Obavy

A/N: Vracím se s další povídkou na TMI. 

P.S. Díky Paulett budu v povídce Love is Blindness pokračovat.

Kdykoli odešel Alec na lov, pro Magnuse začalo utrpení. Nervózně přecházel po pokoji a očima hypnotizoval hodiny. Snažil se nějak zabavit, ale starost o Aleca mu to nedovolovala.

Alec nebyl nesmrtelný. Mohl kdykoli umřít. Mohl umřít a navždy opustit Magnuse. Nejhorší věcí, byl fakt, že Magnus by s jeho smrtí nemohl nic udělat. Magie dokázala mnohé, ale nedokázala navrátit lidem život.

Vědomí, že by měl o Aleca přijít mu způsobovalo bolest v srdci. Nechtěl ztratit jemu nejdražší osobu, kterou za celý život měl. To nepřipadalo v úvahu.

Uklidnil se teprve, když uslyšel klíče v zámku. Rychle sebou hodil na pohovku, přivolal si lak a začal předstírat, že si barví nehty a že poslední dvě hodiny nestrávil přecházením z místa na místo.

Už brzy do pokoje vstoupil jeho milovaný Alec. Kromě pár škrábanců měl všechny končetiny tam, kde měly být, a vypadal, že nemá žádné vážné zranění.

,,Ahoj, zlatíčko. Jak ses měl?” zeptal se ležérně a doufal, že z jeho hlasu zmizel všechen strach.

,,Dobře. Bylo to jen pár slabých démonů. Nic s čím bychom si nedokázali poradit.”

,,To jsem rád,” usmál se Magnus.

,,Půjdu si dát sprchu a najím se,” oznámil Alec a začal si rozepínat koženou bundu.

,,Dobře, ale pospěš si. Potřebuju, abys mi nalakoval druhou ruku!”

,,Jak chceš,” přikývl Alec, než se k němu přiblížil a políbil ho lehce na rty. Poté se odtáhl a odešel do koupelny.

Magnus počkal, než Alec vejde do koupelny, než si hluboce oddechnul a vděčně se usmál.

Nikdo mu Aleca nevzal.