9. kapitola

01.08.2015 12:05

 

Mycroft se druhého dne odpoledne probral ze spánku, do kterého po obědě spadl jako do vody. Naštěstí mu bylo dobře a tak se natáhl pro knížku, aby pokračoval ve čtení ze včerejška. Nečetl dlouho, když se najednou ozvalo lehké zaklepání na dveře. Mycroft pozval příchozího dál a když se otevřely dveře, překvapeně zamrkal. Do dveří vešly jeho dcery.

„Co tu děláte?“

„Stýskalo se nám, tak jdeme za tebou,“ odpověděla Mary-Ann a posadila se na pelest postele, stejně jako její sestry. Mycroft se nechal nejdřív od každé obejmout a teprve potom se přísně zeptal:

„Jak jste se sem dostaly?“

„No ve škole jsme se dohodly, že tě chceme vidět, tak jsme chytly taxík a jsme tu. Kde tě najdeme, nám poradili na informacích,“ odpověděla Catherine.

„A ten taxík?“

„Zaplacený z kapesného, jen klid,“ ozvala se Victorie-Elisabeth tiše.

Mycroft byl trochu dojatý, moc se mu po dětech stýskalo a ony ho samy dojdou navštívit. Vzal do ruky mobil a vytočil číslo svého manžela.

„Mycey, děje se něco?“

„Jsem v pořádku drahý, neměj strach. Jen bych rád, kdyby ses za mnou tak za hodinku zastavil. Půjde to?“

„No jasně. Vážně se nic neděje?“

„Jen klid, drahý. Těším se na tebe.“

„Já na tebe taky.“

Mycroft zavěsil a směrem k dětem jen prohodil: „Mám z vaší návštěvy radost, opravdu velkou, ale jezdit sami v taxíku po Londýně… to je nebezpečné.“

„Promiň tati, příště poprosíme, Jane, aby jela s námi.“

„Dobře,“ kývl Mycroft hlavou a pak už jen poslouchal veselé štěbetání svých dcer. Byl rád, že je má a že brzy bude mít další.

...

Greg dostal po vstupu do Mycroftova pokoje menší šok. Rozhodně nečekal, že vevnitř najde svoje dcery psát domácí úkoly na lůžku jejich otce, který jim s nimi pomáhal.

„Co tu vy tři děláte?“

„No přišly jsme za taťkou a při čekání na tebe děláme úkoly,“ odpověděla Caty.

„Mé dcery si objednaly taxi a přijely mě navštívit. Už jsem jim domluvil a stanovil pravidla, takže si krátíme čas,“ vložil se do jejich debaty Mycroft. Greg jen kývl hlavou a políbil svého manžela na čelo. Chvíli u něj strávil a pak se vydal s dcerami na cestu domů.

...

Bylo pondělí odpoledne a Mycroft nervózně listoval novinami. Celé tři dny už neměl návštěvu a neuvěřitelně se nudil. Jeho matka si vzala všechna svá vnoučata na víkend k sobě, Sherlock s Johnem byli pryč z Londýna a Greg byl v práci. Mycroft doufal, že si na něj někdo vzpomene alespoň dnes.

„Dobré odpoledne…“ pozdravila ho sestra, která potichu vešla.

„I vám,“ usmál se na ni Mycroft. Sestry na tomto oddělení byly velmi příjemné a on si je všechny do jedné oblíbil. „Vypadáte trochu utahaně, děje se něco?“

„Ani mi nemluvte. Zablokoval se nám na sesterně počítač a nedostaneme se do něj žádným způsobem, dokud to někdo nepřijde opravit a před chvílí jsme dostali pokyn, že jsou veškeré návštěvy zakázané kvůli žloutence. V Londýně je epidemie.“

„Ale to ne… neuvidím svoje holčičky ani Gregoryho.“

„Je mi to líto, ale situace je docela vážná a než se podaří všechny otestovat, je karanténa skoro všude.“

Mycroft si povzdychl a promnul si oči.

„Když už nemám na práci nic lepšího, dovolíte mi, abych se podíval na ten váš počítač?“

Sestra se na něj usmála a pomohla mu vstát.

