Výstava

25.12.2015 19:38

A/N: Omlouvám se, ale zveřejňování dárků chvíli potrvá. Jsem pořád pryč a ještě je musím dokončit.

 

Věnováno: Alexis

 

John nemohl uvěřit, že ho Mike dokázal překecat. Výstava moderního umění? Vážně? John se nepovažoval za kulturního barbara, ale jestli bylo něco, co opravdu nesnášel, pak to byly výstavy obrazů. Pro něj to byl ztracený čas, který mohl strávit děláním jiných věc. Obzvlášť teď, když se chystal do Afghánistánu.

Mike ale úpěnlivě žadonil, že prý se znal s jedním umělcem, jehož obrazy byly dnes vystavovány, a chtěl ho jít podpořit. Ovšem nechtěl jít sám a to je důvod, proč prosil Johna, aby ho doprovodil.

,,Je to opravdu tak důležité?”

,,Ano a věř mi, budeš se bavit. Je to velice zvláštní člověk, myslím, že si k němu rychle najdeš cestu.”

Kdyby neznal Mika líp, řekl by, že se ho snažil tomu umělci dohodit. John tu myšlenku rychle odhodil z hlavy. Byla to blbost.

Nakonec však Mikovým prosbám vyhověl a v černém obleku ho doprovodil do galerie. Myslel si, že to bude nehorší večer jeho života.

…

V galerii už byla spousta lidí. Šampaňské teklo proudem a všichni se víc než o obrazy, starali o vlivné lidi, kteří se rozhodli výstavu poctít svou návštěvou. Jejich chování se mu hnusilo a ihned mu došlo, že dnešní večer bude jedna velká osina v zadku.

Aby toho nebylo málo, Mike, jeho dobrý a věrný přítel odběhl za nějakou kamarádkou ze střední, se kterou už se dva roky neviděl. Nechal Johna samotného potom, co ho donutil jít do pekla.

John neměl nejlepší náladu, ale místo mručení se nakonec rozhodl galerii projít.

Stalo se to, co čekal. Všechny obrazy mu připadaly nudné nebo naprosto směšné. Snažil se ovšem na tváři zanechat neutrální výraz.

Asi hodinu procházel kolem obrazů, než koutkem oka uviděl konečně něco, co ho zaujalo. Celá stěna byla v jedné linii pokrytá obrazy od jakéhosi Sherlocka Holmese. Nevěděl, čím to je, ale obrazy jakoby promlouvaly do jeho duše. Při pohledu na ně se cítil divně, ale ne nepříjemně.

Byla to divná skutečnost, proto se posadil na koženou pohovku před ně a s velkou zálibou je pozoroval. Skoro si ani nevšiml, že si k němu někdo přisedl, byl až příliš zahleděný do obrazů před sebou.

Dostal skoro infarkt, když se blízko něj ozval téměř andělský hlas.

,,Líbí se vám ty obrazy?”

John se překvapeně otočil a pohlédl na mladého muže vedle sebe. Muž ho pozoroval se zvláštním výrazem ve tváři. Cítil se, jako by ho rentgenoval očima.

Raději se otočil zpět na obrazy.

,,Ano,” připustil.

,,Překvapuje mě, co dělá právě vystudovaný doktor na výstavě, kde ho zajímá snad jen jedna série?”

John se znovu otočil na muže.

,,Jak víte, že jsem doktor?”

,,Vydedukoval jsem to,” ušklíbl se muž.

,,Ale jak?”

,,Podle vašich rukou,” odpověděl samolibě a rychle vysvětlil své důkazy.

John nepřestával být udivený.

,,Úžasné,” vydechl.

,,Nepošlete mě do háje?” zeptal se tentokrát překvapeně muž.

,,Ne, bylo to úžasné. A proč tu jsem? Kamarád mě sem donutil jít. Nakonec mě ale nechal samotného. Jsem John Watson.”

,,Sherlock Holmes.”

,,Ty obrazy jsou vaše?!”

,,Ano, maluju v dlouhých chvílích, když nemám co dělat.”

,,A jinak?”

,,Jinak pomáhám pitomcům ze Scotland Yardu řešit případy či hraju na housle.”

,,Takže jste policista?”

,,Bože, jen to ne, jsem detektiv konzultant. Jediný na světě, to povolání jsem si sám vymyslel.”

John se zasmál, dnešní večer se rozhodně měnil k lepšímu.

,,Můžu vás pozvat k baru na drink?” zeptal se.

,,Jistě a tykej mi, později se to bude hodit víc, než mě oslovovat pane Holmesi.”

John polknul, nebyl si jistý, jestli úplně pochopil, co tím chce Sherlock naznačit. Jen přikývl a spolu se vydali k baru.

…

Minuty ubíhaly a oni do sebe spokojeně lili alkohol. John někde mezi sedmou a devátou skleničkou přestal vnímat veškeré své okolí, soustředil se pouze na Sherlocka, který se předváděl se svými dedukcemi. Vnímal jeho hlas a malé dotyky na jeho paži. Byl téměř omámený.

Sherlock byl při vědomí o trochu víc a zřetelně si užíval vliv, který na Johna měl. Opřel se o Johnovo tělo.

,,Nepřesuneme se někam do soukromí?” navrhl a nechal, aby jeho horký dech pohladil Johnovo ucho.

,,Kamkoli, veď mě,” přikývl John a jako hadrová panenka se nechal vést pryč od veškeré společnosti.

Sherlock ho zatáhnul do uklízecí místnosti a John si začal připadat jak v nějakém filmu, samozřejmě že to Sherlockovi řekl.

,,Můžu tě ujistit, že tohle bude mnohem lepší,” mrkl Sherlock, než Johnovi efektivně zavřel pusu.

…

Mike se konečně dokázal dostat pryč od své kamarádky a vydal se najít Johna. Jak Johna znal, beztak seděl u baru. Ano, mohl si procházet výstavu, ale vzhledem k tomu, kolik bylo hodin, bylo pravděpodobné, že už výstavu prošel.

Zamířil k baru, ale pár metrů před ním zůstal překvapeně stát. Zdá se John se sám setkal s mužem, kterého mu chtěl představit. A jak to tak vypadalo, za chvíli se s ním seznámí ještě líp.  

Mike se jen usmál. Jeho plán fungoval opravdu skvěle.