Přiznání (Pro Alexis)

04.09.2015 15:57

 

A/N: A máme tu po dlouhé době povídku na Siren! 

 

Znáte ten pocit, když si myslíte, že jste naprosto šťastní, že máte dokonalou rodinu, konečně žijete poklidný život? Když žijete ve vlastním pěkném světě a zapomenete na přítomnost?

Protože přítomnost není pěkná a štěstí je dosti pomíjivé.

Kieren byl po všech těch tirádách, které se udály v jeho životě unavený, a když skončily, myslel si, že bude mít konečně klid.

Ale tak to nebylo a jeho krásný život najednou dostal několik trhlin.

,,Dostal jsem příkaz tě zabít. Málem jsem to i udělal. Je mi to líto.”

Ve chvíli kdy tato slova upustila Simonova ústa, roztříštily se Kierenovy růžové brýle. Ještě nikdy se necítil tak oklamán.

,,Cože?” zašeptal nevěřícně.

,,Byl to příkaz od ULA. Myslel jsem si, že jsi byl prvním, který povstal. Tvá smrt měla působit druhé povstání. Jak se ale ukázalo, zmýlil jsem se. Prvním povstalým byla Amy. Kdybych tě opravdu zabil, byla by to nejhorší chyba mého života. Je mi to tak líto, ale musel jsem ti to říct. Nedokážu žít s pocitem, že ti to tajím.”

Simon nervózně popocházel po pokoji, zatím co Kieren seděl v křesle a snažil se vzpamatovat z nově nabytých informací.

,,Takže jsi mě chtěl zabít. I přes to všechno, co se mezi námi událo, jsi ze mě chtěl udělat obětního beránka?” vykřikl Kieren naštvaně.

,,Nikdy jsem to nechtěl udělat, ale ULA-”

,,Ano, protože ULA pro tebe vždycky byla vším!”

Kieren se zvedl z křesla a naštvaně odkráčel ke dveřím. Simon se ho marně snažil zastavit.

,,Běž ode mě pryč,” odháněl ho Kieren. ,,Jak můžu vědět, že až ti příště někdo jiný přikáže mě zabít, že to neuděláš?! Už tě nechci nikdy vidět!”

Kieren odešel ven z domu a prásknul za sebou dveřmi. Simon s prázdnějšíma očima než obvykle smutně pozoroval dveře. Čekal, že se něco takového stane, ale ani za boha nemohl předpokládat psychickou bolest, která ovládla jeho tělo.

…

Kieren utíkal od bungalovu, který dříve patřil Amy, zpět domů. Déšť, který prudce dopadal na jeho mrtvé tělo, mu dodával motivaci, aby běžel ještě rychleji.

Utíkal zpět do domu svých rodičů a v duchu doufal, že budou pryč. Nebyl ve stavu, kdy by s nimi dokázal normálně mluvit. S nadějí zabouchal na dveře domu a čekal, jestli mu někdo otevře.

,,Kierene?” uslyšel překvapený hlas své sestry.

,,Jem, můžu dál?”

,,Jasně, rodiče ale nejsou doma.”

,,Tím líp.”

,,Probůh běž se osprchovat teplou vodou, jsi úplně promočený. Nachystám ti nějaké osušky a věci na převlečení.”

,,Díky.”

…

O jednu sprchu později seděli Jem a Kieren v obýváku, zatím co venku zuřila bouřka.

,,Proč jsi přišel?”

,,Nemůžu přijít jen tak?”

,,Vždycky chodíš o víkendu. Nikdy ne ve všední den.” Jem se posadila vedle svého bratra a položila jednu ruku na jeho rameno. ,,Co se stalo?”

,,Trochu jsme se pohádali se Simonem.”

,,Tohle není trochu. Když se obvykle se Simonem trochu pohádáte, jen spolu hodinu nemluvíte. Ještě nikdy jsi nepřišel sem.”

Kieren si povzdychl a složil si hlavu do dlaní.

,,Simon se dneska přiznal, že mě chtěl toho dne na hřbitově zabít.”

,,Proč?” zeptala se po chvíli.

,,Ze stejného důvodu proč umřela Amy. Simon si myslel, že já jsem byl ten, který povstal jako první. Dostal za úkol mě zabít, ale nakonec to neudělal.”

