7. kapitola

10.11.2014 19:51

 

Hamish prohledával svou skříň a hledal nějaké oblečení, ve kterém by vypadal přijatelně, ale přitom ne příliš nastrojeně. Něco jednoduchého, ale přitom elegantního. Po dlouhém hledání našel černé kalhoty, tmavě modré tričko bez potisku a černý svetr. Vše dovršil modrou šálou, kterou mu kdysi dal jeho otec. Se smutkem ve tváři si ji omotal kolem krku.

Pohlédl do zrcadla, které měl v pokoji, a chvíli do něj jen tak zíral. Děsilo ho, jak moc byl svému otci podobný. Byl jako jeho kopie. Nechtěl si ani představit, jaké to muselo být pro jeho tátu. Jeho syn vypadal jako jeho mrtvý manžel. Kdyby byl v pozici svého táty, asi by zešílel.

Prudce zavrtěl hlavou, snažil se vytřepat všechny nepříjemné myšlenky, které ho v tuto chvíli pronásledovaly. Dnešek si chtěl užít bez jakýchkoli nepříjemných myšlenek. Dopřeje sobě a Alexovi klid, který oba tak zoufale potřebují. Smrt jejich rodičů nechají aspoň pro jednou v klidu.

Oblékl se a odešel ze svého pokoje. Dole v obýváku ležel jeho táta na pohovce a díval se na televizi. Zvědavě zvedl hlavu, když si všiml, že jeho jediný syn vešel do místnosti.

,,Páni, Misho, sluší ti to. Jdeš někam?”

Hamish přikývl.

,,Mám schůzku.”

,,Tak takhle tomu dnešní mládež říká? Schůzka? Nemyslíš spíš rande?” usmál se John. Hamishe okamžitě prozradil ruměnec, který se objevil na jeho tváři.

,,Není to nic vážného,” pokrčil rameny.

,,Ale brzy může být. Tak o koho jde?”

,,Neznáš ho,” zavrtěl Hamish hlavou.

John s sebou lehce trhnul, když uslyšel ,,ho“, ale nakonec se jen na svého syna povzbudivě usmál.

,,Až si budeš chtít o tom popovídat, můžeš za mnou kdykoli přijít.”

,,Já vím. Díky, tati.”

Hamish přešel ke svému tátovi a objal ho. John ho pevně sevřel.

,,Běž a užij si života, zlatíčko. Aspoň jeden z nás by si měl užívat štěstí, když už mu ho život nabízí.”

,,Tati,” zašeptal smutně Hamish.

,,Vím, že to tak nevypadá, ale už si pomalu začínám zvykat, že Sherlock není vedle mě. Bolí mě to a ještě dlouhou dobu bude, ale postupně se vše zlepšuje. Hamishi, nechci, abys prožíval i moji bolest. Máš toho sám dost.”

Hamishovy začaly téct slzy.

,,Neplakej, Misho, ubíjí mě to.”

Hamish slabě přikývl a hřbetem ruky si setřel slzy, které padaly na jeho bělostnou tvář.

,,Přestaň plakat a raději se převleč, ať nepřijdeš pozdě.”

Hamish opět jen přikývl a odtáhl se. Protřel si oči a snažil se uklidnit.

,,Tak to je můj chlapec. Běž si opláchnout obličej a užij si dnešní ven, jak nejvíce můžeš. Slib mi to.”

,,Slibuji, tati.”

,,Tak běž.”

Hamish se usmál a odběhl do koupelny. John se za ním usmíval, jenže jeho úsměv se pomalu měnil do bolestné grimasy.

…

Hamish, obutý, oblečený a bez červených očí, vyšel ven a okamžitě uviděl Alexe. Alex na něj čekal opřený o sloup. Jakmile si Hamishe všiml, usmál se na něj. Hamish jeho úsměv opětoval a zamířil k němu.

,,Můžeme jít?” zeptal se, když k němu Hamish přišel.

,,Ano.”

Alex vzal jednu Hamishovu ruku a políbil její hřbet. Hamish se začervenal, ale Alex se jen usmíval.

,,Pojď,” pokynul a stále se spojenýma rukama je vedl pryč z Baker Street.

