5. kapitola

29.10.2014 18:59

Hamish si nemohl pomoci, ale neustále musel myslet na Alexe. Stále se mu v mysli vybavovaly ty smutné oči, za kterými se skrývalo tolik trápení a bolesti. Alex, který se za vše obviňoval, bral na sebe plnou zodpovědnost za činy svého otce a to mu bylo proboha kolik, patnáct? Šestnáct?

Vypadalo to, že Alex je jiný než jeho rodiče. Na druhou stranu to však Hamish nemohl s jistotou posoudit. Co když jeho otcové nebyli tak zlí? Co když nebyli špatní rodiče? I o jeho otci se přece říkalo, že je magor a přitom to byl úžasný otec, tak proč by nemohl psychopat Moriarty být také skvělý otec?

Hamish si unaveně povzdychnul a svalil se na pohovku ve stylu svého otce. Jak moc se chtěl s Alexem znovu setkat, jak moc chtěl, aby se vše vrátilo do pořádku. Jak moc si přál, aby byla jeho rodina zase kompletní. Některé věci, jsou ale nemožné ke splnění a vrátit mrtvé k životu je rozhodně jedním z nich.

…

Gregory byl opět ve své kanceláři a trápil se nad hromadou papírů. Nenáviděl papírování. Vždy ho nudilo, jenže od jisté doby ho přivádělo na špatné myšlenky.

Každý den v práci byl pro Gregoryho utrpení. Stále očekával, že do jeho kanceláře vletí Sherlock spolu s Johnem. Začne vyřvávat přes celý Scotland Yard o tom, jak chce případ a jak jsou všichni policisté idioti. I přestože ho Sherlock otravoval, dal by teď všechno za to, aby byl živý.

Protřel si oči, ve kterých se pomalu začaly formovat slzy. Bylo toho na něj moc. V práci se mu nedařilo, vyřešit případ mu někdy trvalo nechutně dlouho. Jeho kariéra visela na vlásku. Doma to nebylo o nic lepší. Mycroft se mu vyhýbal čím dál víc. Dotyky a polibky mezi nimi se stávaly vzácnějšími. Poslední polibek dostal od Mycrofta před týdnem. Poslední ,,Miluji tě“ slyšel před dvěma týdny.

Před Sherlockovou sebevraždou mu Mycroft každý den psal zamilované zprávy, ať už se jednalo o pouhé pozdravení do nového dne nebo nějaký romantický kompliment. Někdy mu dokonce i psal, když se nudil na schůzích. Nyní nic. Ani se mu neobtěžoval říct, když odjel na týden na služební cestu.

Celý svět se mu rozpadal pod nohama. Bruslil na tenkém ledě, který pomalu, ale jistě, začal praskat. Jediné pravé uklidnění našel v cigaretách. Snažil se tak dlouho přestat, ale teď už na tom stejně nezáleželo. Neměl přátele, jeho přítelovi byl už zřejmě ukradený, byl neschopný. Už neměl za co bojovat.

Unaveně prásknul hlavou o stůl a nechal volně stékat slzy po jeho tvářích. Už měl toho dost. Ta bolest v jeho srdci byla příliš veliká a on nevěděl, jak se přes ni dostat. Možná, že mu Mycroft chtěl svým chováním něco naznačit. Nebylo to: ,,Můžeš za smrt mého bratra, nenávidím tě.ˮ, ale: ,,Můžeš za smrt mého bratra, nenávidím tě, sbal si věci a vypadni.ˮ.

Možná to bude nejlepší řešení, když se odstěhuje. Zítra se začne dívat po levných bytech. Třeba jeho starý byt bude stále volný a on se bude moct vrátit zpátky.

Setřel slzy a pokračoval v práci. Možná by bylo nejlepší, kdyby se vrátil zpět k svým rodičům do Francie. Bylo mu jedno, jak to nakonec skončí. Hlavně, když už nebude muset snášet Mycroftovy nenávistné pohledy.

…

Trvalo týden, než se Alex s Hamishem opět setkali. Jejich setkání proběhlo znovu na hřbitově. Alex, jako každý týden, seděl u pomníku svého otce a říkal mu novinky ze svého života, o bolesti, kterou jeho otec musel snášet. Nakonec vždy skončil na kolenou a prosil svého otce, že pokud je to jen další trik, ať ho okamžitě ukončí.

Hamishovi, který to omylem všechno slyšel, ho bylo líto. Nosil na ramenou obrovskou bolest. Bral na sebe vinu za všechny činy svého otce. Byl tak mladý, nebylo to vůči němu spravedlivé, aby se takto trápil.

Potichu si klekl vedle Alexe a položil mu ruku na rameno. Alex sebou překvapeně škubnul a upadnul na zadek. Stáhl s sebou i Hamishe. Oba chlapci nyní leželi na zemi a překvapeně se na sebe dívali.

,,Promiň, že jsem tě vyděsil,ˮ omluvil se Hamish, když se vzpamatoval.

