Navěky (Pro Durani)

A/N: Omlouvám se, že je to tak krátké a není to ani moc kruté. I tak doufám, že se bude líbit.

Jean se přitulil blíže k Armandovi. Stáli na balkoně svého švýcarského bytu se skleničkou plnou krve v ruce. Mezi nimi pro jednou panovala klidná atmosféra. Žádné zbytečné hádky, jen klid a teplý vítr.

Jean si nikdy nepředstavoval svou budoucnost takto, ale kdo by se mu také mohl divit. V jednu chvíli byl zraněný a umíral v Armandových pažích. Poslední, co viděl, byly Armandovy tesáky a krvavě rudé oči.

A pak se opět probral. Armand mu vše vysvětlil a Jean nevěřícně poslouchal. A nenáviděl sebe i Armanda. Křičel, proč ho Armand nenechal umřít, sám se chtěl zabít, nechtěl být nestvůrou. Zmlknul, když Armandovi ujely nervy a vykřikl na něj, že to udělal kvůli tomu, že ho miluje. A Jean se smířil se svým osudem. Bylo to jednodušší, když měl po boku Armanda.

Po pár letech nakonec oba utekli z Francie pryč a cestovali. Nikde se nezdržovali moc dlouho, aby nebylo poznat, že nestárnou.

A teď skončili v Ženevě, kde měli malý byt dostatečně pohodlný pro ně oba. Vedli pohodlný život, i když Jeanovi čas od času chyběly boje a války.

,,Dneska jsi nechutně tichý. Děsí mě to,” řekl Armand a tázavě se zadíval na svého společníka.

,,Jen nemám potřebu mluvit,” pokrčil Jean rameny a dopil krev ve skleničce.

,,To je u tebe dost neobvyklé.”

,,Už sklapni, ničíš náladu.”

,,Kdykoli se můžeme přesunout do ložnice, abychom ji zachránili,” zamrkal Armand.

Jean jen protočil oči.

,,Přiznej to, chceš mě jenom na sex.”

,,Kdyby ano, už dávno bych se tě zbavil. Dokonce ani ten žhavý sex by mi za tu tvoji upovídanost nestál.”

,,Idiote,” odfrkl si Jean.

,,Pročpak? Měl bys být potěšen a brát to jako vyznání lásky.”

,,Byl jsi vždycky tak otravný, nebo to přichází s věkem?”

,,To bys měl vědět ty.”

Jejich krátký argument skončil, a tak se o sebe opět opřeli a pozorovali hvězdy na nebi. Byl to pro ně příliš známý obraz, se kterým se setkávali každou noc, protože jindy než v noci nemohli jít ven.

Jean ovšem ticho mezi nimi po chvíli přerušil.

,,Víš, jak jsem se zpočátku bránil? Chtěl jsem umřít, nechtěl jsem být upírem.”

,,Nemůžu na to zapomenout,” přiznal Armand tiše.

,,Jsem rád, že jsi mě nenechal umřít. Nevadí mi být upír, když to znamená, že můžu celou věčnost prožít s tebou.”

,,Díky bohu si v pořádku. Už jsem se lekl, že je s tebou něco špatně.”

,,Hej! Ber to vážně! Snažím se být romantický,” bránil se Jean.

,,To jsi pořád,” povzdechl si Armand, než ho otočil čelem k sobě. ,,I kdybys mi zakázal tě proměnit, stejně bych to udělal. Nedokázal bych tě nechat zemřít.”

,,A pak kdo je tu romantik.”

,,Jsme spolu navěky.”

,,Navěky.”

Armand odložil na malý stolek svou plnou skleničku a přitáhl si Jeana do objetí. Ten se usmál a okamžitě ho políbil, pomalu, něžně a láskyplně.

Neměli kam spěchat, čekala je věčnost, kterou netoužili prožít jinak, než ve vzájemném objetí.