4. kapitola

24.10.2014 19:30

Mám pocit, že vám dlužm delší kapitolu :).

 

Jestli existovalo něco, co Hamish ze srdce nenáviděl, pak to byla jeho škola a jeho ,,milý“ spolužáci. Před otcovou smrtí ho všichni nenáviděli, házeli na něj vražedné pohledy a posmívali se mu, že je magor. Bylo to pro něj těžké, ale bylo to mnohem lepší než jejich chování nyní. Sice na něj někteří pohlíželi stejně, ale zbytek ho litoval.  Dívali se na něj se smutnýma očima a už několikrát slyšel, jak ho všichni litují.

,,Musí to být hrozné, ztratit otce v tak mladém věku.ˮ

,,Podívejte se, to je ten syn toho chlapa, co skočil ze střechy. Chudák kluk.ˮ

,,Jeho otec to nemohl mít v hlavě v pořádku.ˮ

Hamish chtěl křičet, kopat, brečet. Každé slovo ho přivádělo více a více k šílenství. Každé slovo ho činilo více zoufalým. Každé slovo přidávalo na jeho smutku a bolesti ze ztráty otce.

Nechtěl, aby ho lidé litovali. Nechtěl, aby odsuzovali jeho otce, který jim svou smrtí zachránil krky. Nechtěl chodit do této školy. Chtěl být doma, schovaný od světa a od lidí.

Lidé byli hloupí, závistiví, nevděční, ubližovali ostatním, pomlouvali jiné bez milosti. Hamish byl jimi znechucen. Sám byl člověk, ale jak ho všichni ostatní už několikrát popsali, byl magor, stejně jako jeho otec.

Hamishovi ty urážky nevadily, schovával se za nimi. Čím míň o něm ostatní věděli, tím víc se cítil v bezpečí. Byla to jeho perfektní maska, přes kterou nikdo neviděl, přes kterou se nikdo ani nesnažil vidět.

Hamish ji sundával jen doma, jen v přítomnosti svého otce a lidí, kteří byli jeho nepokrevní rodinou. Byli to jediní lidé, kterým důvěřoval, které miloval. K ostatním lidem nechoval moc kladné pocity. Proč by také měl, když k němu nikdo nikdy neprojevil jediný vřelý pocit.

Vždycky věděl, že je v něm velká temná stránka, která touží zkusit si, jaké by to bylo být pro jednou vrahem, kolik by stačilo k usmrcení člověka. I otec ji měl a Hamish si moc dobře pamatoval, co mu o ní otec řekl:

,,Není špatné mít stinnou stránku, každý člověk ji má, otázkou je, jestli ji chce použít či nikoli. Pamatuj si, Hamishi, jsi génius a máš na víc, než aby ses nechal něčím ovládnout. Nechat se ovládnout vlastním tělem, nechat, aby tě přemohlo tvé vlastní já, je špatné. Pro nás Holmese je to slabost, kterou si nemůžeme dovolit. Nemůžeme nikoho zabít nebo někomu ublížit. Výjimkou je pouze případ, když ten někdo ublížil nám nebo někomu na kom nám záleží, pak si dělej, co chceš. Pamatuj si však, nezáleží na tom, jak velkou temnotu v sobě nosíš, ale jak ji využiješ.ˮ

Hamish moc dobře pochopil, co mu chtěl otec říct a řídil se podle toho. Nechtěl ho zklamat a ani svého tátu. Zničilo by jej, kdyby se dozvěděl, že jeho jediný syn se stal vrahem.

Snažil se uzavřít své pocity do sebe. Byla to jediná možnost. Potřeboval nejprve pomoci svému tátovi. Jeho vlastní pocity byly až na druhém místě. Počkají.

…

Byla sobota večer a on jako vždy stál u hrobu svého otce a vyprávěl mu o svém týdnu, vyprávění se však brzy změnilo na slané slzy, které jako vodopády začaly padat po jeho tvářích.

Nenáviděl se za to, jak moc je slabý a zoufalý, jak nedokáže udržet své city na uzdě, jak se nakonec vždy složí, když dojde na jeho otce.

