Epilog

06.01.2017 21:03

A/N: Asi jste čekali další kapitolu, ale jelikož je toho teď moc, musela jsem tuto povídku dokončit.

 

Aramis ani Athos svého otce neviděli celý víkend. Jediné, co od něj obdrželi, bylo oznámení, že se domů vrátí až v pondělí a že pokud by se jim cokoli stalo, mají okamžitě zavolat.

Oba nad tím jen protočili oči a otcovu absenci nijak neřešili. Pro Aramise to byla jedinečná příležitost strávit spoustu času s Porthosem, což zase zapříčinilo, že si k nim domů pozval Athos svého d’Artagnana.

Už teď jim bylo jasné, že otec musel uspět. Buď to, nebo nyní ležel v nemocnici vykastrovaný (Aramisovi připadal jako člověk, který by se svému partnerovi takto pomstil).

Nicméně v pondělí ve škole již nebylo žádných pochyb.

Armand Richelieu často nazývaný noční můra či sadista si to rázoval po chodbách a usmíval se. Žáci si tak mohli oddechnout a nebyli jediní - učitelé se konečně uvolnili a přestali se zamykat v kabinetech ze strachu, že by narazili na Richelieua a vytočili ho, což by beze sporu vedlo k jejich propuštění.

,,Váš táta musí být sakra dobrý v posteli, jestli tohle dokázal udělat z něho,” šeptl Porthos svému příteli a hlavou poukázal na místo, kde se Richelieu právě nacházel.

,,Prosím, o něčem takovém se nechci bavit a už vůbec ne s tebou,” zaúpěl Aramis.

,,No nemáš moc na výběr, jestli zůstane ve vaší rodině, bude to můj budoucí zeť.”

,,Tak daleko bych zase nepřemýšlel,” odporoval Aramis.

,,O nás nebo o nich?” pozvedl Porthos obočí a netrpělivě čekal na Aramisovu odpověď.

Aramis moc dobře viděl, jak moc Porthosovi záleží na jeho odpovědi.

,,Samozřejmě že o nich. Nemysli si, že tě někdy nechám odejít,” odpověděl okamžitě a pravdivě.

Na vztahu jeho otce mu rozhodně nezáleželo tolik jako na svém. Porthos byl jeho dětská láska, úplně první člověk, který kdy ochutnal jeho tělo - tedy aspoň rty a krk, Porthos s ním odmítal zatím spát.

Kousek jeho mysli zůstával racionální a říkal, že jejich vztah nevydrží, byli oba moc mladí. Když se ale podíval na Athose a jeho ,,maličkého”, věděl, že mají velkou šanci na šťastný a dlouhý vztah.

,,Nemysli si, že já někdy nechám odejít tebe,” řekl Porthos a perfektně ho vytrhl z myšlenek.

,,S tím ani nepočítám,” zamrkal Aramis svůdně.

,,Radši běž do třídy, než tě sním.”

Porthos ho poplácal po zadku, tím si od Aramise vysloužil vypláznutý jazyk.

Aramis nakonec uposlechl a s malým zamáváním se vrátil do třídy.

Porthos ho pozoroval, dokud mu nezmizel z pohledu, poté svůj pohled zaměřil na Athose s d’Artagnanem, kteří seděli nedaleko od něj.

Oba měli na tváři příšerně zamilované úsměvy a chovali se jako typičtí zamilovaní puberťáci. Nicméně pokud se na sebe on a Aramis dívali aspoň z poloviny tak zamilovaně jako ti dva, Porthos mohl být se svým životem opravdu šťastný.

…

Dny plynuly a vztah Armanda a Jeana se rozvíjel více a více. Jean začal aspoň jeden den v týdnu trávit u Armanda a po pár měsících začal Armand navštěvovat jeho.

První setkání Armanda s Athosem a Aramisem bylo více než trapné. Armand věděl, že ho oba nenávidí, zvlášť kvůli tomu, že je nechával po škole jen proto, aby se dostal do kalhot jejich otce.

Nikoho nepřekvapilo víc než Armanda, když se jejich vztahy nakonec zlepšili a on s nimi začal trávit více času.

Aramis a Athos byli dosti šokovaní z toho,ž e jejich ředitel není až tak protivný, jak si to o  něm doposud mysleli. Co bylo ještě více šokujícího, byl Armandův dobrý smysl pro humor a co mu nahrálo ještě víc, byla skutečnost, že zadržel Jeana, aby je nezabil, když konečně vlezli do postele svým partnerům a Jean to zjistil.

Kolem a kolem byla z Armanda lepší macecha, než kterou kdy čekali.

A když konečně požádal Jean Armanda o ruku a udělal z něj jejich oficiální macechu?

Aramis ani Athos nemohli být šťastnější.