33. kapitola

09.12.2014 17:20

 

Greg pomalu otevřel oči. Vedle jeho postele seděl Sherlock s pobaveným úšklebkem.

„Co jsem v životě špatného udělal, že jsem skončil v pekle?ˮ zeptal se.

„Debile,“ protočil Sherlock oči. „Pamatuješ si, co se stalo?ˮ

„Jo.“

„Výborně. Cítíš se dobře?“

„Jo.“

„Skvěle. Mycroft rodí, když je ti dobře můžeš jít za ním.ˮ

„Cože? Už?!ˮ zakřičel, ale pak se zasekl. „To ti John neřekl.“

„Jo, neřekl.“

„Proč chceš tedy jít na sál?“

„Celých devět měsíců jsem čekal na tento den, abych si mohl nahrát jeho bolestné výkřiky, a pak ho s tím vydírat.“

„Jsi opravdu hajzl.“

„Já můžu být hajzl, ale na sále je tvůj manžel.ˮ

„Doveď mě k němu.“

„Jsi si jistý, Gregu?“ zeptala se Sally, která ležela vedle něj. U její postele seděla Anthea a držela ji za ruku.

„Ano. Nenechám ho v tom samotného.ˮ

Sherlock pomohl Gregovi až k sálu, kde narazili na sestru.

„Co chcete?“ zeptala se.

„Rodí tam Mycroft Lestrade-Holmes?“ zeptal se Sherlock.

„Ano.“

„Tady je jeho manžel a já jsem jeho bratr.ˮ

„Pojďte tedy, porod už začal.ˮ

Greg se Sherlockem si navlékli potřebné oblečení a vešli na sál. Mycroft sténal a křičel bolestí.

„Mycrofte!“

Greg okamžitě přistoupil k němu a pevně ho chytil za ruku.

„Gregory.“ Mycroft se lehce pousmál a pevně stisknul Gregovu ruku. Greg měl dojem, že mu nejspíš zpřeráží všechny kosti, ale bylo mu to jedno.

„Mycey, vedeš si dobře,“ uklidňoval ho a jednou rukou ho hladil po zpoceném čele.

Porod byl dlouhý a bolestný, ale za dětský pláč, který se poté ozval, to rozhodně stálo. Nikdo si nevšímal Sherlocka, který stál opodál a nahrával na telefon utrpení svého staršího bratra.

Sestry miminko omyly a zabalily do růžové dečky. Pak ji položily na Mycroftovu hruď.

„Gratulujeme.“

„Děkujeme,“ přikývli oba a s údivem pozorovali svou malou Victorii Elisabeth Lestrade-Holmesovou.

„Miluju tě, Mycey, miluju tě,“ šeptal Greg.

„A já tebe, Gregory.“

A chvíli k nim vtrhnul udýchaný John Watson. Vyčítavě se díval na svého manžela.

„Ty jsi prostě musel, že jo?“

„Promiň,“ omluvil se Sherlock, ale neznělo to moc přesvědčivě.

John jen protočil oči a vydal se přivítat svou neteř.

„Je překrásná,“ vydechl.

„To je.“

„Postarám se, aby vás a Sally dali do jednoho pokoje.ˮ

„Díky, Johne.“

„Není zač.“

…

Všechny převezli na jeden pokoj. Malou Victorii jim brzy vzali. Oba rodiče mrzelo, že u sebe nemůžou mít svou maličkou. Byli rádi, že mají přítomnost aspoň toho druhého. Po týdnu je naštěstí pustili domů.

…

Pokoj Victorie Elisabeth byl krásný. Zdi byly vymalované světle fialovou barvou v kombinaci s bílou. Vprostřed byla krásná ručně dělaná dřevěná postýlka s nebesy. Po stranách byly skříně, komody a pult na výměnu plenek. V pokoji nechyběly ani dvě křesla pro rodiče a krabice s plyšáky.

Mycroft s Gregem se rozhodli, že zatím chtějí jejich malou dcerku u sebe. Přesunuli postýlku do jejich ložnice k Mycroftově straně. Greg si vzal dvoutýdenní dovolenou, aby mohl strávit více času se svou rodinou a také, aby se pořádně vyléčil, protože jeho břicho ještě nebylo úplně zahojené.

Již brzy zjistili, co mít dítě opravdu znamená. Victorie měla obrovská plíce, to se jí musí nechat. Každé ráno je budila kolem třetí hodiny, protože měla hlad. Když se jí něco nelíbilo, dávala to značně najevo křikem.

„Přísahám Bohu, je Holmesová od hlavy až k patě,“ zavrčel Greg a snažil se ji uklidnit.

„Ani Sherlock tak neřval, když byl malý a to je co říct.ˮ

I přes všechno svou maličkou milovali. Byla jejich malým sluníčkem, které je každý den obdařilo malinkým úsměvem a projasnilo jejich životy. 

Mycroft měl obrovskou radost, když se po pár měsících její dětské modré oči začaly zbarvovat do čokoládové. I když to Greg nedal najevo, byl také rád, že už teď je na jeho dcerce něco, co dostala od něj (kromě těch plic, jako miminko nehorázně křičel, to ale Mycroftovi nikdy neřekne).