Klesl na svá kolena a rychle stíral slzy, které brzy nahradily další a další. Nechápal, proč se toto stalo zrovna jeho rodině, co kdy udělali, že si zasloužili takový smutek?    

Jeho otec, oh, jeho nejdražší otec byl tím nejúžasnějším člověkem na světě. Pomáhal ostatním, i když si o něm všichni mysleli, že je blázen a kolikrát mu ani nevyjádřili vděk za to, že jim vůbec pomohl. Nejraději by obětoval jejich životy za ten otcův.

Hamish se snažil uklidnit, ale bylo to pro něj tak těžké. Pomalu se vydrápal na nohy a snažil se na nich udržet. Připadal si, jako by mu někdo k nohám přivázal kovové koule, které mu bránily se pohnout.

 ,,Eh, promiň,ˮ ozval se za ním hlas a Hamish se polekaně otočil. Za ním stál nějaký chlapec. Byl přibližně v jeho věku, měl blonďaté vlasy a modré oči, byl oblečen celý v černém: černé boty, kalhoty, kabát.

Určitě si ho nevšiml kvůli svému citovému výlevu a připadal si trapně, že ho někdo přichytil v takové chvíli.

,,Uhm?ˮ Hamish se tázavě podíval na chlapce před sebou. Netušil, co po něm mohl chtít.

,,Ty jsi syn Sherlocka Holmese?ˮ

Hamish přikývl a napjatě očekával další chlapcova slova.

,,Je mi to líto.ˮ

,,Proč?ˮ zeptal se Hamish automaticky. Proč by mu měla být smrt jeho otce líto?

,,Protože jsem Alexander Moriarty-Moran, jsem syn Jima Moriartyho.ˮ 

Hamish vyjeveně hleděl na první pohled nevinného chlapce, který byl ve skutečnosti synem dvou ďáblů.

,,Tak teď už vůbec nechápu, proč je ti to líto,” řekl po chvilce mlčení Hamish a otočil se zpět čelem k hrobu svého otce.

,,Jen proto, že jsem jeho syn, neznamená, že nemám s nikým slitováním a že jsem chladnokrevný zabiják. Dokonce ani jeden z mých otců není takový. Je mi opravdu líto všechno, co se stalo. Netušil jsem, že můj otec je něčeho takového. Já vím, že mě a celou mou rodinu musíš nenávidět. Chápu to. Musíš však pochopit, že nejsi jediný, který trpí.ˮ Alexův hlas se ke konci zlomil a to přinutilo Hamishe, aby na něj opět pohlédl.

Alexovy oči byly plné smutku a bolesti. Stačil jediný pohled na něj a Hamish dokázal pocítit všechny jeho bolesti. Dokázal se do nich vžít, protože cítil to samé. Vneslo to do Hamishoých očí další várku slz.

,,Mrzí mě to,ˮ zašeptal velmi tiše. I přesto jej Alex slyšel a překvapeně se na něj podíval.

,,Nemusí, ale děkuji,” zavrtěl Alex hlavou.

,,Ale musí. Sám jsi to řekl, nejsem jediný, kdo trpí. Vím, jak se cítíš.”

Alex se na něj tiše díval a Hamish pod jeho pohledem lehce zčervenal. Bylo štěstí, že na Hamishe narazil zrovna ve chvíli, kdy odcházel od hrobu svého otce. Avšak rozhodně byl za tuto náhodu rád. Malý Holmes byl zajímavý.

,,Jsi milý,ˮ řekl nahlas a pomyslel si: ,,Jsi tak roztomilý, ještě stále nedospělý. Nezasloužíš si tuto bolest. Ne teď ani nikdy.ˮ

,,Neřekl bych,ˮ odfrkl si Hamish a donutil Alexe se usmát.

,,Jsi,ˮ odporoval Alex.

,,Paličáku,ˮ pousmál se Hamish a rozšířil i Alexův úsměv.