,,V pořádku,ˮ řekl Alex a postavil se na nohy. Podal Hamishovi pomocnou ruku a Hamish ji s radostí přijal.

Oprášil si kalhoty a rozpačitě se na něj podíval.

,,Nečekal jsem, že tě ještě někdy potkám,ˮ přiznal Alex po chvíli.

,,Říkal jsem ti, že ty za to nemůžeš.ˮ

,,Kdybych to věděl a něco udělal, nikdo by se netrápil. Můj otec by se neutápěl v alkoholu a ty a tvůj otec byste měli Holmese doma.ˮ

,,Možná by bylo lepší, kdybys místo lítosti myslel více na sebe a na svého otce.ˮ

,,Můj otec ublížil tolika lidem,ˮ povzdychl si Alex.

Hamish už toho měl opravdu moc. Napřáhl se a vlepil Alexovi facku.

,,Poslouchej mě, ty nadutý imbecile, to co udělal tvůj otec, udělal tvůj otec. Není to tvoje vina! Měl by ses teď více starat o sebe a o svého tátu, který trpí také! Vím, jak se cítíš, a chápu, že tě to musí bolet, ale brát na sebe činy tvého otce je naprostá hovadina! Ještě jednou, řekneš, že všechno je tvá vina, a já tě nakopu do zadku. Jasný?ˮ

Alex byl tak překvapený, že pouze přikývl.

,,Skvěle,ˮ vydechl Hamish a začal se hluboce vydýchávat. Přeci jen ječet na idiota dá dost zabrat.

Objal Alexe a starší chlapec mu objetí opětoval.

,,Společně najdeme cestu, jak se s tím vypořádat. Slibuji,ˮ zašeptal Hamish a Alex mu věřil.

,,Věřím ti,ˮ přikývl. ,,Díky za tu facku.ˮ    

 ,,Kdykoli.ˮ

 Poprvé, za dobu co se znali, se Alex usmál a přinutil tak i Hamishe k úsměvu.

Hamish ho pustil a posadil se na zem, Alex ho následoval a čekal, co má mladší chlapec v plánu.

,,Můžu se tě na něco zeptat?ˮ zeptal se Hamish po chvíli opatrně a Alex přikývl. ,,Jaký byl vlastně Moriarty otec?ˮ

,,On byl… jiný. Učil mě věci, které by normální děti neměli umět.ˮ

,,Například?ˮ

,,Učil mě vyjednávat, vydírat, donutil mého tátu, aby mě naučil střílet. Měl jsem velmi zajímavé dětství. I tak musím říct, že byl skvělým otcem. Vždycky mi před spaním přečetl pohádku, vždy se staral, jestli jsem v pořádku. Byl ochotný ublížit každému, kdo mi ublíží. Dokázal se na mě naštvat, ale nikdy v životě na mě nevztáhnul ruku.ˮ

,,Kdybych nevěděl, o koho se jedná, nepoznal bych, že mluvíš o něm.ˮ

,,Vím, že si ho představuješ jako chladnokrevného zabijáka, ale on takový nebyl, pokud neměl svou psychopatickou náladu.ˮ

,,Psychopatickou náladu?ˮ

,,Nazýval jsem tak období, kdy chtěl všechny zabíjet a házet věci a lidi do vzduchu. Vždycky během něj míval šílené nápady. Tento poslední, byl jeho nejšílenějším.ˮ

,,Zabil se, aby donutil mého otce k sebevraždě.ˮ

Alex přikývl a přitáhl si k sobě kolena. Vypadal tak zranitelně.

,,Myslel jsem si, že brzy se svou prací skončí, že se třeba s taťkem přestěhují na venkov a budou spolu šťastní. Místo toho se zabil. Nenávidím ho za to. Nenávidím svého otce. A sebe nenávidím za nenávist, kterou chovám ke svému otci. Chápu, že si asi myslíš, že už plácám hovadiny, ale já-”

Než stihl Alex dopovědět svou myšlenku, Hamish mu lehce položil ruku na rameno.

,,Nedělej si starosti se svými pocity. Je to pro nás oba těžké, ale pro tebe více. Nechci, aby ses tak ničil. Ničí mi to srdce.”

Alex se chvíli na Hamishe díval překvapeně, poté však se slabým úsměvem položil svou ruku na Hamishovu.

,,Kdybych byl někdo jiný, měl bych u tebe šanci?” zeptal se.

,,Ne,” zavrtěl Hamish. Alexovou tváří se mihla bolest. Hamish se pousmál. ,,Líbíš se mi takový, jaký jsi.”

Alex na Hamishe překvapeně hleděl. Pak se ale opět uvolnil.

,,Půjdeš tedy se mnou příští sobotu na procházku? Tentokrát ne po hřbitově.”

,,S radostí,” přikývl Hamish a propletl své a Alexovy prsty.

Alex mu s úsměvem lehce stisknul ruku a jako správný gentleman ji něžně políbil. 

,,Přijdu pro tebe.”

,,Budu se těšit.”