Housle II

05.12.2019 04:54

 

Když se John vrátil domů, překvapilo ho nepříjemné ticho, které v bytě panovalo. Většinou když se vrátil, Sherlock s Hamishem na něj čekali skoro přede dveřmi, aby ho mohli co nejdříve obejmout. 

Nyní ale našel Sherlocka zaraženě sedět na pohovce, zatímco po Hamishovi nebylo stopy. Jeho malé housličky však ležely na zemi. John se lekl, že jsou rozbité, ale když je zvedl, zjistil, že jsou v pořádku.

,,Lásko, stalo se něco?”

,,Učil jsem Hamishe hrát, naštval se na mě a řekl, že na housle už nikdy hrát nechce. Nenávidí mě.”

John si povzdechl a chytil Sherlocka za ruku. Věděl, že jeho manžel dokáže být občas náročný. 

,,Půjdu si s ním promluvit, dobře? Miluje tě.”

Sherlock přikývl a John se tedy vydal do pokojíčku jejich malého synka. Hamish ležel na posteli schovaný pod přikrývkou. Když John vešel, zvědavě vykoukl. Při zjištění, že je to John, kdo za ním přišel, vyskočil z postele a běžel k němu.

,,Tati!”

,,Zlatíčko moje.” 

John si vyzdvihl Hamishe do náručí a ten okamžitě schoval hlavu do jeho krku.

,,Slyšel jsem, co se stalo. Chceš mi říct svoji verzi?” 

,,Tatínek byl zlý. Nemohl jsem zahrát správně notu a on na mě zvýšil hlas. Nechtěl jsem, aby na mě křičel, tak jsem řekl, že už radši nikdy nebudu hrát.”

,,Tatínek tě miluje, i když dokáže být přísný. Myslíš si, že by ti pomohlo víc, kdyby tě učil někdo jiný?”

Cítil, jak Hamish přikývl.

,,Nechci, aby už na mě křičel.”

,,Dobrá, zítra tě zapíšu. Řeknu to tatínkovi.”

,,Bude moc smutný?” 

,,Přežije to, neboj,” zamrkal John. ,,Pojď, půjdeme za ním. Myslím, že ti dluží omluvu.”