,,Vypadá tak mladě. Tati, proč jsi mu způsobil takovou bolest? Proč jsi zničil život takové nevinné osůbce jako je on?ˮ

,,I otec to o mě říkal,ˮ řekl slabým hlasem Alex a jeho oči posmutněly. Ta slova donutila Hamishe, aby stáhnul rty zpět do rovné linky. ,,Nicméně, je mi vše strašně líto. Přál bych si, abych mohl vše změnit. Přál bych si, aby naši otcové žili.ˮ

,,Doteď jsem si myslel, že jediní lidé, kteří skutečně trpí, jsem já, otec, paní Hudsonová, strýček Mycroft, strýček Gregory a Molly. Neuvědomil jsem si, že musí trpět i Alex a jeho druhý otec. Jenže do dneška jsem vlastně ani nevěděl, že Moriarty má syna a manžela. Musí to být pro ně taky velmi těžké. Možná ještě těžší než pro mě,ˮ pomyslel si Hamish.

,,Přál bych si, aby bylo vše jinak. Aby nikdo nezemřel,ˮ řekl tiše Alex a z koutku oka mu ukápla malá slza.

,,To i já.ˮ

Chvíli tam takto tiše stáli. Nemuseli mluvit, rozuměli si. Oba ztratili jednoho ze svých rodičů, pro oba to byla hrozná rána, která je pronásledovala dnem a nocí.

Hamish však cítil, že Alex cítí zodpovědnost i za činy svého otce a viní se za to, že jsou všichni příbuzní jeho otce na dně. Pomalými krůčky mířil k Alexovi. Nevěděl, co ho to tak náhle popadlo, ale cítil potřebu to udělat. 

Přešel k Alexovi a objal ho. Alex jeho objetí pevně opětoval.

,,Bude to dobrý,ˮ zašeptal tiše Hamish.

,,Doufám, že ano. Je mi to líto, opravdu moc líto,ˮ šeptal nazpět Alex.

,,Neobviňuj se za něco, co jsi neudělal.ˮ

,,Mohl jsem tomu zabránit. Kdybych věděl, co otec chystá, mohl jsem ho přemluvit, zastavit ho.ˮ

,,Nic jsi nevěděl, takže jsi nic nemohl udělat. Neobviňuj se.ˮ

,,To se ti lehce řekne, ale zkus sám žít s tím, že tvůj otec donutí někoho zabít se a ty se pak musíš dívat, jak to zničilo celou jeho rodinu.ˮ

,,Není to tvoje vina. Věř mi, vím to.ˮ

,,Jak?ˮ zeptal se slabě Alex.

,,Kdyby byla, už bys tu nestál, protože bych tě dávno zabil.ˮ Alex se musel zasmát. ,,Co?ˮ podíval se na něj zmateně Hamish.

,,Ty si nějak fandíš, Opravdu si myslíš, že bys mě dokázal zabít.ˮ

,,Kdykoli a kdekoli.ˮ

,,Když myslíš.ˮ

,,Neštvi mě, když jsem ti zrovna odpustil.ˮ

,,Omlouvám se.ˮ

,,Ne. Už se prosím neomlouvej. Není to tvoje vina, ani moje.ˮ

Alex si povzdychnul, ale mlčel. Hamish se na něj povzbudivě usmál, a pak se podíval na hodinky.

,,Je mi líto, ale budu muset jít,ˮ omluvil se Hamish a odstoupil od Alexe.

,,V pořádku.ˮ

Hamish se s pokývnutím hlavy otočil a pomalu odcházel pryč.

,,Hamishi!ˮ zakřičel na něj na poslední chvíli Alex.

,,Ano?ˮ otočil se Hamish.

,,Kdybys cokoli potřeboval, prosím, řekni mi to. Chci se pokusit aspoň trochu napravit chyby svého otce.ˮ

,,Díky,ˮ přikývl opět Hamish a odešel. Alex zůstal stát mezi hroby. Byl překvapený Hamishovým chováním.

Mladší chlapec ho nevinil, dokonce měl pro něj pochopení. I když se ho zpočátku bál, nakonec se uvolnil a dokonce ho i objal.

Hamish Watson-Holmes byl opravdu zajímavý člověk a Alex se nemohl dočkat, až ho znovu potká. I kdyby to pro něj neměl přichystaný osud, zařídí, aby opět mohl pohlédnout do chlapcových modrých očí.