Prolog

12.06.2016 16:03

 

A/N: Konečně jste se dočkali. Slibuji, že to bude lepší, než to teď zní.

 

Jean nenáviděl třídní schůzky. Musel přes hodinu poslouchat zbytečné informace, které mu mohli poskytnout jeho chlapci. Navíc musel snášet lítostivé pohledy žen kolem něj, které si myslely, že byl vdovec a neustále mu vnucovaly svou pomoc (byl si jistý, že některé nabízely víc než jen pomoc).

Jean se to vše snažil přetrpět kvůli svým chlapcům. Když pak konečně schůzky skončily, vydal se k učitelům, kteří si s ním chtěli popovídat.

Většinou slýchal něco ve smyslu, že jeho synové jsou hodní a chytří, ale nebylo by na škodu, kdyby se učili o trochu více.

A nakonec skončil u samotného ředitele školy, který měl s jeho chlapci nejspíš problém, jelikož je většinu času nechával po škole.

Jean zaklepal na dveře ředitelny a chvíli počkal, než vešel dovnitř. Ředitelna byla samozřejmě nejkrásnější místností na škole plná mohutného dřevěného nábytku a vůní kávy.

A uprostřed toho všeho seděl samotný ředitel. Jean si ho představoval jako sedmdesátiletého starce, který nemá nic lepšího na práci než tyranizovat děti Místo toho viděl muže zřejmě o něco mladšího než byl on sám. Celkem atraktivního, mohl-li podotknout.

,,Ano?”

,,Dobré odpoledne, přišel jsem se zeptat na své dva syny. Athose a Aramise.”

,,Aha, ty dva,” přikývl ředitel, než pokynu na židli naproti sobě a odložil papíry, které zrovna pročítal, stranou.

,,Mohu se zeptat, proč jsou tak často po škole?”

,,Nějak si potřebuju získat pozornost jejich otce,” pokrčil rameny ředitel.

Celé jeho chování se změnilo. Na rtech se mu usadil lehký úsměv a jeho tělo bylo uvolněné. A opravdu s ním flirtoval?

,,Proč?”

,,To je snad jasné, ne? Chci vás pozvat ven.” Jean na něj vyjeveně zíral, tak si nakonec ředitel povzdechl a napsal na papírek své číslo. ,,AŽ si to rozmyslíte, ozvěte se mi.”

,,Dobře,” přijal papírek.

,,Budu se těšit.”

Jean přikývl, než odešel pryč. Byl v naprostém šoku.

Když dorazil domů, jeho chlapci už připravovali večeři. Bylo jim čtrnáct a patnáct, byli ve věku, kdy by raději měli být s ostatními svými kamarády venku pozdě do noci. Místo toho trávili večery doma s ním. Byl jim za to vděčný.

,,Tak jak to šlo?” zeptal se ho Athos.

,,V pořádku, nikdo si na nás nestěžoval?”

,,Ne.”

,,Ani Richelieu ne? Byl jsi vůbec za ním?” ptal se Aramis.

,,Kdo?”

,,Ředitel.”

,,Ani ten ne.”

,,Páni, to zírám.”

,,Nicméně mi bylo od všech řečeno, že byste se měli oba začít víc snažit.”

,,Jasně,” protočili oba oči a naservírovali večeři na stůl.

Posadili se ke stolu a začali jíst. Jean poslouchal, jak se baví o fotbalovém zápase, který budou o víkendu hrát. Nicméně se do debaty moc nezapojoval.

Celou dobu přemýšlel nad tou nabídkou.

…

Jean nemohl spát. Jeho mozek neustále pracoval na plné obrátky. Vůbec nechápal, proč by s ním chtěl Richelieu něco mít. Na druhou stranu se po dlouhé době objevil někdo, kdo o něj projevil zájem (Jean nepočítal ty otravné maminky).

Věděl, že mladší ani krásnější už nebude. Dokud měl kuráž, napsal Richelieuovi esemesku a doufal, že si neudělal moc velkou ostudu.

Tady Jean Treville, mohli bychom se sejít tento pátek?

Jean prudce stiskl víčka k sobě a schoval se pod peřinu. Snad už konečně usne. Jenže než měl tu možnost, zapípal mu mobil.

Otevřel novou zprávu a na chvíli zatajil dech.

Skvěle, kdy a kde?

Armand si dovolil úlevně vydechnout, než začal přemýšlet, kde by se mohli sejít.