Stát na obou nohách (Pro Elle)

A/N: Jsem tu s další splněnou povídkou. Doufám, že jsem Elle splnila všechno, co chtěla a snad i dobře.

Sherlock nervózně otáčel zásnubním prstenem na svém prstě, který mu John dal ještě předtím, než odjel do Afghánistánu. Nyní se řečený muž nacházel na operačním sále a nikdo z doktorů mu nebyl schopen říct, co se jeho snoubenci vlastně stalo!

John mohl klidně umírat a Sherlock by nic nevěděl, protože mu nikdo nic nebyl ochoten říct! Zatracení idioti! Už tu seděl přes dvě hodiny, strach sžíral jeho vnitřnosti. Nenáviděl, když něco nevěděl. A ještě víc, když se to týkalo jeho snoubence, téměř jediného člověka, na kterém mu opravdu záleželo.

Po nekonečných tři a půl hodinách ze sálu vyšel doktor, který Johna operoval, a řekl mu, co je s jeho snoubencem. Sherlock ale nebyl schopný vnímat celé věty, slyšel jen útržky.

,,Je mi to líto…kulka…bude na vozíčku…je tu malá šance, že možná ještě někdy bude chodit.”

Sherlock si z toho, co slyšel, odnesl dva důležité poznatky – John je živý, John už možná nikdy nebude stát na vlastních nohách. Doktor mu položil ruku na rameno, aby ho uklidnil, Sherlock ovšem jeho lítost nechtěl.

,,Můžu ho vidět?” zeptal se.

,,Ano, ale jen na pár minut,” odpověděl doktor.

Sherlock se chtěl ušklíbnout při slovech pár minut. To si opravdu myslí, že ho dokáží udržet od svého snoubence? V žádném případě.

Doktor mu prozradil číslo pokoje a Sherlock se tam do dvou minut dostal. Jeho snoubenec ležel v bílých přikrývkách, bledé tělo připojené na různé přístroje a kapačku. Nebyl to pěkný pohled.

,,Johne,” uniklo Sherlockovi tiše z úst.

Přešel k posteli a chvíli na Johna hleděl, než ho pohladil po čele. Myslel si, že si uvědomuje následky chození s vojákem, ale teprve nyní poznal opravdové důsledky Johnova povolání. Byly děsivé.

To ale neznamenalo, že se Johna zbaví, když je teď v takovém stavu. Naopak, jakmile z něj opadl šok, začal plánovat. Nemohli se přestěhovat do bytu 221B na Baker street. Bylo tam až příliš schodů, potřebovali něco jiného. Sherlockovi nezbylo nic jiného, než zavolat svému bratrovi.

,,Mycrofte? Potřebuju byt vhodný pro vozíčkáře.”

…

Mycroft byl rychlý, zvláště když se jednalo o jeho bratra. Už za hodinu našel Sherlockovi velký prostorný jednopodlažní byt, který po schválení svého malého bratra i koupil. Sherlock poprvé neprotestoval a nechal si od Mycrofta pomoci.

Zatím co seděl u Johna, Mycroftem najatí lidé, zařídili kupní smlouvu a v rekordním čase vše vyřídili. Následně začali pracovat na rekonstrukci a vybavení bytu. Ten byl za devět dní připravený.

…

Když se John poprvé probudil, všiml si dvou věcí – kudrnaté hlavy svého milence a faktu, že nemůže hýbat s nohami.

,,Sherlocku?” zeptal se vystrašeně a rukama hmatal do místa, kde Sherlocka viděl.

,,Johne,” pousmál se jeho snoubenec a políbil ho na čelo.

,,Moje nohy,” dostal ze sebe John, jehož ruce se začaly třást.

Sherlock vzal ze stolu vedle postele skleničku se slámkou a podržel ji před Johnem, aby se mohl napít. John vděčně vodu přijal, ale stejně ho víc zajímalo, co bylo s jeho nohami. Odtáhl proto svá ústa od brčka a tázavě se zadíval na Sherlocka. Sherlock si povzdychl a vzal jednu jeho ruku do své.

,,Moc jsem doktora neposlouchal. Jediná slova, která se mi vryla do hlavy, byla, že nyní budeš muset být na vozíčku.”

,,Cože?!”

,,Je tu ale pravděpodobnost, že budeš opět chodit. Už jsem ti domluvil nejlepšího fyzioterapeuta, kterého jsem mohl najít. Stále máme šanci.”

John Sherlocka chvíli tiše pozoroval, pak ale pustil jeho ruku a odvrátil od něj hlavu.

,,Měl bys mě nechat jít. Posunout se se svým životem dál, najít si někoho jiného.”