…

Sherlock spokojeně spal, dokud neucítil mokro mezi nohama, které ho probudilo. Odhrnul ze sebe peřinu a podíval se na mokrou skvrnu na jeho prostěradle. Zatřásl se svým manželem.

„Johne? Johne!ˮ

„Co je, Sherlocku? Nemám náladu.ˮ

„Pitomče,“ zavrčel Sherlock. Vzal svůj polštář a praštil s ním o Johnův obličej.

„Sherlocku!“ zakřičel John a otevřel oči.

„Rodím, takže nepokoušej se mi dát přednášku na téma, proč bych tě neměl budit ve dvě hodiny ráno.ˮ

„CO?!ˮ

„Rodím. Však znáš tento pojem ne? Před devíti měsíci se tvoje nejrychlejší spermie probojovala do mého těla a teď se naše dítě tlačí ven. Nedívej se na mě jako na debila a radši mě dostaň do nemocnice.ˮ

Sherlock ještě nikdy neviděl Johna tak vyplašeně běhat jako to ráno.

…

Když se konečně dostali do nemocnice, sestry Sherlocka převlékli do nemocničního a položili ho na postel. Ještě nebyl plně otevřený, aby se jejich maličký mohl dostat ven.

„Už brzy, Sherly. Nemůžu se dočkat.“

„Můžeš být rád, že tady teď nejsi ty,“ odfrknul si Sherlock a snažil se pravidelně dýchat.

„Miluju tě za to, že na svět přivedeš našeho syna. Miluju tě za to, že ses o něj celých devět měsíců staral. Miluju tě za to, že až do teďka sis nestěžoval.ˮ

„Sežeň mi nějakou čokoládovou tyčinku a budu tě milovat taky.ˮ

John přikývl a rychle se vydal k automatu, aby se co nejdříve mohl vrátit k boku své lásky.

...

Greg se ráno probudil ve skvělé náladě, protože se vyspal. Bylo to poměrně zvláštní vzhledem k zálibě jejich dcery mít hlad ve tři hodiny ráno. Greg se rozhlédl a zjistil, že je v ložnici sám. Mycroft a Vicky už tedy vstali. Oblékl si župan a vyšel z ložnice. Z kuchyně uslyšel cinkání nádobí a Mycroftův hlas. Když se podíval do obývacího pokoje, měl co dělat, aby se nesmál. V obyváku byla na zemi rozdělaná deka, kolem ní postavená ohrádka a v ní jejich pěti měsíční dceruška. Dveře do kuchyně byly otevřené a bylo vidět jeho manžela, jak chystá snídani a povídá si přitom se svou dcerou.

„… víš Lis a tak je to se vším. Je prostě občas na zabití, ale člověk ho milovat musí. Obzvlášť, když se chová, jako člověk není to často. To ty ale zatím nechápeš, protože nemáš bratříčka ani sestřičku. Ale to třeba taky přijde. Jako starší ze sourozenců ti musím prozradit, že se na mladšího dá svést spousta věcí, které provedeš. No snídaně je hotová a tatínek stále spí jako dřevo, takže ani neví, že jeho holčička spinkala hezky celou noc. Pojď, půjdeme se za ním podívat.“

Mycroft přistoupil k ohrádce a vzal svou dceru do náruče. Ta svému otci věnovala zářivý úsměv. Greg se vydal ke koupelně, aby to vypadalo, že z ní vychází.

„Dobré ráno vy dva.“ usmál se na ně.

„Tobě taky drahý.“ odpověděl Mycroft a políbil ho. Greg si vzal svoji dceru do náruče a vydali se do kuchyně na snídani. Mycroft naléval čaj a Greg usazoval jejich dceru do židličky.

„Na co se to díváš?“

„Sherlock rodí…“

„Cože?“

„No ano. Podle záznamu ho přijali o půl třetí ráno. Na sál se dostal až před deseti minutami. Ale komplikuje si to sám. Na pokoji do sebe naládoval tři čokoládové tyčinky.“

„Tys do pokoje a na sál nainstaloval kameru? To snad nemyslíš vážně!“

„Naprosto vážně. On mě natáčel a pokoušel se mě vydírat.“

„A ty mu to prostě musíš vracet, že? Ta vaše rivalita nás jednou zabije.“

Oba usedli ke stolu a začali snídat. Jejich dcera dostala zeleninovou kaši a její zábavou bylo dělat z jídla bábovky přímo v talíři. Otcové ji pozorovali.

„Rád bych řekl, že nevím po kom to má.“

„V tom případě to má po nás obou. I když já jsem jídlo raději vyhazoval z talíře.“

„To já také. Nejlepší na tom bylo to naučit Sherlocka.“

Greg se musel při té představě smát. „Naše Vicky je prostě po nás. V nápadech i v paličatosti.“

Najednou přišla Gregovi smska.

Sherlock je už na sále pět hodin a pořád nic. Jsem na prášky. JW

„Chudák John.“

„Co ho takhle rozptýlit. Stejně Lis musí na očkování a na prohlídku. Mohl by to udělat on. Aspoň se zabaví.“

„Výborný nápad. Oblékneš Vicky a já zatím uklidím stůl.“

Za půl hodiny byli nachystaní a na cestě. Nasedli do černého auta a vydali se do nemocnice.