...

Karanténa nakonec trvala 14 dní. Mycroft se všemi sice pravidelně telefonoval, ale nebylo to ono. Už čtrnáct dní nedržel v náručí manžela, už čtrnáct dní nepohladil svoje holčičky a už čtrnáct dní se nepohádal se Sherlockem. Málem si okousal nehty. Pak se v pondělí ráno konečně dočkal. Dveře do jeho pokoje se otevřely a on se najednou octl v náručí svého manžela, který ho vášnivě líbal. Teprve za dlouho jim došel vzduch a oni se od sebe odtrhli.

„Gregory, lásko, co tu děláš?“

„Před půl hodinou zrušili karanténu, tak jsem tady,“ odpověděl Greg a pohladil manžela po tváři.

„Jak se máš?“

„Teď už dobře, když jsi semnou. A co vy? Jak zvládáš? Není toho na tebe moc?“

Greg se jen ušklíbl.

„To si nech povídat, od té doby, co byly naše dcery u tvé matky, se nestačím divit. Zkrátka dospěly k názoru, že mi musí doma pomoct. A musím říct, že jim to jde perfektně. Nemusím se starat o umývání nádobí, vytírání, vysávání, vynášení koše, ani praní prádla. Zvládají to samy.“

„Takže je rozmazluješ svými dobrotami, protože na to máš čas,“ usmál se Mycroft.

„Ještě žehlím, ale to není nic hrozného. Jen jedna věc mi vadí – neposlouchám doma nic jiného než sestřička, sestřička. Co když to bude kluk.“

„To se dozvíme drahý. Tentokrát to nechci vědět předem. A vy tak musíte počkat.“

„Myslím, že to přežijeme. Ale co ty? Vypadáš unaveně…“

„V posledním týdnu se mi trochu zvyšuje tlak a bolívá mě hlava. Ale zatím se to dá celkem vydržet. Uvidím, co bude dál.“

„Dej na sebe pozor, prosím tě,“ zaprosil Greg a Mycroft přikývl.

„Dám, neboj se.“

„Musím jít, stavím se zase, jak to půjde.“

Políbili se a Greg odešel.

...

„Kolik měl Mycroft ráno krevní tlak?“

„137 na 98 Johne. Postupem času se mu zvyšuje. Sice pomalu, ale jistě.“

John Watson-Holmes si promnul spánky a pohlédl na svou kolegyni. Nebyl Mycroftovým lékařem, ale staral se o něj.

„Nelíbí se mi to.“

„Ani mě ne. Poslyš, co bys řekl na to, kdybychom ještě tak tři čtyři dny počkali a pokud to bude nadále stoupat, nasadili medikaci?“

„Rozhodnout musíš ty, ty jsi jeho ošetřující lékař, ale udělal bych to tak. A pro jistotu bych zkontroloval zásoby B negativní, kdyby došlo k nejhoršímu.“

„To už jsem udělala, nechci zažít to, co minule.“

„Díky, Jasmine… je sice na začátku šestého měsíce, ale mám takový pocit, že může porodit kdykoliv.“

„No právě, proto ho chci pohlídat víc.“

...

Po čtyřech dnech zaklepala doktorka Kingová na Johnovu pracovnu.

„Ahoj, máš chvilku?“

„Jasně, pojď dál. Děje se něco?“ zeptal se John. Doktorka se posadila naproti němu a podala mu složku.

„Bohužel. Dneska byl krevní tlak 145 na 105 a k tomu bolesti a hlavy. Podle mě není na co čekat. Musíme nasadit kapačky a omezit návštěvy…“ John se zamračil a pak si povzdychl, „… nebo máš jiný názor?“ zeptala se doktorka, když si jeho výrazu všimla.

„Ne to ne, v téhle situaci se nedá dělat nic jiného. Jenom nevím, jak to bude bez svých dcer snášet.“

„Je na ně dost fixovaný co?“ usmála se doktorka. John jen vykulil oči.

„Všimla sis toho také?“

„To snad každý. Hele já jdu zařídit tu kapačku a pak se uvidí.“

John jí kývl na pozdrav a tak vstala a vyšla ven.