,,Cože?” podíval se na něj Sherlock vyděšeně. ,,Johne, ne!”

John se k němu opět obrátil, jeho oči byly plné slz.

,,Co chceš se mnou dělat, Sherlocku? Co? Jsem nepoužitelný, i kdybych opět chodil, bude to trvat měsíce, roky, než se mi to podaří, jestli vůbec. Tohle není život pro tebe. Chceš řešit případy, honit zločince. Ne sedět doma na zadku a starat se o mě. Jdi si svou cestou.”

,,Ne, Johne, já tě neopustím. Nezáleží mi na tom, jak dlouho to bude trvat. Budeš znovu chodit, vím to, protože ty se nevzdáváš! Navíc já nikoho jiného nechci. Trvalo mi dvacet let, než jsem našel někoho, kdo mi rozumí, kdo mě chápe. Nehodlám to všechno hodit za hlavu, neopustím tě.”

,,Uvědomuješ si vůbec, čeho všeho se pro mě vzdáváš? Své volnosti, svého času! Sakra, vždyť já ani nebudu moct jít sám na záchod. Opravdu to chceš, starat se o mrzáka?!”

,,Nemluv tak o sobě!”

Jejich hádka nabírala na intenzitě a důležitosti. Sherlock ji nechtěl prohrát a John ji nechtěl vyhrát.

,,Já tě neopustím, Johne. Budu s tebou každý den, přísahám. Udělám vše, budu řešit případy z domu. Prosím, prosím, jen mě neopouštěj.”

,,Nechci být pro tebe zátěží,” přiznal tiše John.

,,Jak bys mohl? Volal jsem Mycroftovi, už pro nás začal zařizovat byt, aby vyhovoval tvým potřebám. Nemáš se čeho bát, poradíme si. Slíbil jsi mi, že se ke mně hned vrátíš po Afghánistánu, nemůžeš svůj slib porušit.”

,,Rozhodně jsem ale nechtěl, aby to bylo za takových podmínek.”

Sherlock se k němu sklonil a pevně ho objal. John jeho objetí slabě opětoval, než unaveně zívl.

,,Běž spát. Budu tu, až se opět vzbudíš.”

,,Sherlocku, opravdu chceš se mnout být?”

,,Slíbil jsi mi věčnost,” odpověděl Sherlock a poukázal na svůj zásnubní prstýnek. ,,Nehledej si hloupé výmluvy, proč svůj slib nesplníš.”

,,Ty nafoukaný tvrdohlavý idiote,” pousmál se konečně John.

,,Miluju tě, Johne.”

,,A já tebe,” stihl ještě říct, než upadnul zpět do hlubokého spánku.

…

John se ještě dvakrát snažil Sherlocka přesvědčit, aby ho nechal jít, ale dostalo se mu pouze negativní odpovědi a spousty polibků. Sherlock ho odmítal pustit ze svých spárů a John byl rád. Nechtěl se vzdát Sherlocka, zároveň ale nechtěl, aby Sherlock přišel kvůli němu o svůj vlastní život. Bylo by to od něj sobecké a takový on nebyl.

Když ho po dvou týdnech propustili z nemocnice, Sherlock ho okamžitě odvezl do jejich nového bytu. John musel uznat, že byl krásný a hlavně byl bez schodů (Sherlock opravdu myslel na všechno).

A tak začalo jejich společné soužití. Každé ráno se společně vzbudili a Sherlock ho odnesl na záchod. Společně se pak přesunuli do kuchyně, kde Sherlock připravil snídani a teplý čaj. Po snídani se převlékli a Sherlock Johna odvezl na masáže. Tam ho předal do rukou masérovi a rychle odjel nakoupit potraviny, popřípadě si zajel do Scotland Yardu pro případ.

Po masážích se vydali zpět domů, kde Sherlock začal připravovat oběd. Když byl John v nemocnici, Sherlock chodil na kurz vaření, aby byl schopný se o svého snoubence postarat. John o tom nevěděl, ale postupně na to přišel. Než odjel do Afghnistánu, Sherlock leda tak uměl spálit vodu a nyní vařil jako profesionální šéfkuchař.

Oba snědli svou porci a Sherlock Johna opět vezl pryč – tentokrát k fyzioterapeutovi. Zatím co čekal na Johna, řešil případy, které dostal, aby se nenudil. Obvykle je měl za dvacet minut vyřešené a pak přemýšlel, co udělá k večeři.

Po této návštěvě se znovu vrátili domů a lenošili na pohovce v obýváku, dokud nenadešel čas večeře, kdy se Sherlock zvednul a šel vařit.

