” řekl Porthos.

,,Hlavně něco udělejte,” dodal d’Artagnan, ,,dřív, než nás všechny zabije.”

Athos a Aramis na sebe kývli. I když s jejich vztahem nebyli šťastní, jejich otec na tom byl mizerně a Richelieu zřejmě víc. Něco prostě museli udělat.

...

Jean se vrátil domů večer. Jako vždycky jeho synové na něj čekali s uvařenou večeří u stolu. Tentokrát ale byla v domě úplně jiná atmosféra. Jeho chlapci vypadali, jako by od něj něco chtěli a Jean se opravdu bál, co to bylo.

Během jídla nic neříkali, teprve až dojedli se rozmluvili.

,,Co se stalo mezi tebou a Richelieum?” zeptal se ho zpříma Athos.

,,Proč se ptáš? Myslel jsem, že ho nenávidíte.”

,,Ptá se protože víme, jak moc ti na něm záleží. Miluješ ho,” řekl Aramis.

,,Jenže jelikož jsem se choval jako idiot, je na mě naštvaný a já se nedivím.”

,,Tati, trápí se stejně jako ty.”

,,A ikdyž to neradi uznáváme, vy dva spolu nejste zas tak špatní. Navíc jste byli oba o poznání šťastnější,” dodal Athos.

Jean je zarazil, něco mu na této situaci nesedělo.

,,Počkat vy dva vážně chcete, abych se dal dohromady s Richelieum? Proč?”

,,Chceme, abys byl šťastný,” odpověděl Aramis.

,,A? To není jediný důvod.”

Athos si povzdechl. Věděl, že jeho otec není hlupák, ale nečekal, že do toho bude až tak rýt. Když si ale vzpomněl na to, jak se s Aramisem chovali, když se o jejich vztahu dozvěděli, uznal, že to bylo opravdu podezřelé.

,,Fajn, Richelieu je v tak špatné náladě, že to odnáší celá škola. Všichni už jsou zoufalí. Jestli s tím něco neuděláš, zabije nás všechny.”

,,Už pár dnů se mu snažím dovolat, ale nebere mi to.”

,,Musíš jít za ním! To opravdu čekáš, že ti odpustí přes telefon?! Na odpuštění potřebuješ květiny a bonboniéru!” začal ho okamžitě poučovat Aramis.

,,Nejsi nějaký chytrý?”

,,Někdo v téhle rodině musí být. Zítra okamžitě vyraž na nákupy a jeď se mu omluvit. Všichni víme, že nutně potřebuješ sex.”

,,Aramisi!” zakřičel Jean s rudými tvářemi.

,,No co, má pravdu,” zastal se Athos svého mladšího bratra.

,,Na to kolik vám je, se nějak moc dobře vyznáte ve vztazích.”

,,Když se dáš zpátky dohromady s Richelieum, řekneme ti naše tajemství.”

,,Platí,” zamrkal Jean a vyrazil do své ložnice. Potřeboval si vše promyslet. Zvlášť protože ho Armand momentálně nenáviděl a on se mu nemohl divit.

Kdyby měl takového přítele, okamžitě by ho pustil k vodě. A možná mu i jednu praštil.

Musel se s Armandem usmířit. Potřeboval to a Armand taky.

…

,,Myslíš, že to táta zvládne?” zeptal se Athos, když leželi ve svém pokoji.

,,Bude muset, jinak Richelieu vyvraždí celou školu.”

,,Je ti doufám jasné, že jestli bude úspěšný a ti dva se eventuelně vezmou, stane se naší ďábelskou macechou?”

Aramis zaúpěl.

,,Děláme to pro vyšší dobro,” snažil se přesvědčit sebe.

,,To můžeš říkat o společných Vánocích,” zasmál se Athos. Jen o chvíli později mu dopadl na obličej polštář. Opětoval palbu, ale Aramis se šikovně vyhnul.

,,Zmetku,” zaklel Athos.

Jen o sekundu později zazvonil Aramisovi mobil, překvapeně se pro něj natáhl. Athos už z jeho úsměvu poznal, kdo mu píše.

,,No nic, drahý bratře. Budeš mě muset krýt.”

,,Užij si to,” přikývl Athos. ,,A řekni Porthosovi ať je opatrný, zítra je přeci jen školní den a nechceme přeci, abys kulhal.”

Aramis mu věnoval zdviženého prostředníčka, než si sbalil věci a vydal se oknem ven.

,,Zmetek,” zaklel Athos.

Ze stolku vyštrachal svůj vlastní mobil.

,,Lásko? Máš dneska čas? Vím, že je pozdě, ale Aramis před pár minutami odešel k Porthosovi. Mám celý pokoj jen pro sebe. Tak za půl hodiny, super.”

S obrovským úsměvem odložil mobil zpět na stolek a spokojeně se natáhl na postel, dneska si neužije jen jeho bratr.