Jem nevěděla, co na to má říct, proto jen svého bratra objala. Viděla, jak moc je Simonovým přiznáním zničený. Takhle zničeného ho naposledy viděla po smrti Ricka a události, které poté následovaly, nepatřily k jejím nejlepším vzpomínkám.  

Nedokázala uvěřit, že by Simon dokázal Kierena opravdu zabít. Viděla, jak se na jejího bratra vždy díval. Nebyl to pohled vraha, spíše po uši zamilovaného člověka, který by pro Kierena udělal cokoli na světě.

,,Co teď hodláš dělat?”

,,Já nevím.”

,,Nechci Simona bránit, ale jedna věc je, že tě tenkrát na hřbitově zachránil. Navíc ti tohle nikdy nemusel říct. Mohl si to nechat pro sebe. Já vím, že teď jsi z něj nejspíš zklamaný, ale ten kluk tě miluje.”

,,Ale chvíli přemýšlel nad tím, že mě zabije a málem to i udělal.”

,,Nakonec to nemohl udělat. Měl by sis chvíli odpočinout a pak si s ním o všem promluvit.”

,,Já s ním mluvit nechci,” zavrtěl Kieren hlavou a vydal se do svého pokoje.

Jem se za ním smutně dívala.

…

Kieren byl celé dva dny zavřený ve svém pokoji. Odmítal s kýmkoli mluvit nebo kohokoli pustit dovnitř. I když se o něj jeho rodiče báli, nechali ho, aby si mohl urovnat myšlenky. Věděli, že v pokoji nezůstane zavřený navždy.

Jem jako každé odpoledne znuděně sledovala televizi, když uslyšela klepot na dveře. Velmi neochotně se zvedla ze svého místa na gauči a pomalu se došourala k hlavním dveřím. S ne moc velkým překvapením za nimi našla Simona.

,,Je Kieren tady?” zeptal se.

,,Je ve svém pokoji a odmítá vylézt ven.”

,,Nenávidí mě?”

,,Nedokázal by tě nenávidět. Otázkou je, jestli tě stále miluje.”

Simon chápavě přikývl.

,,Chápu, že už se mnou nechce mít nic společného. Odjíždím proto pryč. Vyřiď mu, že může opět vyjít ven.”

 Jem na něj nevěřícně vyvalila oči.

,,To nemyslíš vážně, že ne?”

,,Kieren je to jediné, co mě tu drželo. Myslím, že bude lepší, když už mě nikdy neuvidí. Sbohem, Jem.”

Simon odešel a Jem okamžitě vyběhla k pokoji svého bratra. Tvrdě zaklepala na dveře.

,,Kierene! Otevři! Kierene!”

Kieren po chvíli otevřel dveře, ale jen kvůli naléhavému hlasu své sestry.

,,Co se děje?”

,,Byl tu Simon.” Kieren se nadechoval k nějaké poznámce, ale Jem ho předběhla. ,,Chce odejít, Kierene. Řekl, že bez tebe ho tu nic nedrží. Jestli ho stále miluješ, měl bys mu to říct, než bude pozdě.”

,,Ublížil mi.”

,,Rick taky a jemu si odpustil. Nedělám si srandu, Kierene. Neztrať to dobré, co tě v tomhle životě potkalo.”

Kieren otevřel dveře do kořán a než se mohla Jem vzpamatovat, proběhl kolem ní ven z domu.

Opravdu doufala, že už nebylo příliš pozdě.

…

Simon si dobaloval poslední věci, když Kieren vletěl do bungalovu jako šílená střela.

,,Kierene, co tu-”

Simon nestačil dopovědět svou otázku. Kieren ho prudce přitiskl ke zdi a vášnivě ho líbal. Simonovi to dost připomínalo jejich první polibek, který také nečekal.

,,Opovaž se odejít,” pohrozil mu Kieren.

,,Ublížil jsem ti, vím, že už mě nechceš. Nech mě prosím odejít.”

,,Ublížíš mi víc, když teď odejdeš! Jsem naštvaný, ale nechci tě ztratit navždy.”

Kieren se zoufale držel jeho svetru a z jeho tváře sršela bolest. Simonovi to lámalo srdce. Jak mohl někomu takovému říct ne?

,,Zůstaň se mnou, prosím.”

,,Zůstanu, navždy. Pomůžeš mi vybalit věci?”

Kierenův smích a malý polibek na rty mu byl jedinou odpovědí.