Nakonec večer se společně vykoupali (Mycroft jim pořídil opravdu obrovskou vanu), vyčistili si zuby a přesunuli se do postele, kde postupně usnuli.

Byla to rutina, ale překvapivě jim oběma vyhovovala. John byl překvapený, jak moc ochotně se o něj Sherlock staral.

Ani jejich klidné soužití se ovšem neobešlo bez hádek. Zvlášť, když John byl frustrovaný nad svými extra malými pokroky nebo Sherlockovi chyběl adrenalin z chytání kriminálníků. Ani jeden se ovšem nevzdával. Tohle byla jejich šance na štěstí, nechtěli se jí vzdát.

…

Asi po roce spolu jednou v noci leželi v posteli po pravidelné dávce sexu, když Sherlock pronesl něco, co jim oběma už pěknou chvíli proudilo hlavou: ,,Měli bychom se vzít.”

Johnovi se zadrhl všechen dech a začal překvapením kašlat.

,,Co?”

,,Měli bychom se vzít. Jsme zasnoubení už pět let. Je nejvyšší čas.”

,,Vážně si chceš vzít tohle rozbité tělo?”

,,Není rozbité, je stále sexy. A když už nic jiného, dokonale zahříváš postel.”

John vzal polštář pod svou hlavou a hodil ho Sherlockovi do obličeje. Ten se jen zasmál a políbil ho.

,,Mám to brát jako ano?”

,,Dokázal jsi se mnou žít rok v takovémto stavu. I když si stále myslím, že ti zřejmě přeskočilo, ano vezmu si tě.”

,,Skvěle, naše druhé zasnoubení. Od zítřka bychom ji měli začít plánovat, nebo to necháme na Mycroftovi. Ten tlustý mizera stejně nemá co dělat.”

,,Nemluv tak o něm. Ten mizera tě nadevše miluje.”

,,No nevím, od té doby co Lestrade zaplnil druhou polovinu jeho postele, se jeho city mohli dost změnit.”  

,,Kdo?”

,,Lestrade. Je to inspektor detektiv ve Scotland Yardu. Jednou tě s ním seznámím.”

,,To znám,” protočil John oči. ,,Dobrá tedy, zavolej zítra Mycroftovi, ať nám zařídí nějaký malý obřad.”

,,Ale dort si raději vybereme sami. Mycroft by vyžral celou cukrárnu,” zasmál se Sherlock. John si nemohl pomoci, ale začal se smát s ním.

…

John posledních pět měsíců zatajoval Sherlockovi pokroky ve své terapii. Jeho svaly v nohách se postupně rozhýbávaly a už nyní byl schopný chodit s berlami. A nyní když se blížila jeho svatba, která se měla odehrát za měsíc (Mycroft byl opravdu rychlý pracovník), byl John více než ochotný dát do jeho terapie vše.

Chtěl k oltáři dojít sám, ne na vozíčku, ne s berlami ale na vlastních nohách. Dělal pro to maximum. Když Sherlock připravoval v kuchyni jídlo, on se tajně pokoušel procházet po kterékoli místnosti, kde se zrovna nacházel. Byl ovšem opatrný, chtěl svého budoucího manžela překvapit. A existoval snad lepší způsob, než jaký měl v plánu?

…

Měsíc uběhl rychle a než se Sherlock stačil vzpamatovat, stál u oltáře vedle svého bratra, který mu dělal svědka, a Anthey, která měla provádět obřad. Naproti němu postával Gavin? Gareth? - Koho to sakra zajímá? – Lestrade, který dělal svědka Johnovi.

Brzo se otevřely dveře a do místnosti vstoupil John v bílém obleku. K Sherlockově překvapení stál na obou nohách, stál na vlastních nohách a pomalu šel k němu. Sherlockovi doslova spadla brada, zatím co starší Holmes a Lestrade na sebe jen mrkli.

Jakmile byl John blízko Sherlocka, Sherlock ho chytil za ruce a vášnivě ho políbil.

,,Jsem na tebe tak pyšný,” zašeptal mu do ucha.

,,Dal jsi mi naději a dostatečnou motivaci,” reagoval John. ,,Zachránil jsi mě.”

,,Dlužil jsem ti to. Předtím jsi to byl ty, kdo mě zachránil.”

,,Teď už se nemusíme zachraňovat. Stojíme na obou nohách, živí a zdraví. Navždy.”

,,Navždy a spolu.”

Ještě jednou se políbili a Mycroft pokynul Anthee, aby zahájila obřad. Není potřeba říkat, že Sherlock ani John si z obřadu skoro nic nepamatovali. Pamatovali si své ,,ano‘‘, výměnu prstýnků a novomanželský polibek. A tak jim to taky stačilo.