…

Greg se pomalu zabydloval ve svém starém bytě. Byl rád, že vše zůstalo ve stavu, v kterém byt opouštěl. I přes to musel v celém bytě poutírat prach a opět si ho přizpůsobit svým potřebám. Teprve pak mohl začít vybalovat svůj nudný život z krabic.

Nemohl uvěřit, že se opět stěhuje. Když se stěhoval k Mycroftovi, slíbil si, že to bude poslední stěhování v jeho životě. Jak se ukázalo, neměl takové věci předpokládat. Jen se mu to vymstilo.

Netrvalo mu ani čtyři hodiny, aby vše vybalil. Nyní seděl u kuchyňského stolku a snažil se nějak zabavit. Nejraději by zavolal Johnovi, ale nedokázal se svému nejlepšímu kamarádovi podívat do očí, ne s ním ještě probírat problémy. Zabil Johnovi manžela, nezasloužil si jeho přátelství.

Od Sherlockovy smrti spolu moc nemluvili, Greg se Johnovi snažil vyhýbat a John se snažil vyrovnat se smrtí svého manžela. Oba měli problémů až nad hlavu.

Mohl zavolat Sally nebo Andersonovi, ale ti by začali na Holmese nadávat a o to on nestál. Tím jeho seznam přátel končil. Ještě nikdy se necítil tak mizerně. Ještě nikdy se necítil tak sám.

…

Alex zavedl Hamishe do své oblíbené kavárny, kde jim oběma koupil pití a něco sladkého k zakousnutí.

Hamish se v životě ještě tak moc nebavil. Alex byl výborný společník a konečně někdo, kdo s ním měl spoustu věcí společného a kdo četl stejně moc jako on. Bavili se spolu o všem možném a stále měli tolik věcí, o kterých si ještě mohli popovídat. Hamish byl nadšený a aniž si toho sám všiml, celou dobu se usmíval jako sluníčko. A Alex se usmíval stejně, ne-li ještě více.

Po dvou hodinách, které v kavárně strávili, si udělali hodinovou procházku po okolí.

Bylo to Hamishovo nejlepší odpoledne v životě. Škoda, že muselo skončit.

…

Kolem sedmé hodiny odpoledne se opět vrátili na Baker Street a Hamish si s povzdechem uvědomil, že jejich dnešní schůzka je u konce.

,,Děkuju ti za dnešní odpoledne, Misho,” usmál se Alex a pohladil Hamishe po červené tváři.

,,Ne, to já děkuju tobě.”

Alexův úsměv se ještě rozšířil.

,,Budu rád, když si to někdy budeme moci zopakovat.”

,,I já.”

,,Dobrou noc, Misho.”

,,Dobrou, Alexi.” 

Než se Hamish otočil, aby odešel domů, Alex se sklonil a políbil ho na tvář. Pak vzal jednu Hamishovu ruku a do dlaně mu vložil lísteček.

,,Kdybys něco potřeboval, zavolej mi.”

,,Děkuji.”

A pak Hamish udělal něco, co ani jeden z nich neočekával. Natáhl se na špičkách a políbil Alexe na rty. S úsměvem pak utekl domů. Než se však za ním zavřely dveře, mrkl na Alexe.

Alex ještě chvíli zůstal překvapeně stát na chodníku, ale pak se jen poťouchle usmál a šel domů. Opravdu, dnešní den nemohl být lepší.

…

Mycroft ležel na jejich společné posteli s hlavou zabořenou do Gregoryho polštáře. Byla to jediná věc, která tu po něm zbyla, jeho vůně.

Věděl, že se ke Gregorymu choval odtažitě, ale nikdy si neuvědomil, jak se musí Gregory cítit. Dělal to vše jen proto, aby udržel bratrovo tajemství. Kontaktoval ho a doufal, že se co nejdříve vrátí. Potřeboval Gregorymu říct skutečný důvod jeho chování, potřeboval ho co nejdříve prosit o odpuštění. Nedokázal si představit život bez Gregory. Pokud ovšem brzy něco neudělá, bude s tím muset žít do konce života.

Pomohl svému bratrovi, teď doufal, že jeho bratr pomůže jemu.

Jedna jediná událost a tolik zničených životů, nebyl život zajímavý?